Ochránce (6)

Kapitola 6




Vili

Moje radost z toho, že stojím, mi dlouho nevydrží. Podlomí se mi kolena a já Deithnovi spadnu do náruče. Zjevně to čekal.
Zvedne mě a položí na postel.
„Měl jsem pravdu.“ Řekne jenom. Zjevně si to nemůže odpustit. Otočím se k němu zády a stočím se do klubíčka. Poprvé od toho od toho.. napadení, chci být sám. Aby znovu viděl, jak pláču? Ne děkuju, nechci. Možná už mě viděl plakat mockrát, ale tentokrát je to jiné. Jsem slabý a nedokážu se ani postavit na vlastní nohy! Moc sebevědomí mi to nedodává. Nedokázal bych sám ani nikam utéct. Už se chci uzdravit a jít domů. Domů možná ne, ale uzdravení bych bral.
„Maličký?“ zkouší to Deithn. Neotočím se k němu, říkám si.
„No tak, otoč se ke mně, prosím.“ Když se ani po tom, co to zkusí po druhé, neotočím. Přisedne si ke mně. „Nemyslel jsem to zle, když jsem řekl, že jsem měl pravdu, ale pochop, že se nemůžeš za takovou chvíli uzdravit.“ Pohladí mě po vlasech.
„Obejmeš mě?“ Zeptá se mě. Nevím, jestli chci. Ovšem, že to se mnou myslí dobře. Už dokonce vím, že mi neublíží, takže obejmout ho by neměl být takový problém. Pohlédnu na jeho rozpřáhlou náruč. Rozhodnu se ho obejmout.

Deithn

Strašně se mi líbí, jak mi vždycky skočí do náruče se vyplakat, ale tohle objetí. Tohle bylo jiné než ty ostatní. Neplakal a objal mě, protože chtěl. Držím ho v objetí hodnou chvíli, dokud se sám nerozhodne pustit se mě.
„Maličký?“ Zeptám se. Upře na mě svoje zelenkavé oči. „Měl by ses vykoupat, ale sám to nezvládneš, takže bych ti musel pomoct.“ Divím se, že nějak dám dohromady souvislou větu. Vyděšeně mi hledí do očí. „Jestli nechceš, tak nemusíme, ale teplá koupel by ti udělala dobře.“
„Tak jo.“ Špitne potichu.
„Vykoupeme tě teď, ať si pak můžeš v klidu lehnout, ano?“ Jenom přikývne. Vezmu maličkého do náruče a odcházím s ním do koupelny.
Koupelna je černomodrá. Kachličky se lesknou černí na stěně a podlahu pokrývají kachličky modré barvy. K mojí smůle mám jenom sprchový kout, takže tam budu muset vlézt s ním. Maličký vyvalí oči, když to uvidí, ale nic neříká a jenom se trochu přikrčí. Jednou nohou vkročím do sprcháče a posadím maličkého na sedátko, které jsem si tam nechal udělat.
Přetáhnu si přes hlavu bílé tričko a hodím ho někam dál na podlahu. Vysvleču si kalhoty a chystám se vysvléct i trenky, ale když se podívám na maličkého, tak si to rozmyslím. Ten panický pohled v jeho očích. Vykoupu se potom. I v trenkách vlezu za ním.
„Zlatíčko, budeš se muset taky vysvléct. Nebudu se tě dotýkat nikde, kde nebudeš chtít. Slibuju.“ Letmo kývne. Vezmu okraje mého trička, ve kterém strávil celou tu dobu, co je u mě a přetáhnu mu ho přes hlavu.
Když uvidím ty modřiny, které pokrývají jeho hrudník, musím si zarýt nehty do dlaní, abych do něčeho nemusel praštit. Vypadá tak zranitelně. Bože, jak mu mohli ti grázlové tak ublížit?! Hodím tričko pryč a zavřu sprchový kout. Vili sebou cukne.
Spustím vodu. Nejprve je studená, tak odvrátím proud na sebe, aby maličkému nebyla zima. Když usoudím, že je voda dostatečně teplá, opláchnu se celý.  Teď je řada na maličkém. Přikleknu si k němu a celého ho namočím. Rukama si chrání rozkrok, asi abych se nedíval. Hlavu má odvrácenou pryč ode mě. Musí to pro něho být ponižující. Je mi ho líto, ale nemám ho rád jenom kvůli lítosti. Vypnu vodu a spustím takzvaný déšť. Na vrchu je připevněná stálá hlavice ve tvaru čtverce a spouští na vás seshora jakoby déšť.
Nechám vodu, aby mi smáčela záda. Vezmu houbu a chvilku ji nechám pod proudem, aby se namočila. Dám do ní sprchový gel, promnu a jemně ji položím maličkému na rameno. Začnu krouživými pohyby po jeho ruce. Zdá se to být naprosto v pořádku, protože nijak neprotestuje. Pečlivě mu umývám i každý prst. Po hrudi přejíždím velmi jemně, protože vím, že ho ty modřiny musí bolet. Kdybych na ně zatlačil.. no nechci mu působit bolest.
Jakmile se blížím houbou k jeho rozkroku, tak zneklidní.
„Šššš.“ Nemám v plánu k němu zamířit, tudíž ho přeskočím rovnou na nohy. Vili se trošku uvolní.
Až umyju všechno, co jen jde zepředu, tak odložím houbu. „Zvednu tě, a opřeš se o mě jo? Musím ti umýt ještě záda.“ Opatrně ho postavím na nohy. „Možná by bylo lepší, kdyby ses zapřel o tuhle tyč.“ Ukážu na ni. Chytne se jí a já mám hned volné ruce. Pečlivě mu umývám záda a dávám pozor, kdyby se náhodou neudržel na nohou, abych ho mohl včas zachytit. Zatím se mu daří stát.
Zajedu mu houbou mezi půlky, abych ho i tam pořádně umyl.

Vili

V té sprše se před ním stydím. Tak pečlivě mě umývá a pečuje o každý kousek mého těla. Když po mně chce, abych se chytil té tyče, tak se chytím. Držení se, mě trochu vysiluje, ale na nohou se udržím.
Ucítím, jak mi umývá zadeček a zajede mi rukou tam, kam neměl. Mám před očima obraz TÉ noci, jak mě hrubě znásilnili. Pustím se tyče a uhnu pryč. Samozřejmě dlouho stát nevydržím a sesunu se po studených kachlících na dno sprchového koutu. Z očí mi vytrysknou slzy, ale od toho, jak jsem mokrý, tak nejde poznat, co je voda a co jsou slzy.
Chtěl mě jenom umýt a nedošlo mu, co dělá nebo na mě chtěl taky skočit? Zakryju si dlaněmi obličej.
Ucítím jeho ruku na své paži a cuknu sebou. „Nech mě být.“ Řeknu Deithnovi mezi vzlyky.
„Maličký promiň, nechtěl jsem tě rozrušit. Vytáhnu tě ven. Necháš mě to udělat?“ Mám nebo nemám kývnout?
Nakonec kývnu. Co ještě můžu ztratit? Proud vody se vypne. Deithn vyleze ze sprchy a vrátí se s ručníkem. Postaví mě na nohy a zabalí do ručníku. Vezme mě do náruče a odnese do postele.
Sedne si se mnou na okraj, ale do postele mě neuloží. Už nebrečím, jenom moje tělo se mírně chvěje, protože je mi zima.
Podívám se na Deithna. Ve tváři se mu zračí smutek.