Vili
Jsem strašně vyděšený. Ta ruka, co mi zakrývá ústa, mi naprosto bere dech. Nemůžu se pořádně nadechnout a vzduch, který mi zbyl v plicích, začíná pomalu ubývat.
Prožívám prvotní šok. Cítím se jako myš, kterou polapila kočka. Jsem tak moc vystrašený, že se zapomenu bránit. Ruce mi prostě bezvládně visí podél těla.
„Dlouho jsme se neviděli.“ Zašeptá mi do ucha známý hlas. Slyšel jsem ho jenom jednou a to, když mi TU noc našeptával do ucha omluvu a já jsem si naivně myslel, že to myslí vážně.
Je to jako hnusné déjà vu. Hlavou mi proletí celý obrázek té noci v uličce. Něco se ve mně pohne a já se začnu bránit. Kopnu Nagiho do holeně. Zaskučí bolestí.
„Deithne!“ Zakřičím do prázdné ulice. Odpovědí mi je ticho.
Chystám se, že uteču pryč od toho idiota, ale znovu mě polapí. Peru se, vzpouzím se, ale on mě drží až příliš silně. Než stihnu znovu zakřičet Deithnovo jméno, tak mi překryje ústa.
Táhne mě do té ulice, ve které je méně světla. Nechci, aby se to opakovalo. Do poslední chvíle se bráním, ale je mi to na nic.
Deithn
Mám takový divný pocit, jako by někdo volal moje jméno. Vystoupím z auta. Zabouchnu dveře a zamknu jej na dálku.
Vydám se Vilimu naproti. Už by měl co chvíli být zpátky.
„Jestli nebudeš potichu, tak ti znovu vrazím.“ Uslyším, když míjím tmavou ulici. Napadne mě hrůzná myšlenka, co se asi mohlo stát. Jdu tam, odkud jsem slyšel ten hlas. Schovávám se tak, aby mě nešlo vidět.
„Bylo to hrozně fajn. Příště si to zopakujeme.“ Znovu ten hlas. Vyjdu ze skrytu stínu, a když se přiblížím, tak spatřím maličkého. Leží na zemi stočený do klubíčka a tělíčko se mu otřásá.
Ten muž, co nad ním stojí. Poznám, že je to ten stejný kretén jako minule. Překvapí ho, když mu poklepu na rameno a on se otočí. Otevře pusu, aby něco pověděl.
„Ty hajzle.“ Řeknu a rovnou mu jednu vrazím. Nevím, jak dlouho do něj buším. Když konečně padne k zemi, tak spokojený odstoupím od jeho těla.
Zavolám policii a záchranku.
Mezitím, co musím čekat, až přijedou, tak přiběhnu k Vilimu.
„Maličký, promiň. Je to moje vina. Měl jsem jít s tebou.“ Nikdy jsem neplakal, ale kvůli provinění, že jsem maličkého nedokázal ochránit, mi teď unikne pár slz. Nechám je stéct po tváři a ani je neutřu. Houpám plačícího maličkého v náručí a pořád dokola opakuju, že to bude dobré. Jeho neutichající pláč ještě zvyšuje stupeň provinilosti, kterou cítím kvůli tomu, co se stalo.
Kdybych šel s ním a nezůstal v autě, tak by se tohle nestalo. Mohl jsem tomu zabránit. Místo toho jsem maličkého znovu vystavil stresu a ponížení. Budu rád, když se z toho vůbec nějak dostane. Samozřejmě ho neopustím a po celou dobu s ním zůstanu. Potřebuje vědět, že ho chráním, i když jsem selhal. Už ho nikdy nesmím spustit z dohledu. Ten bastard mu ublížil už po druhé. Copak mu svědomí nic neříká? Jak může tohle někomu udělat? Nechápu. Hladím ho po zádech a pořád šeptám ty slovíčka. Doufám, že ho alespoň z části uklidňují.
První přijede policie. Z auta vystoupí muž a žena v uniformách. Oba si sáhnou na zbraň v pouzdře. Podívám se na policistu. „To já jsem volal. Ten bastard je tam.“ Ukážu na toho hajzla. Je mi z něj zle a nejradši bych ho zabil, ale to by mě zavřeli a maličký by zůstal sám. To nesmím dovolit, a proto to musí řešit policie.
Policista přiklekne k tomu násilníkovi a trochu ho profackuje, aby se probral. Probere se z bezvědomí a začne se sunout pryč od policisty. Ten ho včas chytne a postaví na nohy. Ruce mu nemilosrdně zkroutí za zády a nasadí na ně kovová pouta, které se v odrazu lampy zalesknou.
„Tak to se ti povedlo, velký zachránče.“ zavrčí na mě ten hlupák. Maličký se ke mně ještě víc přitiskne, když uslyší promluvit toho hajzla.
„Máte právo nevypovídat. Cokoli řeknete, může být u soudu použito proti vám...“ Odříkává mu policista jeho práva. Za to, co udělal, by si ani žádná práva nezasloužil. Doufám, že si to ve vězení pořádně užije a udělají mu přesně to, co udělal on mé lásce.
Policistka ke mně přijde a začne se ptát, co se stalo. Ve zkratce vysvětlím, že jsem bránil svého přítele před tím úchylákem.
„Musíte s námi na stanici sepsat protokol.“
„Já vím, jak to chodí, slečno, ale teď to nepůjde. Musím být s Vilim.“ Soucitně na mě pohlédne.
„Chápu, pane, tak kdyby to pro vás bylo lepší, můžu za vámi přijít do nemocnice, abyste nemusel odcházet od svého přítele. Jeho se taky budeme muset na pár věcí zeptat.“ Usměje se na mě povzbudivě blonďatá policistka. Přikývnu a vrátím se pohledem k maličkému.
Po chvíli přijede sanitka a policie i s tím hajzlem v autě odjíždí pryč.
Povím zdravotníkům, že Viliho znásilnili a zmlátili. Zakroutí nad tím hlavou a chystají se mi maličkého vzít, ale on se mě nechce pustit.
„Musí do sanitky, abychom ho ošetřili. Nemůžete mu říct, aby se vás pustil?“ zeptá se mě žena ve svítivé zdravotnické uniformě.
„Maličký, musíš se mě pustit, aby tě mohli ošetřit.“ Začne prudce vrtět hlavou a ještě pevněji se chytí mojí mikiny. Zvednu se s ním a dojdu až k sanitce. Zdravotníci mě nechají projít.
„Zlatíčko, jenom si lehneš, ano? Tady jsi v bezpečí. Celou dobu tě budu držet za ruku. Slibuju.“ Řeknu maličkému do ouška a opatrně jej položím. Pustí se mojí mikiny a chytí mě za ruku.
Zdá se být na chvíli normální a jenom se třese, do doby než ho začnou vysvlíkat a ošetřovat. Začne kopat kolem sebe a hlasitě vzlykat. Ani moje slova už ho neuklidní, a proto mu musejí píchnout něco na uklidnění. Jeho ruku nepouštím, i když jeho pevný stisk opadne.
Dojedeme do nemocnice. Najednou se všechno seběhne strašně rychle. Odvezou maličkého na sál kvůli vnitřnímu krvácení, které se musí okamžitě zastavit, jinak prý může umřít.
Chci jít za ním, ale nepustí mě. Kopnu do dveří, které se zavřely, jakmile jimi projel maličký na lehátku spolu se zdravotníky. Bouchnu pěstí do dveří. Otočím se zády ke stěně a svezu se na podlahu. Obličej si složím do dlaní.
Chodí kolem mě doktoři i sestry, ale nikdo si mě nevšímá. Každý se stará jen o sebe a ne o ostatní. Takový je dnešní zkurvený svět.
Žádné komentáře:
Okomentovat