Ochránce (7)

Kapitola 7




Deithn

„Co je s tebou?“ zeptá se mě opatrně maličký.
„Nic.“
„Tváříš se smutně.“
„Jenom nechci, aby ses mě bál.“ Řeknu mu popravdě. Strašně mě mrzí, jak jsem ho v té sprše vylekal, ale vůbec jsem to neměl v úmyslu.
„Já se tě přece nebojím.“ Odpoví. Vytáhne ruku zpod ručníku a položí mi ji na hruď. V té chvíli si připadám jako máma, která chová v náručí své malé a bezbranné dítě.
„Nevypadalo to tak.“
„To jenom že..“ zadrhne se mu hlas.
„Nemusíš nic říkat, já to chápu, maličký.“
„Ale já to chci říct! Jak jsi mě umýval a já byl k tobě zády a tys.. Prostě se mi vybavilo, co se stalo ten večer a strašně mě to vyděsilo.. Bál jsem se, že jsi mě chtěl..“ Nechá větu nedokončenou.
„Ty sis myslel, že tě chci znásilnit jako tamti?“ řeknu trochu hlasitěji, než je normální a on sebou trhne. „Jak sis to proboha mohl myslet?“ Sundám ho ze sebe a položím na postel. Odejdu do vedlejšího pokoje.
Svalím se do křesla a složím hlavu do dlaní. Tak on si myslí, že jsem ho chtěl znásilnit? Skvělé.
Zvednu se, abych si nalil sklenku něčeho na odreagování. Nejlepší bude asi se opít.
„Deithne?“ Ozve se z mé ložnice. Hodlám ho ignorovat. Nechce se mi za ním jít. Možná později. „Deithne?“ Uslyším znovu jeho hlas, který tentokrát zní naléhavěji než prvně.
Dojdu za ním do pokoje. „Co je?“ Zamručím. Neleží na posteli, ale je tak napůl cesty do koupelny. Ručník mu spadl už u postele a nemá na sobě zhola nic.
„Copak jsem ti neříkal, že máš zůstat v posteli?“
„Chtěl jsem se obléct do tvého trička. Nechal jsi mě na posteli jenom v ručníku a mně byla zima.“ Říká mi šeptem.
 Zajdu pro tričko do koupelny a hodím ho po něm. Chytne ho a přetáhne přes hlavu. Vážně se v něm ztrácí. Je tak roztomilý. Nejradši bych se k němu vrhl a políbil ho na pěkně tvarované rtíky, ale to by se mě začal bát ještě víc, než se bojí teď. Povzdechnu si.
Odnesu maličkého na postel.
„Počkej.“ Chytí mou ruku. Otočím se zpátky. „Lehni si ke mně.“
„Není to zrovna nejlepší nápad..“
„Prosím.“ Zakňourá a udělá psí oči. Ty oči! Přimějou mě k tomu, abych si k němu lehl.
„Proč chceš, abych tady s tebou tak ležel?“
„Cítím se s tebou v bezpečí.“
„Copak už si nemyslíš, že tě chci znásilnit?“ Rýpnu si schválně. Povzdechne si.
„Nemyslel jsem to tak, promiň. Odpustíš mi? Jen se z toho nedokážu jenom tak oklepat a pokračovat v každodenním životě, jakoby se nic nestalo. To prostě nedokážu. V té sprše. Bylo to skoro stejné jako to, co mi provedli. Všechno mi to připomnělo.“ Začnou mu téct po tváři slzy. Natáhnu ruku, abych je setřel.
„Neplakej, maličký. Už se tě tak nebudu dotýkat.“
„Ale já chci. Chci, aby ses mě tak dotýkal, jenže to nejde.“
„Chceš, abych se tě dotýkal?“ Podivím se.
„Ano.“ Pohladím maličkého po vláskách. Po tváři. Sjedu na rameno. Chvěje se pod mým dotykem.
Nakloním se k němu a dám mu letmý polibek do koutku úst. Neodtáhne se. Rozhodnu se pro větší krok a normálně jej políbím. Připadám si, jako bychom se spolu vznášeli. Tak mě ten polibek pohltí. Jsem v jiné říši. V jiném světě. Laskám jeho rty tím nejněžnějším možným způsobem.
Do ničeho maličkého netlačím. Kdyby chtěl, může se kdykoliv odtáhnout pryč. Jenže on to neudělá.
Proklouznu mu jazykem do úst a dychtivě je zkoumám. Nevydrží moc dlouho nečinně a zapojí se taky.

Vili

Líbí se mi, jak zkoumá moje ústa. Jeho jazyk je horký a dravý. Bere si polibky a já mu je dychtivě oplácím. Najednou si připadám chtěný. Chtěný Deithnem.
Všechno se zvrtne, když mi rukou zajede po zádech níž, než by měl. Urychleně se odtáhnu pryč a tím přeruším polibek. Deithn stáhne svou ruku a odsune se ode mě. Vydýchávám se z polibku a snažím se potlačit slzy, které se derou na povrch.
Zase se to stalo. To už nikdy nedokážu někoho milovat?
„Radši dneska budu spát v obýváku.“ S tím se sebere a odejde vedle.
Chci za ním ještě něco zavolat, ale raději to nechám plavat. Určitě by se to všechno zhoršilo a jen mojí vinou.
Stáhnu si tričko až ke kolenům a přehodím přes sebe deku. Položím hlavu do polštářů a doufám, že zítra mi bude natolik dobře, abych se sám zvedl z postele. Nechci čekat, až přijde Deithn. Modlím se, asi poprvé v životě, abych už mohl zítra vstát.
Nevím kdy usnu, ale vím, že přemýšlím nad Deithnem.