Vili
„Zlatíčko, co to povídáš?“ Přitáhne si mě k sobě a houpe v náručí.
„Měl jsem pravdu, jsem pošpiněný a ty mě kvůli tomu nechceš.“ Melu páté přes deváté.
„Maličký, no tak se uklidni. Šššš.“ Přitiskne si mě k sobě blíž.
„Myslel jsem, že právě to chceš. Myslel jsem, že mě opustíš, když se s tebou nevyspím.“
„Zlatíčko, to bych nikdy neudělal. Samozřejmě, že bych se s tebou chtěl pomilovat, ale vím, že na to ještě nejsi připravený.“ Políbí mě do vlásků.
„Myslel jsem, že dokážu přemoct ty strašné zážitky, co mi utkvěly v paměti, a zvládnu se s tebou vyspat, abys mě neopustil, ale nešlo to. Prosím tě, neopouštěj mě kvůli tomu.“ Unikne mi pár neposedných slz. Nechci už být bez něj. Cítím se v bezpečí a přináší mi útěchu. Mám ho rád a nezvládl bych to bez Deithna. Akorát to prostě nejde se vším všudy.
„Maličký, no tak mě zkus chvíli poslouchat. Já tě neopustím. Copak to nechápeš? Miluju tě.“ Srdce mi vynechá dva údery. Miluje mě? Moje tělo se najednou naplňuje takovým štěstím. Zdá se mi, jako bych měl každou chvíli vybouchnout.
„Taky tě miluju.“ Zašeptám a schoulím se k němu. Jde poznat, že si Deithn oddechl.
Deithn
Už to tak bude. Zamiloval jsem se do maličkého a vůbec ničeho, co jsem udělal, nelituju. Jsem štěstím bez sebe, že ho mám při sobě.
„Nechtěl by sis doma vyzvednout pár věcí?“ Zeptám se. Chodí pořád jenom v tom mém dlouhém tričku. Pro něj dlouhém. Sice by mi nevadilo, kdyby tak zůstal, ale bude mu lépe, když u sebe bude mít svoje věci. Bude si připadat jako doma.
„Půjdeš se mnou?“ zašeptá.
„Jasně, že jo, maličký.“ Políbím ho do vlasů.
Nachystám mu jeho kalhoty, které jsem vypral. Tričko bylo potrhané, tak jsem ho vyhodil.
„Vezmeš si mou mikinu, co ty na to?“ Usměju se povzbudivě. Je celá černá. Navleču mu ji přes hlavu. Podívám se, jak vypadá, a začnu se smát.
„Co je? Čemu se směješ?“
„Jsi tak roztomilý.“ Dám mu pusu na tvář a obejmu ho. V té mojí mikině se ztrácí asi jako v mém triku, ale sluší mu to.
„Kde vůbec bydlíš?“ řekne mi svou adresu a já se vrátím pro klíče od auta. Kdyby si chtěl vzít nějaké jiné věci než oblečení, tak je lepší mít auto, do kterého se všechno snadno naloží a odveze.
Když zastavíme u paneláku, ve kterém bydlí Vili, tak už se začíná stmívat. Musím zaparkovat trochu dál, protože se tu parkovat nesmí a tam kde ano, tak je všechno obsazené.
Přitiskne se ke mně, jen co vystoupíme a spolu kráčíme dovnitř. Ochranitelsky maličkého paží objímám.
Vstoupíme do celkem malého bytu. Maličký se zastaví na prahu a nevstupuje dovnitř. Chápu, že si musí zvyknout, a proto trpělivě čekám za ním.
Vili
Deithn mi chytí ruku. Nadechnu se a vstoupím do svého starého života. Tolik věcí mi tady připomíná Lucase. Jasně, že už si většinu svých věcí odnesl, ale naše společné fotky tu zůstaly.
Zastavím se u stolku v obýváku. Je na něm položená fotka. Úplně ta stejná, jakou jsem měl v peněžence. Uchopím ji do rukou a zadívám se na ten obrázek. Napřáhnu se a hodím fotkou o zem. Roztříští se skleněná výplň.
„Co to vyvádíš, zlatíčko?“ Chytí mě zezadu můj přítel.
„Chtěl jsem.. musel jsem s tou fotkou hodit, aby se roztříštily i ty vzpomínky na něj.“ Přitulím se blíž k Deithnovi.
„To je v pořádku.“ Pohladí mě po vlasech a já se částečně uklidním. „Ale už s žádnými fotkami neházej, ano?“
„Dobře.“ Přikývnu a jdu se dát do balení věcí. Deithn mi pomáhá. Sbalím si asi tak čtyři tašky. Není to jenom oblečení. Je to, jako kdybych se k němu stěhoval. Nepřijde mi to divné a Deithn nemá žádné námitky ke stěhování jiných věcí než oblečení.
„Kde je moje peněženka. Tu noc mi ji vzali.“ Zavřu oči. „Nenašel jsi ji?“
„Žádnou peněženku jsem nenašel, miláčku.“ Odpoví mi zachmuřeně.
Napadne mě až teď, že ji vlastně nemám. Budu muset všechno vyřizovat. Skvělé, pomyslím si ironicky. Vlastně je to dobré, protože bych asi nemohl vyhodit něco od Lucase. Sice mi ublížil tím, že mě opustil, ale prostě bych to nedokázal.
Moje věci naložíme do auta, když si vzpomenu, že jsem zapomněl na svůj polštářek. Je to moje jediná vzpomínka na domov, ze kterého jsem odešel, abych mohl být s Lucasem. Zaženu vzpomínku na Lucase. Nechci se trápit. Teď mám Deithna a ten je daleko lepší než Lucas. Stará se o mě takovým zvláštním způsobem.
„Deithne? Ještě si skočím nahoru pro polštářek. Je můj oblíbený.“ Hodím psí očka, protože na něm jasně vidím, že už chce jet.
„Tak dobře. Počkám tě tady v autě. Pospěš si.“
„Hned jsem zpátky.“ Otočím se ještě a usměju se. Deithn se na mě taky usměje a mně se zatetelí srdce.
Zahnu za zatáčkou. Panelák je skoro na dosah, když mě něco strhne dozadu a nějaká ruka mi zakryje ústa.
Žádné komentáře:
Okomentovat