Ochránce (8)

Kapitola 8




Vili

V noci se s trhnutím probudím.
„Byl to jenom sen..“ Mumlám si stále dokola. Rozhlédnu se po potemnělém pokoji. Všechno mě tady za tmy děsí. Bojím se, jakoby na mě každou chvíli měla vyskočit nějaká zlá příšera. Přitáhnu si deku blíž k sobě a celou se jí obejmu.
Chci za Deithnem. Chci za ním tak moc, že se zvednu z postele. Pomalu se šourám do obýváku a opírám se o okolní věci. Ta motivace, že jdu za ním, mě popohání.
Deithn spí na gauči. Nohy má pokrčené a ruce pod hlavou. Vlezu si k němu a u noh se mu stočím do klubíčka. Neprobudí se.
S pocitem, že jsem u toho, kdo mě chrání, tak usnu.

Deithn

Ve spánku si chci natáhnout nohy, protože tahle poloha mi už není příjemná, ale probudí mě zakňučení.
Zdvihnu hlavu a otočím ji směrem, odkud jsem uslyšel ten zvuk. U mých nohou na malém kousku sedačky spinká do klubíčka stočený Vili. Jak se sem dostal?
Posadím se a tím ho probudím. Otevře ty svoje krásné očka a pohlédne na mě. Proč mě vždycky dostanou jeho oči? Nedá se jim ubránit. Prostě mě doslova pohltí a nechtějí pustit.
„Co tady děláš?“ Němě na mě kouká. Snad zase neztratil řeč. Povzdechnu si. „Jak ses sem dostal?“ Neodpovídá.
Slezu ze sedačky a vydám se do kuchyně, abych si uvařil ranní kávu. Nachystám pro sebe a maličkého snídani. Přinesu ji do obýváku na stůl a pustím televizi.
Vezme si talířek a začne se ládovat. Na mě se nepodívá. Když dojí, opře se hlavou o sedačku, přitáhne si k sobě deku a zakouká se na televizi.
„Chutnalo ti?“ Kývne.
„To už se mnou zase nemluvíš?“ zavrčím. Rozčílí mě to. Chci, aby se mnou mluvil. Přikrčí se, jakoby se mě bál. Zase jsem ho vylekal.
„No tak promiň, maličký.“ Přisednu k němu a vezmu ho za ruce. „Nemyslel jsem to tak. V pohodě?“
„Jo.“ Řekne.
„Jsem rád, že nehodláš držet bobříka mlčení. Vykládání si sám se sebou mě totiž nebaví.“ Usměje se. „V noci jsi sem přišel sám?“
„Chtěl jsem za tebou tak moc, že mě prostě moje nohy poslechly.“
„Za včerejšek se omlouvám. Byla to chyba.“
„Co tím myslíš?“
„Ten polibek byla chyba. Neměl jsem nic takového udělat.“

Vili

„Chyba?“ nahrnou se mi do očí slzy. A já byl rád, že to myslí vážně. Že mě má třeba rád. Ale kdo by měl rád někoho, koho pošpinili?
Mých slz si nevšimne, protože přitom, co to říká, kouká na televizi. Aspoň do očí by se mi mohl podívat.
Vykopu se z přikrývek. Snídaně mi dodala sílu. Postavím se a jak nejrychleji to jde,  zamířím do koupelny a zavřu za sebou. Sesunu se na podlahu a konečně můžu začít naplno brečet. Slzy mi samovolně stékají a já jim nechávám volný průběh. Moje hlasité vzlyky se ozývají po koupelně jako ozvěna v jeskyni.
Uslyším zaklepání na dveře.
„Maličký, ty pláčeš?“ zeptá se Deithn starostlivě přes dveře. Jako kdyby ho to zajímalo, když polibek se mnou byla včera chyba. Bylo to tak krásný a teď je ve vteřině všechno pryč.
„Jdi pryč!“ Zaúpím. Nechci, aby mi sem lezl. Chci být sám.
„Jdu dovnitř.“
„Ne!“ Zvednu se ve snaze, že mu ještě zabráním v otevření dveří a stihnu se zamknout. Nepovede se.  Skočím mu rovnou do náruče. Chce mě obejmout, ale já se mu vytrhnu.
Odcupitám kousek dál od něj.
„Říkal jsi, že mi neublížíš!“ vyhrknu bez rozmyslu a po tváři se mi svalí další slza.
„To jsem řekl a taky jsem dodržel slovo.“
„Lháři. Ublížil jsi mi! Víš, jak to bolí?“ Položím si ruku na srdce.
„Vili, já..“
„Víš, jak mě bolelo, když jsi řekl, že to byla chyba? Chyba mě políbit? Je mi jasné, že nikdo by nechtěl být s někým, kdo je pošpiněný, ale myslel jsem… doufal jsem, že mě máš rád a že to třeba přehlídneš..“ Nestačím ani dokončit svůj monolog, když se na mě vrhne a políbí mě.
Chci Deithna od sebe odstrčit, ale můj boj je předem prohraný, protože moc dobře vím, jakou má ve skutečnosti sílu. Podlamují se mi kolena a chci ochable padnout, když mi záda podloží jeho ruka. Udrží mě u sebe a nepouští.
„Maličký?“
„Mmm?“ zakňourám. Zvednu k němu lenivě pohled. Jsem naprosto omámený z toho, co se před chvílí stalo. Dostal mě.