Kapitola 13
Deithn
Někdo mi třese ramenem, a proto se probudím. Je to ta sestřička ze včerejška. Mile se na mě usměje.
„Nebudete naštvaný, že jsem vás vzbudila, když vám řeknu.. Už za ním můžete.“ Protřu si oči. Promnu kořen nosu. Znovu mi proletí hlavou ta věta, kterou mi řekla. Už za ním můžu a jenom tu tak sedím. Vyskočím ze židle a upaluju k pokoji, ve kterém je můj maličký. Sestřička se za mnou jenom zasměje a já jí v letu poděkuju.
Před dveřmi pokoje se zastavím a vydýchávám. Nesmím tam přece tak vletět. Mohl bych maličkého vystrašit.
Jemně zatlačím na kliku a otevřu dveře. Vstoupím a zavřu za sebou.
Kdybyste do toho pokoje vešli, tak si řeknete, že tam Vili není, ale opak je pravdou. Vidím malou vybouleninu pod dekou. Maličký je tam schovaný. Každý jiný by se zasmál, ale mně to vůbec nepřijde směšné, protože se musí strašně bát.
„Maličký?“ promluvím nejprve, aby se nevylekal. Prsty uchopím peřinu a opatrně ji stahuju z jeho hlavy. Mám pravdu. Je vyděšený. Zelené kukadla má vytřeštěné, ale jakmile uvidí mě, objeví se mu v nich trošku úlevy.
„Ahoj maličký.“ Zašeptám. Jakmile mě uvidí, chce se ke mně natáhnout, aby mě objal kolem krku, ale zakňučí, když se o to pokusí.
„Zůstaň ležet, zlatíčko.“ Poradím mu. Nadzvednu ho a trošku poposunu, abych si mohl lehnout vedle něj. Nechci zašpinit čisté povlečení, tak skopnu boty a položím se na tvrdou nemocniční postel k maličkému. Přitulí se ke mně a já cítím to teplo, které sálá z jeho malého tělíčka. Mám potřebu hladit Viliho po vláskách, tak ho zkusím opatrně pohladit. Když sebou nijak necukne, tak mu vtisknu do vlasů polibek.
„Jak je ti?“
Vili
Necítím žádnou potřebu mluvit. Samozřejmě je tolik věcí, které mě trápí, ale nechci jimi nikoho zatěžovat. Měl bych mluvit alespoň s Deithnem, když mě znovu zachránil.
„Jak je ti?“ Zeptá se mě. Jak mi je? Cítím divný tlak v bříšku, ale to bude z té operace. Bolí mě celá hruď, jak do mě Nagi během znásilnění pokaždé udeřil, když jsem vydal jedinou hlásku. Snažil jsem se být tiše, aby to co nejdřív skončilo a já z toho nemusel vyjít moc špatně, ale prostě to nešlo.
„Bolí mě zadeček.“ Řeknu Deithnovi po pravdě a schovám hlavičku tak, abych se mu nemusel dívat do tváře. Je to pro mě děsně ponižující. Nevím, proč se mnou pořád zůstává. Mám ho rád a nechci, aby mě opustil, ale co se jemu líbí na mně? Vždyť jsem naprosto obyčejný, jako každý třetí kluk na téhle planetě.
„Miláčku, je mi to tak líto. Říkali, že se to zahojí a budeš zase v pořádku.“ Zašeptá mi a přitiskne k sobě, jako by se bál, že mu snad někam uteču. Asi těžko, když jsem po operaci a sotva se hnu.
Jako bych ještě někdy mohl být v pořádku. Změnil se mi celý život. Celé moje myšlení a názory. Všechno se změnilo, jenom to není znát na první pohled. Co poznáte z toho, když se na někoho podíváte? Poznáte, že na vás nepromluví nebo že je němý? Nepoznáte. Vypadám možná normálně a v pohodě, ale uvnitř se cítím úplně jinak. Moje duše se roztříštila a jediné, co mi ještě dodává sílu žít, je Deithn.
Jak tam tak se mnou leží, tak se cítím v bezpečí a nebojím se, že by se tady mohl objevit Nagi. Co se s ním vlastně stalo?
„Nagi zase utekl?“ zeptám se. Doufám, že ne.
„Nagi? To je ten, co tě znásilnil?“ Otřesu se, když to řekne nahlas. Zacítí moje zachvění a omluví se. „Promiň.“ Jemně kývnu. „Ty si to nepamatuješ? Zatkla ho policie.“ Nepamatuju si, že by tam přijela policie. Můj mozek to asi vytěsnil. „Budou s tebou pak chtít mluvit.“ Pokračuje Deithn.
„Nechci.“
„Já vím maličký, ale musíš. Policie ten případ bude řešit, ale potřebují tvou výpověď i mou.“ Nedá se Deithn. Nebudu mluvit s nikým jiným než s ním. Copak to nechápe? Nechci mít co dočinění s ostatními. Jen Deithn, který mě chrání, má právo na mou odpověď. Nikdo jiný.
Deithn
Ozve se zaklepání na dveře a do pokoje vkročí sestřička. Neodskočím od maličkého, i když bych měl. Je to ta hodná, co mě objala, když jsem byl včera na dně. Odkašle si, asi abychom jí věnovali pozornost. Zvednu hlavu s tázavým pohledem.
„Na té posteli byste.. No je zbytečné vám to říkat, protože mě stejně neposlechnete.“ Mávne nade mnou rukou. Usměju se. Vážně jí to pálí.
„Máte pravdu. Od maličkého byste mě dostali jedině násilím.“ Vili se krčí přede mnou a vypadá jako dítě.
„Asi ho máte hodně rád.“ Podotkne sestřička a kývne směrem k Vilimu.
„Miluju ho.“
„Musím mu namazat tu mast.“ Slezu z postele a přikloním se k Vilimu. „Natře ti zadeček, aby se to lépe hojilo.“ Prudce začne vrtět hlavou a z očí se mu spustí slzičky.
„Ššš.. copak?“ Přestane mykat hlavou a podívá se mi do očí. „Neřekneš mi, proč pláčeš?“ Viliho výraz zůstane zcela stejný. Smutný a.. prosebný? Jsem z něj zmatený.
„Dejte mi chviličku, prosím.“ Řeknu sestřičce. Přikývne a opustí místnost. Jakmile se za ní zaklapnou dveře, tak stočím pohled k maličkému. „Co se děje?“ Vezmu mu ručky.
„Nechci, aby se mě dotýkala.“ Špitne. Měl jsem pravdu. Nenechá na sebe šáhnout. „Počkej tady chvíli.“ Drží moje ruce. Nechce je pustit, ani když už stojím u postele a chystám se odejít.
„Hned jsem zpátky, maličký. Budu hned tady za dveřmi, ano? Potřebuju si promluvit s tou sestrou.“
„Tak jo.“ Neochotně pustí moje ruce.
Cítím v zádech jeho pohled, dokud nezavřu dveře. Sestra se opírá o zeď a čeká, co řeknu.
„Myslíte, že bych mu tu mast mohl nanést já?“
„To můžu i já, ne?“
„Ano, ale copak jste neviděla, co udělal, když jste řekla, že mu musíte dát tu mast vy? Rozplakal se, protože se bojí, že mu chcete ublížit.“
„Já mu přece nechci ublížit.“ Brání se.
„Jenomže to on neví.“ Rozhodím rukama. „Jsem jediný, koho k sobě pustí, bez toho, aby začal vyvádět. Necháte mě to udělat?“ Sestra zcela vyvedená z míry tím, co jsem jí řekl, na mě jenom soucitně pohlédne a podá mi mast.
„Děkuju.“
„Musíte jí vetřít trochu i dovnitř.“ Upozorní mě. Zavřu oči, když mi tohle poví. Pochybuju, že se to maličkému bude líbit.
Když vejdu do pokoje, tak se na něj usměju, přisednu k němu a on vyčkává, co se bude dít dál.
Točím s mastičkou v prstech.
"Domluvil jsem se se sestřičkou, že tě tou mastičkou natřu já, když od ní se ti to nelíbí." Vidím, jak si úlevně oddychne.
Odhrnu mu přikrývku až ke kotníkům. Je oblečený v tom hnusném nemocničním hábitu, ale i tak mu to sluší. Nepopírám, že se mi víc líbí v mém tričku, které nosíval na spaní u mě.
Žádné komentáře:
Okomentovat