Deithn
"Neboj se. Jenom ti to potřu." Třese se, ale s tím nic neudělám. Roztáhnu mu nohy od sebe, abych měl lepší přístup. Na prsty si dám trochu té masti. Pomalu se přibližuju k jeho zadečku. Drží se mě za ruku. Tiskne ji tak pevně, až má bílé klouby. Nevadí mi ten jeho drtivý stisk, protože i když se snaží vynaložit veškerou sílu, tak není příliš pevný.
"Zlatíčko, potřebuju tu mast vetřít i dovnitř. Musíš se uvolnit. Nechci na tebe tlačit." Vím, že jakkoliv se snaží, tak mu to nejde. Okolo jeho vstupu to mám namazané, ale sestřička říkala i zevnitř. Nakloním se nad ním a zkusím mu vtisknout malý polibek. Chvíli nechám svoje ústa přitisknutá na těch jeho. Uvolní se a já využiju té chvilky, abych do něj strčil prst, na kterém je mastička. Zakňučí a znovu se stáhne. Stihnu mu tam dát mastičku, tak prst opatrně vyndám z jeho útrob, abych jej déle netrýznil.
„Promiň, lásko.“ Lehnu si zpátky za maličkým a přivinu si ho k sobě. Vyhledá moji ruku a chytí se jí jako poslední záchrany. „Už se ničeho neboj. Jsem s tebou.“ Ujistím ho.
O hodinu později mu donesou oběd. Vidím, jak se na jídlo před sebou s odporem dívá. Nevezme si lžičku, tak to udělám místo něj. Naberu kaši a chci mu ji dát do pusinky, ale jeho rty zůstávají semknuty k sobě.
„Musíš jíst. Jestli nesníš alespoň půlku, tak..“ Nechci mu čímkoliv vyhrožovat. Nechci říct, že odejdu pryč, když to nesní, protože by to bylo.. Mohl by se ode mě oprostit a to bych nepřežil. „Prosím, sněz to kvůli mně.“
Znovu přiblížím lžičku s kaší k jeho ústům. Tentokrát je otevře a nechá v sobě kaši zmizet. Usměju se kvůli spokojenosti, kterou pociťuji. Udělal to kvůli mně.
Má to pěkně vypočítané. Sní přesně půlku a ani o píď víc. Když mu chci dát další lžičku, tak zavrtí hlavou.
„Řekl jsi půlku.“ Zasměju se. Jsem rád, že je mu dobře. No, v rámci možností dobře.
Tác se zbytkem jídla dám pryč a chci si k němu lehnout zrovna, když přijde sestra s tím, že je tu policie. Pohlédnu na maličkého, který na mě vyděšeně kouká.
„Půjdu si s nimi popovídat, a pak se vrátím.“ Naposledy se ohlédnu a rychlými kroky zamířím za policisty. Nechce se mi od něj odcházet, ale budu vypovídat, aby Nagiho zavřeli na co nejdelší dobu.
Jsou tam ti stejní policisté, co tu noc. Policajt s policajtkou. Vidím jim jmenovky. Ten vysoký muž je Carl a jeho kolegyně se jmenuje Harper.
„Dejte ruce za záda a půjdete s námi.“ To je první, co od nich slyším.
„Cože? Myslel jsem, že jste přišli kvůli výpovědi. Proč mě zatýkáte?“ Carl vytáhne želízka a čeká, jestli dám ruce za záda dobrovolně. Jsem naprosto zmatený. Překřížím ruce za zády a nechám se spoutat.
„Jste zatčený za znásilnění.“ Chci klást odpor, ale mělo by to následky.
Odvádějí mě z nemocnice. Pryč od maličkého.
Do auta. Cestu příliš nevnímám. Celá krajina za okýnkem se míhá a splývá mi v jednu rozmazanou šmouhu.
Dojedeme na stanici. Strčí mě do cely, ale předtím mi sundají pouta. Promnu si zápěstí, která mě bolí, ale to je jenom maličkost oproti tomu, co bude.
Bouchnu naštvaně do mříží. Kruci!
Mám strach o maličkého.
Vili
Schoulím se do sebe a čekám na Deithna.
S tou policií musí mluvit dlouho. Co jim vykládá? Nechci s nimi mluvit, takže doufám, že jim řekl i moji verzi. Neříkal jsem Deithnovi, co se přesně stalo, ale on to ví. Rozumí mi a je ke mně strašně hodný.
Slyším otevírání dveří. Myslím, že je to Deithn, ale hluboce se mýlím.
Vstoupí policista.
Přitáhnu si deku blíž k sobě? Kde je Deithn? Proč nepřišel spolu s policistou? Říkal, že bude se mnou a neopustí mě.
„Dobrý den, Vili. Jmenuji se Carl a vyšetřuji váš případ. Pokud vím, tak se podle dostupných informací jedná o znásilnění a napadení. Jednoho viníka už jsme zatkli ten večer a druhého jsme teď odvedli do cely předběžného zadržení. Bylo by dobré, kdybyste nám řekl, co se stalo. “ Bojím se toho muže. Je snad ještě větší, než Deithn. Jde strach už jenom z toho ledového pohledu. Když mi řekne, že zadrželi toho druhého, tak první, kdo mě napadne, je Deithn. Proč ho odvedli do cely předběžného zadržení? Na to můj mozek nemůže přijít. Vím, že se jedná o Deithna, ale i kdybych chtěl, tak mi nejde ze sebe vypravit jediné slovo. Začnu plakat.
Policista tam jen stojí s pitomým bločkem v ruce a nic dalšího neříká. Čeká snad, až se vypláču a všechno mu povím? Rád bych Deithnovi pomohl, ale prostě to nejde. Něco ve mně se uzavřelo, jakmile policista Carl vstoupil do pokoje. Nechce to vypustit slova z mých úst a tím pádem nemůžu Deithnovi nijak pomoct.
Složím hlavu do dlaní a fialové prameny vlasů mi přepadnou přes ruce. Chci křičet na Carla, aby už vypadnul pryč, ale znovu to nejde.
Do pokoje přijde sestřička s léky. Uvidí mě, jak pláču, a oboří se na policistu. „To snad nemyslíte vážně! Podívejte se, jak jste ho rozrušil!“
„Já jsem ho nerozrušil. Myslím, že naopak ho potěšilo, když jsem mu řekl, že oba dva viníci jsou za mřížemi a čekají na soud.“
„Oba dva?“
„Ten jeden nám řekl o spolupachateli. Prý to udělali spolu. Prasáci. Však ono už se jim to ve vězení vymstí.“ Zašklebí se policista.
„Dobře, ale to nemění nic na tom, že jste ho rozplakal. Myslím, že to pro dnešek stačilo. Zítra můžete přijít znovu.“
„Ale vždyť..“
„Žádné ale.“ Vykáže ta hodná sestra Carla z pokoje. „Jste v pořádku?“ Položí ruku na moje rameno. Ucuknu a podívám se na ni. Má obrovské modré oči, ve kterých se zračí soucit a pochopení.
„Viděla jsem, jak vašeho přítele odvádějí. Je mi to líto.“
Žádné komentáře:
Okomentovat