Potom, co odnesl
Deithn Viliho k sobě.
Nagi
Ležím na studené a mokré zemi. Chytnu se
za hlavu. Pamatuju si, že jsem se vrátil, abych si užil s tím klukem.
Zrovna, když jsem se chystal jít do nejlepšího, mě někdo popadl a odhodil pryč.
Zajdu se podívat na místo, kde měla ležet ta malá děvka. No jasně. Není tam.
Porozhlídnu se po okolí. Nikde nikdo. Na
zemi leží ta peněženka. Zvednu ji a prohlédnu. Má tam tu fotku s přítelem.
Podívám se na řidičský průkaz. Nedávno mu bylo osmnáct. Mládě. Je tam i adresa.
No to se podívejme. Schovám si peněženku do zadní kapsy kalhot. Aspoň vím, kde
ho najdu, až si budu chtít příště užít. Lepší bude se teď vrátit domů. Kdo ví,
kolik je hodin.
Doma zapadnu do postele a probudím se až
ráno. Až do odpoledne dělám v supermarketu. Když přijde večer, tak se
vydám na místo, kde se máme sejít s naším gangem. Všichni už tam čekají.
„Jdeš pozdě.“
„Pardon. Byl jsem v práci.“
„Ty ještě chodíš do práce, hádě?“ Zasměje
se Ruby a všichni okolo něj radši s ním, aby nepřišli do maléru.
„Jo, chodím.“ Ruby něco zamručí a má se
k odchodu. Všichni jdou za ním a já se přidám taky. Doženu ho a srovnám
s ním krok.
„Takže už jste mě přijali mezi sebe?“
„Včera to bylo dobrý, ale dneska to bude
ještě lepší. Nebudu ti pomáhat a jestli to zvládneš, tak..“ Poplácá mě po
rameni. Zase před nimi? To nechci. Zašklebím se, tak aby to neviděl samozřejmě.
Už aby to bylo za mnou. Daleko víc mě zajímá Vili, tak se jmenuje ten, co jsem
si ho včera vzal. Sic nedobrovolně, ale bylo to úžasné. Možná kdyby tam nebyli
oni, šlo by mi to lépe.
Stojíme zase v nějaké zapadlé uličce
a čekáme, až kolem půjde nějaký bezbranný kluk. Ostatní říkali, že pokaždé
někoho najdou. Vždycky se prý najde nějaký, který je tak hloupý a prochází tou
tmavou ulicí sám. Svět je nepoučitelný.
Uvidím, jak přichází malá postava. Je to
tady. Stejně se ale víc těším na Viliho. Zamnu si ručičky a vydám se
k tomu příchozímu.
Současnost
Deithn
Maličkého ráno nebudím. Hodím na sebe
rifle v kombinaci s bílým trikem a vyrazím nakoupit. Přece jenom už
jsem nebyl nakoupit čtyři dny a začínají mi docházet nápady, co uvařit
z toho, co mám doma.
S nákupním košíkem jezdím po obchodě
a hážu do něj nejrůznější potraviny. Hlavně zeleninu a ovoce, aby měl maličký
dost sil. Paní u pokladny na mě hledí.
Zřejmě si myslí, že chci uspořádat nějakou ovocnou párty. Blbě se usmívám a
jsem rád, když z odtamtud konečně vypadnu.
Zalovím v kapse klíče od bytu. Strčím
klíč do zámku a odemknu si. Tašky s nákupem položím na chodbě a bez toho
aniž bych se vyzul, jej jdu zkontrolovat. Sedí na posteli a vyděšeně kouká
kolem sebe.
„Ahoj maličký.“ Řeknu tiše a sednu si
k němu na postel. Skočí mi kolem krku, jak jen mu to jeho pozice dovoluje.
„Copak je?“ Pohladím ho po zádech.
„Myslel jsem, že jsi mě opustil.“
Popotáhne.
„Proč bych tě měl opouštět?“ Zeptám se
nechápavě.
„Vzbudil jsem se a ty jsi tady nebyl.“
„Byl jsem nakoupit a nechtěl jsem tě
budit, když jsi konečně v klidu spinkal. Příště ti tady nechám vzkaz,
ano?“ Přikývne. Jsem tak šťastný, že už se mnou mluví. Má tak příjemný skoro až
dětský hlásek. Možná si ani neuvědomuje, že se mnou konečně začal mluvit.
Hlavně ať už nepřestane. Nesnesl bych zase vykládání si sám se sebou.
„Už chci vstát z postele.“
„Měl bys ještě ležet.“ Odporuju mu.
„Ale já nechci. Chci se postavit na
nohy!“ Stojí si za svým. Vidím v těch zelených očkách odhodlání.
„Tak dobře, ale co když zase upadneš?“
Mám o něj strach. Přece jenom ho zbili skoro do bezvědomí. Divím se, že neměl
zlomená ta žebra, jaké na nich měl modřiny a určitě stále má. Nevysvlékal jsem ho do doby, co je tady, ale
dneska se musí umýt. Bude to těžší než těžké.
„Neupadnu. Myslím, že mám dost sil na to,
abych se zvedl z postele.“
„Jak myslíš.“ Vím, že na to dost sil
nemá. Viděl jsem včera, jak upadl. Spadne znovu, ale poslouchal by mě, kdybych
mu řekl, že nemá? No neposlouchal, tak ať si spadne, aby konečně přišel na to,
že se neuzdraví tak rychle.
Podám mu ruce. Chytne se jich. Jeho
malinké prsty se pevně obtočí kolem mojí ruky. Je trochu roztřesený.
Se zapřením o moje ruce se postaví.
Trochu se zapotácí, ale zůstane stát. Podívá se mi do očí. Vidím v nich
vítězství, že to dokázal. Pořád se mě silně drží.
Usměju se na něj. Jsem rád, že je v něm
taková kuráž i po tom všem, co se mu přihodilo.
Vyvlékne si ručky z mých. Nechám ty
svoje natažené, protože vím, co se stane.
Dlouho tak stát nevydrží. Podlomí se mu
kolena a byl by spadl na zem, ale zachytím ho.
Měl jsem pravdu.
Žádné komentáře:
Okomentovat