Kapitola 12
Deithn
Nevím, jak dlouho na té chodbě sedím s hlavou v dlaních, ale asi to je docela doba. Pořád musím jenom přemýšlet, co se asi děje s maličkým. Co když na tom sále umře? Nechci si připustit myšlenku, že by se to vážně mohlo stát. On nesmí umřít. Má toho ještě před sebou tolik. My toho máme před sebou tolik. Začínalo to s ním vypadat nadějně a stane se to znovu. Obviňuju z toho jenom sebe, protože kdybych šel s ním, tak by se to nestalo. Jenomže teď už je to k ničemu. Sebeobviňováním ničemu nepomůžu. Raději bych se měl zabývat přítomností, co s ním teď je.
Zvednu se a zajdu se zeptat na recepci, jestli už skončila operace. Sestřička se podívá do karty a řekne mi, že operace skončila skoro před hodinou a Viliho převezli na pooperační.
„Můžu jít za ním?“ Zeptám se s nadějí.
„Neměl byste tam být, ale vidím vám na očích, jakou máte starost, tak vás tam na chvilku pustím. Normálně za ním budete moct jít až zítra.“ Objasní mi to sestra. Předá kolegyni recepci a zavede mě k pokoji, ve kterém je Vili.
„Děkuju vám.“
„Maličkost, ale vážně jenom chvíli.“ Upozorní mě před tím, než smím vstoupit do pokoje.
Maličký leží na posteli s bílým povlečením. Je napojený na přístroje a v ruce má zavedenou hadičku, která vede ke kapačce. Smrdí to tady tou typicky charakteristickou vůní pro nemocnice. Je mi zle. Potřeboval bych se jít nadechnout čerstvého vzduchu, ale dokud můžu, tak budu s ním.
Posadím se na židli k posteli, ve které leží. Vezmu mu ruku a políbím ji do dlaně. Určitě ani neví, že jsem tady, když spí. Chtěl bych mu ještě jednou říct, jak moc mě to mrzí.
„Maličký, nevím, jestli mě slyšíš, ale jsem tady, ano? Neopustím tě. Nikdy.“ Ví to, ale raději mu to budu stále připomínat, aby na to náhodou nezapomněl. Má tady mě. Svého přítele, o kterého se může kdykoli opřít. Vždycky tady budu pro něj.
„Je mi líto, ale budete muset odejít. Kdyby vás tady viděl nějaký doktor, tak by z toho byl malér.“ Nakoukne do pokoje sestřička. Pohladím maličkého po vlasech a jdu za sestrou. Naposledy se otočím, abych se na něj podíval. Ten pohled na maličkého, jak tam leží sám a zraněný, mě bolí.
„Děkuju vám ještě jednou, že jste mě za ním pustila.“
„Nemáte zač. Zítra už za ním budete moct normálně jít. Jenom teď je po operaci, tak by měl mít klid.“ Jak mi to dovolí, tak za ním hned půjdu.
„Jo. Nevíte jak je na tom zdravotně?“ zeptám se ještě sestry, když už je tak ochotná. Žádný z doktorů nebyl s to, se mi věnovat.
„Musela bych se mu podívat do karty, tak pojďte se mnou.“ Vyzve mě. Kráčíme směrem k sesterně. Sestřička se po cestě zdraví s kolegyněmi a zářivě se usmívá. Jde vidět, že má svoji práci opravdu ráda a baví ji pomáhat lidem. Takových lidí jako ona by mělo být na světě víc.
Pohrabe se v pár šuplících, než najde Viliho kartu.
„Podle karty by měl být váš přítel v pořádku. Operace dopadla nad očekávání dobře.“ Oddychnu si. Jsem šťastný, že jsem se dozvěděl tak dobré zprávy.
„Víte, co mu udělali, že?“ Zeptám se. Sestra jenom přikývne a rty stáhne do úzké linky. „Je nějak poraněný?“ s obavami pevně sevřu víčka.
„Potrhali ho, ale to se taky zahojí. Budou mu na to dávat různé masti..“ vysvětluje mi sestra.
„On se nenechá.“ Přeruším ji.
„Prosím?“
„Nenechá nikoho, aby na něj sahal. Bude se bát.“
„Jak to víte?“
„Protože se to už stalo.“ Řeknu úplně bezvýrazně.
„Říkali, že tam měl ještě starou ránu, která se úplně nezahojila..“
„Udělal to ten samý jako dneska. Nechal jsem ho jít samotného pro hloupý polštářek. Musel tam na něj čekat. Kdybych šel s ním. Kdybych ho nenechal jít samotného a lépe ho ohlídal, tak se to nemuselo stát. Nemusel teď ležet na pooperačním a..“
„Nemůžete za to, tak už se neobviňujte. Bude teď hlavně potřebovat vaši pomoc, a abyste mu byl oporou. Lítostí mu nepomůžete. Co se stalo, stalo se. Teď především záleží na uzdravení.“ Mluví na mě sestřička klidně.
Překvapí mě, když se přiblíží a obejme mě. Je menší než já, tak se musím trochu sklonit. Její objetí mi moc pomůže. Taky potřebuju podporu. Neznamená, že když jsem seme, tak jsem silný. Taky mám city.
Má pravdu. Mám o maličkého velký strach, ale lítostí mu nepomůžu.
„Měl byste jít domů.“ Odtáhne se ode mě.
„Nemůžu se tam vrátit. Sednu si někde na židli a budu čekat, dokud mě za ním nepustíte.“ Řeknu rozhodně. Sestřička si nad mým rozhodnutím povzdechne, ale nezkouší mi v něm nijak bránit. Určitě ví, že bych ji stejně neposlechl. Je to chytrá holka.
Opustím sesternu a jdu se uvelebit na židli. Je kolem jedenácté večer. Maličký určitě pořád spinká. Pořád se ujišťuju, že je v pokoji, ve kterém mu nikdo neublíží. Co když se probudí? Určitě se bude bát. Ne, neprobudí se. Je přece po operaci. Celou noc tak přemýšlím, co se asi děje. Dvakrát si zajdu do automatu pro kafe. Doktoři na noční směně a sestry si mě nevšímají a já jsem rád, že mě odtud nikdo nevyhání. Stejně bych se nenechal vyhodit.
Zajímá mě, co se asi stalo s tím hajzlem, který maličkému ublížil. Doufám, že ho na hodně dlouho zavřou do chládku.
Žádné komentáře:
Okomentovat