Ochránce (15)

Kapitola 15




týden od doby, kdy odvedli Deithna.
S nikým od té doby nepromluvím. Večer jenom brečím, protože to už nechodí sestry a nikdo mě nevidí. Potřebuju nějak ventilovat svůj stesk po něm. Chtěl bych, aby mě jeho silné paže objímaly a ochraňovaly,  jako to bylo od začátku, dokud mi ho nevzali. V noci se mi zdávají noční můry o tom, jak mě Nagi znovu a znovu znásilňuje. Budím se s pláčem. Není u mě nikdo, kdo by mě utěšil.
Ani nejím, takže mě musejí dát na umělou výživu. Nesnáším tu hadičku, co mi trčí z ruky.
Pustili by mě už včera, ale vzhledem k tomu, že s nikým nemluvím a nejím, tak si mě tu vydržují. Ta sestra, co z mého pokoje vyhodila Carla, když sem poprvé přišel, tak se o mě pořád stará. Vím, že je to z lítosti a tím víc je mi to proti srsti.

„Někoho jsem ti přivedla.“ Vejde s úsměvem sestra, která, jak jsem zjistil, se jmenuje Angelina a hned za ní mladý kluk. Svým vzhledem připomíná Deithna. Má stejně černé vlasy i oči, akorát je mladší než on.
Sestra mi zkontroluje kapačku. Usměje se na mě a se slovy, že nás tady nechá spolu samotné, odejde.
Tolik mi ho připomíná. Odvrátím hlavu k oknu a zadívám se ven. Prší tam. Obloha je potemnělá a já si pomyslím, že to počasí dokonale vystihuje mou současnou náladu.
Policista Carl přišel už jenom jednou, a když zjistil, že ze mě nic nevytáhne, tak to vzdal. Tolikrát jsem měl co říct, když se mě ptal na otázky ohledně případu, ale nešlo to. Jenom s Deithnem mi jde promluvit. Nevím. Nedokážu to pochopit. Nedokážu pochopit proč?
Mladík si odkašle a já na něj se zvědavostí pohlédnu. Peřinu mám přitáhnutou, až ke krku a jediné, co mi z pod ní čouhá je hlava. Stejně se pořád bojím lidí a víc než žen se bojím mužů. Děsím se toho, co by mi mohli udělat a jak by mi mohli ublížit.
„Jmenuji se Drake a jsem tvůj psycholog.“ Představí se mladík. Je to zvláštní, ale nepřipadá mi jako psycholog. Prohlížím si jeho tvář. Deithn ji má hranatou a Drake kulatou, takže si vlastně nejsou moc podobní.
„Můžeš si se mnou popovídat, když budeš chtít.“ Řekne mi nesměle a posadí se na židličku, na které seděl Deithn. Nemám v úmyslu si s tím mladým klukem pokecat. Není o moc starší, než já a určitě je to student. Kantoři mu beztak slíbili kredity navíc za to, když mě rozmluví.
Po půl hodině, co mi pokládá nejrůznější otázky a já stále mlčím, už mu začínají docházet. Vidím na jeho tváři rozpačitý výraz, jak už si se mnou neví rady.
„Jak chceš. Možná tě nepřinutím mluvit, ale měl bys jíst, jinak zůstaneš na umělé výživě.“ Ta věta, kterou pronese s takovou lehkostí, vůbec nezní jako od psychologa.
Dál do mě hučí, jak bych měl jíst, ale já nemám chuť k jídlu.
„Snažím se ti jenom pomoct, víš?“ zkouší to na mě dál, ale že bych ho kdo ví jak vnímal, to se říct nedá. Jediný člověk, od kterého bych si nechal pomoct, je zavřený ve vězení za něco, co neudělal a já mu nemůžu pomoct, protože nejsem schopný promluvit.

Deithn

Jsem ve vězení asi zhruba týden. Začal jsem ty dny počítat, abych neztratil přehled o tom, jak dlouho je maličký beze mě. Tolik bych chtěl být s ním. Teď, když nejvíc ze všeho potřebuje mou oporu, tak mě musejí zatknout za takovou nesmyslnost.
Je to prostředí silné dost i na mě. Jenom sedím a koukám na oprýskanou zeď, kterou snad nemalovali sto let. Nic jiného se ani v té cele předběžného zadržení dělat nedá. Zanedlouho bude soud, jak jsem se dozvěděl od jednoho policajta. Nechávají si mě tady a až na soudě se rozhodne, co se mnou.
U výslechu jsem jim asi milionkrát dokola opakoval, že s tím nemám nic společného, ale nevěřili mi. Přestal jsem se snažit jim to vymluvit a už jenom mlčím a čekám na verdikt. Stačilo jim, aby ten bastard Nagi řekl, že jsem spoluviník. Myslel jsem si, že to nenechá jen tak a bude se chtít pomstít jak mě, tak znovu maličkému, ale udělat tohle? Vážně jsem to nečekal a momentálně nevím, jak z toho ven. Hodně bych se divil, kdyby můj maličký s někým promluvil. Když nedosvědčí, že s tím nemám nic společného, tak je to v hajzlu.


Drake

Ten, o trošku mladší chlapec než já, leží na posteli přede mnou. Je tak zachumlaný, že mu trčí jenom hlavička. V očích má smutný pohled plný bolesti. Zavrtím se na židli a snažím se něco vyčíst z jeho tváře nebo pohledu. Vážně tam není nic jiného než smutek a bolest.
Četl jsem si spis o tom, co se mu stalo a předpokládám, že následkem toho se tak uzavřel do sebe a nechce mluvit s okolím.
Zrovna moje první praxe a svěří mi takový těžký případ. Myslel jsem, že to bude procházka růžovým sadem, ale to jsem se šeredně spletl.
Chlapec co chvíli kouká z okna nebo na dveře. Někoho vyhlíží? Napadne mě.
„Vyhlížíš svého přítele?“ zeptám se. Zaostří na mě ztrápený pohled.
Trefil jsem se.