Vili
Probudí mě paprsky světla proudící do pokoje. Otevřu oči. Někdo si mě k sobě pevně tiskne. Nezvykle pevně. Nelíbí se mi to. Je to až moc podobné tomu, co se stalo v té temné uličce. Začnu sebou házet, snažíc se vyprostit z toho stisku. Slzy mi tečou po tvářích.
„Maličký.. šš.. to jsem já, Deithn.“ Stále sebou házím, dokud neuslyším, že je to on. Deithn. Říkal, že mi neublíží. Přestanu sebou tak škubat. Otočím se k němu a hlavu mu zabořím do hrudi. Tiše vzlykám. Jeho robustní ruka mě hladí po vláskách.
„To bude dobré, maličký.“ Slyším, jak mi ta slůvka stále šeptá do ouška. Ani nevím, jak usnu, ale jistě vím, že je to za stálého hlazení po vlasech.
Deithn
Je mi toho maličkého tak líto. Drží mi rukou tričko i ze spánku. Kdybych se snažil jeho ruku sundat, tak ho probudím. To ale nechci udělat, když konečně usnul. Budu čekat, dokud se neprobudí. Ruku mám něžně položenou na jeho zádech a lehce si maličkého tisknu k sobě. Chci, aby se se mnou cítil v bezpečí.
Celou dobu, co čekám, až se probudí, tak nezamhouřím oka. Chci být při jeho probuzení, aby se znovu nevylekal. Když se začne lehce vrtět, tak poznám, že se za chvilku probudí a mám pravdu. Otevře očka.
„Ahoj maličký.“ Řeknu a pohladím ho po vláskách. Jeden neposedný fialový pramen mu spadne do obličeje. Vztáhnu ruku a dám jej stranou. „Půjdu nám něco uvařit jo? Ale musíš mě pustit.“ Podívá se na své ruce, které stále svírají mé tričko. Pustí je. Místa, kde se držel, zůstanou pokrčené. Zvednu se z postele a vyrazím do kuchyně.
Vili
Rozhodnu se vypravit za Deithnem do kuchyně. Nikdy bych si nemyslel, jak těžké bude postavit se na vlastní nohy. Chci si předvést, že to dokážu. Bez číkoliv pomoci. Zapřu se rukama o postel a vyzvednu se. Začnu se pomalu šourat z ložnice, z jediného pokoje, který je mi známý.
Projdu obývákem. Na sedačce leží zašmodrchaná deka. Hned za obývákem je kuchyně. Tam zvládnu dojít, opakuju si pořád. Nezvládnu. U sedačky v obýváku už cítím, jak mě opouštějí veškeré síly. Zachytím se, snažíc se podepřít své tělo a udržet se na nohou. I když rukou pevně svírám bok sedačky, tak se stejně nedokážu udržet. Nohy se mi podlamují a já padám na zem.
„Maličký! Co to proboha vyvádíš? Musíš ležet v posteli. Copak to nechápeš?“ Přiběhne Deithn. Hlasem, kterým to řekl, to vyznělo tak, že teď je na mě naštvaný. Nechci, aby byl. Rozvzlykám se. Sedne si ke mně a přitáhne si mě do náruče.
„Maličký, neplač prosím. Ano?“ Konejší mě. „Co se děje? Proč jsi vstával z postele?“ Zvednu k němu uslzené oči. Setře mi poslední zbytky slz.
„Nenechávej mě samotného, prosím.“ Zašeptám sotva slyšitelně. Deithn to slyší. Na chvíli ztuhne. Proč? Uvědomím si, že jsem na něj poprvé za tu dobu vědomě promluvil.
„Nenechám tě samotného, maličký.“ Přitiskne si mě blíž a mou hlavu si dá pod svou bradu. Tulím se k němu a cítím se v bezpečí.
„Nechce se mi tě pouštět, ale musím nám něco uvařit. Dám tě tady na sedačku tak, abys na mě viděl. Ano?“ Přikývnu. Pohladí mě po odřené tváři. Ani sebou přitom dotyku netrhnu, protože vím, že on mi neublíží. Opatrně mě zvedne do vzduchu, jako bych snad nevážil ani gram a přesune mě na pohovku.
„Jsem hned tady v kuchyni.“ Usměje se.
Deithn
U vaření přemýšlím, co se to před chvílí stalo. Promluvil na mě. Samozřejmě, že je to dobré znamení. Možná jsem jenom nečekal, že vůbec začne mluvit. Ani bych se mu potom, co se stalo, moc nedivil.
Zase se otočím, abych ho zkontroloval. Leží a pořád mě sleduje. Jeho pohled mě neznervózňuje. Ty sladké zelené oči, které jsou tak vyděšené, ale v mé přítomnosti klidné, mě dostaly. Vrátím se zpátky k vaření.
Najíme se spolu. Přisunu si židli k sedačce, abych mu byl blíž. Položím mu podnos s talířkem na nohy. Vezme si vidličku. Pomalu a soustředě nabírá jídlo. Divím se, že mu to nevystydne, protože to jí pěkně dlouho. To i já, když se snažím jíst pomalu, abych s ním srovnal krok, tak to mám snězené během chviličky. Sní celý talíř masa s rýží. Asi budu dobrý kuchař, pohladím si svoje ego touto myšlenkou.
Odloží vidličku a podívá se na mě.
„Chutnalo ti?“ Přikývne. Povzdechnu si. Předtím na mě promluvil, tak by mohl i teď. „Jak se jmenuješ maličký?“
„Vili.“ Špitne potichu. Jsem tak rád, že se mnou mluví. Hlavně to nezakřiknout.
„Neboj se mi cokoliv říct. Vyslechnu tě.“ Jméno má pěkné, ale stejně pro mě zůstane maličkým. „Odnesu tě zpátky do postele, jo? Tady ta sedačka totiž vůbec není pohodlná.“ Odnesu maličkého do postele.
„Jenom umyju nádobí. Do deseti minut jsem zpátky.“ Vidím, jak se za mnou smutně dívá. Že by se na mě tak upoutal?
Umyju nádobí a vrátím se za maličkým do pokoje. Netrpělivě už tam na mě čeká. V jeho tváři se zračí úleva, že už jsem zpátky. Lehnu si vedle něj, ale dost přiměřeně na to, abych se ho nedotýkal. Nechci ho přece vyděsit.
Mám ruce za hlavou a ležím, když se ke mně přisune blíž. Ruku z pod hlavy přehodím kolem jeho ramen. Skoro se vedle mě ztrácí, jak je maličký.
„Nemáš nějakou rodinu nebo někoho, komu bych měl dát vědět, že jsi v pořádku, maličký?“
„Ne.“ To mě udiví. Přece musí někoho mít. Je tak krásný a roztomilý. Jak to, že nemá žádnou rodinu?
„Ani přítele?“ Cítím, jak se začíná chvět. Přichází tiché vzlykání. Do prdele. Blbá otázka. „Víš co? Nebudeme se o tom bavit. V klidu spinkej. Popovídáme si, až se probudíš, ano?“ To, že zaboří svou hlavu hlouběji do mé hrudi, beru jako souhlas na svou otázku. Už vím, že se nemám ptát na přítele. Ubližoval mu snad jako ti muži v uličce? Napadají mě tisíce variant předtím, než usnu.
Žádné komentáře:
Okomentovat