Tábor nebo noční můra (23)

Moje zdraví je na tom relativně dobře, takže jsem vám napsala kapitolku tábora :P

Beta: Teru
Věnování: Kukís :)




Kapitola XXIII.- Nevyhnutelné rozhodnutí


Otáčím se za sebe, abych viděl jestli, jsou ti lidé z tábora opravdu odhodlaní za každou cenu nás chytit. Zkoumají prostor na zemi, zda je vhodný pro skok. Očividně jsou odhodlaní až moc. Kdo by to byl do nich řekl. Jsme přece jenom děti, které se rozhodli utéct z té jejich noční můry.
„Adame!“ Zakřičím na něj, i když je ode mě sotva na metr vzdálený. Je ovšem tak zahloubaný do útěku, že nevnímá. Otočí se za mým hlasem a následně se podívá za mě. Vytřeští oči a stiskne mi ruku ještě silněji.
„Musíme utéct.“ Pobízí mne i Ronalda. Oba mu kývneme při běhu a pokusíme se ještě zrychlit své tempo. Kdybych věděl, že se mi někdy bude hodit taková fyzička, tak asi chodím běhat. Budu muset začít, jestli se nám podaří bez úhony vyváznout z tohohle maléru.
Zahneme za roh nějaké ulice. Nejezdí tady žádná auta ani nechodí žádní lidé. To se nám zrovna teď moc nehodí. Potřebovali bychom se ztratit v davu a splynout s okolím.
Adam nás zavede na kraj úzké odbočky, co vede z té prázdné ulice, abychom se vydýchali.
„Co budeme dělat?“ Ptá se Ronald.
„Nech mě přemýšlet.“ Zvedne Adam prst.
Nic neříkám. Nebudu jim do toho kecat, jelikož stejně nevím, jak bych jim asi mohl pomoci. Snažím se spíš popadnout ztracený dech. Funím jako lokomotiva.
„Jeremy?“ Osloví mne Adam. „Mám určitý plán, ale nevím, jestli do toho půjdeš.“ Zastaví se.
„No tak pokračuj.“
„Tvoje schopnosti jsou nejsilnější z těch, co tady mezi sebou máme. Samozřejmě, že bych ty bastardy mohl zmrazit, ale mohli by se osvobodit a zavolat další posily, jestli už to neudělali, takže navrhuji, abychom udělali tohle…“ Rozvykládá se Adam. Pozorně poslouchám každé jeho slovo, protože jak zjišťuji, tak já jsem tou hlavní zbraní vražedného ničení.
Pro náš vynikající plán zůstanu stát uprostřed uličky. Nevím, co mám dělat s rukama, aby to vypadalo nějak drsně. Jsou celé roztřesené, a tak je na chvíli vnořím do kapes kalhot.
Adam stojí opodál a povzbudivě se na mě usmívá.
„Zvládneš to a my s tebou.“ Mrkne na mě. Nadechnu se.
„V to doufám, jinak jsme všichni mrtví.“ zašeptám si pro sebe a jemu nic neřeknu.
Ronald stojí na té prázdné ulici a čeká na ty lidi z tábora, aby je mohl nalákat směrem k nám. Do pasti, kterou jsme na ně společně s kluky nachystali.
Netrvá to dlouho a Ronald přiběhne zpátky.
„Už běží,“ sdělí nám. Stoupne si na stejnou pozici jako Adam, akorát na opačnou stranu.
Vytáhnu si ruce ven z kapes. Měl bych se trochu rozcvičit. Rychle se snažím soustředit se. Lusknu prsty a z ukazováčku mi vylétne plamínek. Můj plamínek.
„Tak fajn. Tohle zvládnu.“ Mluvím sám pro sebe. Lehce si dodávám důvěry, ale nevím, jak moc mi to pomáhá.
Z rohu k nám do uličky vyběhnou dva muži. Asi byste si představovali, nebo spíš každý by si představoval, že budou oděni v černých oblecích a na očích budou mít černé brýle jako třeba v tom filmu muži v černém, ale opak je pravdou. Tihle chlapi na sobě mají dost nevkusné oblečení. Ohrnu nos nad těmi jejich kraťasy s havajským motivem a rozepnutými košilemi. Líbí se mi kluci, ale tohle je hnus.
Zaujmu bojovou pozici a přestanu si hrát s neužitečným plamínkem, který mi stále vychází z prstu.
Oba muži se zastaví asi sedm metrů od kluků, kteří stojí připraveni po stranách uličky.
„Ahoj děti,“ řekne ten vyšší černovlasý.
„Nechte nás být,“ odpoví jim místo pozdravu Adam.
„Měli byste vědět, že nám tak snadno neutečete,“ zasměje se vlastním slovům ten černovlasý muž. „Vrátíte se s námi do tábora. Hned teď.“
„Ne,“ odmítneme ho. „Nikam nejdeme.“
„Tak vy nikam nejdete? A pročpak? Užili jste si svobody venku, tak se teď s námi pěkně vrátíte zpátky. Sice vás čeká určitě nemilý trest, ale z toho se zotavíte rychle,“ mávne nad tím rukou. Když začne mluvit o trestu, tak mě zachvátí ještě větší panika. Bože, nechci zažít znova ta muka, která už jsem jednou musel nedobrovolně prožít. Bylo by to jako to nejhorší deja vu. To nechci.
Bál jsem se, že to nezvládnu, protože jsem ani nemeditoval, ale s těmi jeho kecy, to nebude až takový problém.
Začínám shromažďovat svou vnitřní sílu, aby se mi povedlo vytvořit hněvivou kouli. Opravdu se mi to daří. Tvoří se přímo přede mnou. Udržuji si ji u sebe, místo abych ji poslal dopředu proti těm bastardům, co nás chtějí odvést pryč.
Nepřestávám se na kouli soustředit, aby se náhodou nestalo něco neplánovaného. Adam říkal, že musím počkat na ten správný okamžik. Jak ho ale poznám?
Ti dva chlapi zírají na mou kouli připraveni zaútočit. Vytáhnout si na mě střelné zbraně. Těch se rozhodně nemíním lekat. Tyhle pistole jsou jim totiž naprosto k ničemu, protože přede mnou se jimi rozhodně neubrání.
Myslím, že tohle je ten správný okamžik.
Rukama trhnu vpřed a vyšlu kouli směrem na černovlasého chlapa. Mezitím, než stihne doletět a složit ho mrtvého rozpadajícího se na prach k zemi, tak tvořím kouli druhou, kterou vyšlu ihned na zbývajícího muže. Nesmí přežít žádní svědci. To mi řekl Adam.
Jednoho chlapa to zabije a jeho kolega je schopen jenom tupě zírat neschopen uvěřit. Nevšimne si toho, co jsem na něj vyslal, takže jej koule smrtelně překvapí.
Oba jsou mrtví. Náš plán vyšel.
Jenom se mnou to zas nějak nevychází, protože se skácím k zemi.