Ochránce (9)

Kapitola 9

Deithn

Usměju se nad maličkým. Když ho oslovím, tak jenom zakňourá. Pohladím ho po tváři a znovu se nakloním pro další něžné políbení.

Odevzdaně mi leží v náručí. Ruce nechávám podložené pod jeho zády. Jenom tam. Už vím, že mu nemám sjíždět rukou na zadeček, i když bych tak moc chtěl. Nechci ho znovu rozrušit. Ještě by přestal mluvit a bylo by to jako na začátku.

„Nemyslím si, že to byla chyba tě políbit. Nechtěl jsem na tebe spěchat, když.. máš za sebou takový hrozný zážitek. Opravdu jsem neměl v úmyslu tě nějak ranit, ale myslel jsem, že nikoho chtít nebudeš, tak proto jsem to řekl. Kdybych věděl.. Odpustíš mi?“ Kulí na mě ty neuvěřitelně nádherná zelená očka a já se v tu chvíli můžu snad rozplynout. 

„Proč se o mě tak staráš?“ Zeptá se místo toho, aby mi odpověděl. Povzdychnu si. 

„Já nevím, maličký, ale prostě cítím, že tě mám rád a měl bych tě ochraňovat.“ 

„Ty o mě stojíš? Nemyslíš si, že jsem.“ Odmlčí se. „Pošpiněný?“ přivře víčka a vyčkává, co já na to. Shodím ho na podlahu a posadím naproti sobě. Chytnu mu ty malé dětské ručičky a začnu jemně třít. 

„Maličký, nevím, co tě to zase napadá. Panebože, ty nejsi pošpiněný.“ 

„Připadám si tak.“ Odvrátí hlavu. Obejmu ho a jeho hlava mi spočine pod bradou. 

„Nejsi pošpiněný, a pro mě nikdy nebudeš. To, co ti provedli, je hrozné. Vím, že se to jenom tak nespraví, ale snaž se na to nemyslet a zabývej se přítomností, ve které jsme teď my dva. Ne oni.“ Dlouho maličkého objímám a on stále nic neříká. Vyhovuje nám být mlčky a nic neříkat. Jen se láskyplně objímat. 

O dva týdny později..

Maličký Vili je stále u mě. Nevyšel z domu a já mu neříkám, aby chodil ven. Až sám bude chtít, tak půjde.

O tom, že je pošpiněný už nepadlo ani slovo od té doby, co mi to v koupelně pověděl. 

Pomalu se spolu sbližujeme, ale nikdy nedojde na nic víc než polibky. Vím, že nesmím spěchat. Nechci, aby ode mě odešel. Tak jsem si zvykl na jeho přítomnost, že už bych Viliho odchod neunesl.

Večer ležíme v posteli. Svítí jenom lampička a ta moc světla nevydává. Vedle mě je maličký. Hladím ho po fialových vláskách, když se ke mně přitulí a políbí mě. Miluju ty jeho sladké rty. Dovádějí mě k šílenství. 

Čekám, že se maličký každou chvíli odtáhne, ale on si na mě místo toho obkročmo sedne.

„Co to děláš, zlatíčko?“ Zeptám se jemně. Kašle na moji otázku a znovu se vrhne na moje rty. Zajedu mu rukou do vlásků a vklouznu svým jazykem do Viliho úst. Nevím, co to hraje za hru, ale rozhodně se mi líbí. Jsem překvapený z toho, co maličký dělá. 

Nechávám se hladit, protože je mi to příjemné. Vzrušuje mě to. Vzrušuje mě maličký. Moje chlouba začne narůstat. Tohle není dobré. Měl bych se odtáhnout, než bude pozdě, ale maličký mě nenechá. Jasně, že bych ho od sebe mohl odtrhnout, ale když nechce, tak to neudělám. 

Zajedu mu tedy rukou pod tričko a vyhledám jeho bradavku. Uchopím ji mezi palec a ukazováček. Začnu ji mnout. Maličký mi zavzdychá do polibku. Těší mě, že se mu to líbí. Rád mu budu přinášet rozkoš, když bude chtít. 

Přeruším polibek, abych mu mohl přetáhnout tričko přes hlavu. Zdá se mi zcela zbytečné, protože mi akorát zavazí. Přehodíme si role, když ho převrátím na záda. Nevracím se k jeho ústům, nýbrž se mu ústy vrhám na bradavku. Obkroužím ji jazykem a následně vsaju do úst. Unikne mu vzdych, který tentokrát můj polibek neutlumí. 

Laskám maličkému bradavky, ale dál bych pokračovat neměl. Moje mysl to odmítá, jenže tělo mluví jinak. 

Zkusím mu zajet rukou k zadečku a on si převrátí pozici dřív, než si stihnu všimnout, jak se otřásl. Leží pode mnou na bříšku. Přejíždím mu rty po krku a záda mu posévám motýlími polibky. 

Třese se, když mu prsty obkroužím dírku. Je to pro mě jasný signál přestat, i když ve mně teď kypí taková touha, tak kvůli němu a i kvůli sobě, musím zastavit. Ještě není připravený. Je moc brzy. 

Chci dát ruku pryč, ale on mi ji vrátí zpátky ke svému rozkošnému zadečku. Ruka se mu třese a celkově se celý chvěje. Do obličeje mu nevidím, tak nemůžu posoudit, co se děje. Nechápu jeho počínání si v této věci. 

„Chci to.“ Vykvíkne maličký a moc přesvědčivě mi to nezní. 

„Opravdu?“ Nechápu taky, proč se na mě neotočí. Chci mu vidět do tváře. 

„Ano.“ Řekne slabounce. 

Docela tomu nerozumím, ale když to chce, tak mu to nebudu odpírat. 

Strčím do něj prst. Cítím, jak se stahuje a zatíná svaly. 

„Uvolni se.“ Zašeptám mu do ouška. Nedokáže uposlechnout to, co jsem mu řekl. Zkusím zapohybovat prstem, ale uslyším vzlyk. 

Přestanu s těmi pohyby a odhrnu mu vlasy z tváře, abych mu viděl do obličeje. Po tvářích mu tečou slzy. Valí se pořád další a další. Okamžitě svůj prst vytáhnu. Tak moc ho to bolelo? Zastydím se, že jsem nepřestal dřív. 

„Zlatíčko promiň. Já.. nechtěl jsem tě poranit. Jsi v pořádku?“ Ptám se opravdu starostlivě. Měl říct, že ho to bolí a já bych přestal. No, ale taky jsem si toho mohl všimnout. 

Viliho malé tělíčko se chvěje a otřásá se vzlyky. 

„Ty se se mnou nechceš vyspat?“ zeptá se mě a já zůstanu vyjeveně zírat.