Ochránce (3)

Kapitola 3





Deithn

Vzbudím se na gauči. Jsem celý rozlámaný. Dneska už musím spát v posteli, pomyslím si, když mě napadne, že v mojí posteli spinká maličký. Prudce se posadím a vystřelím  k mému pokoji.
Nakouknu hlavou dovnitř. Slyším tiché vzlyky, které se ozývají zpod polštářů. Pootevřu dveře, abych mohl projít celý dovnitř. Lehce zavržou. Pláč najednou ustane. Slyšel mě. Co bych měl říct?
Obejdu postel, až se ocitnu tam, kde vykukuje jeho hlava. Zelená očka jsou plná strachu, bolesti a očekávání. Fialové vlasy mu zakrývají pravou tvář.
„Neboj se. Já..neublížím ti. Jmenuji se Deithn. Pamatuješ si mě ze včerejška?“ Lehce pokývá hlavou a dá se do pláče. Kruci, neměl jsem mu připomínat včerejší noc. Jsem to ale hlupák. Chci ho pohladit rukou po  hlavě, ale ucukne. Bojí se mě snad? Říkal jsem přece, že mu neublížím. Odsune se kousek dál ode mě. Tiše pláče.
Nechám maličkého raději tak a jdu do kuchyně. Začnu dělat kuřecí vývar. Měl by se něčeho najíst. Musí být slabý. Je tak.. Strašně mě to k němu táhne. Táhne mě to k němu, abych ho ochraňoval a bránil před vším zlým.
Naliji dovařenou polévku do hlubokého talířku. Vytáhnu lžičku a dám ji do polévky.
Sednu si na okraj postele. Leží tam opřený ve všech těch polštářích.
„Maličký?“ Zvedne ke mně hlavu. Ret se mu třese. Obličej má celý uslzený. Položím polévku na stolek. Natáhnu se pro kapesníky a jeden mu podám. Nevezme si ho. Položím kapesník na duchnu.
„Aspoň polévku, maličký. Musíš jíst. Nechci ti ublížit, ano? Jenom chci, aby ses najedl.“ Nic mi neříká. Povzdechnu si. Bude to s ním těžké, ale já to nevzdám. „Tak dobře.. mm.. nechám ti tu polévku tady. Budu hned vedle, kdybys něco potřeboval.“ Odejdu z pokoje a nechám jej tam. Sleduje pohledem, jak odcházím. Dveře nezavřu, abych jej pak slyšel, kdyby cokoliv.. Od kdy jsem se stal tak starostlivým? Asi od včerejší noci, kdy jsem ho viděl tak raněného.
Zapnu si televizi. Oči ji možná sledují, ale můj mozek přemýšlí úplně nad něčím jiným. Nad maličkým.

Vili

Když můj zachránce Deithn odejde z pokoje, tak polehávám na posteli. Vezmu si kapesník, co mi položil na duchnu a vysmrkám se.
Mám hlad, ale nechtěl jsem, aby mě krmil. Zvládnu to sám. Posunu se blíž ke stolku, kam položil polévku a natáhnu pro ni ruce. Uchopím misku do obou rukou, ale je tak těžká, že ji nedokážu udržet a ona spadne. Ozve se rána, jak se talířek tříští o podlahu. Polévka, která tak krásně voněla, je rázem rozlitá po podlaze.
Deithn se přiřítí do pokoje. Vyleká mě to a z očí mi začnou téct slzy. Je naštvaný. Když zjistí, že já ležím na posteli, tak si oddychne. Rukou si prohrábne své krásné lesklé černé vlasy.
„Maličký, no tak, jestli pláčeš kvůli tomu, že jsi rozbil talířek a rozlil si oběd, tak je to v pohodě, jo? Nevadí mi to. Uklidím ten binec.“ Je u mě z druhé strany, aby nemusel šlapat do té rozlité polévky. Utřu si slzy a přestanu brečet. Už přece nechci být slabý. Deithn zmizí z pokoje a za chvíli se vrátí i s mopem. Začne to uklízet, dokud tam není čisto.
„Přinesu ti novou polévku.“ Znovu se vytratí. Proč má se mnou takovou trpělivost a nesnaží se mi ublížit? Aspoň na chvíli se cítím v bezpečí. V bezpečí s Deithnem.
Vrátí se ke mně s novým talířem polívky. Usmívá se na mě už ode dveří, ale já se neusmívám. Nemůžu.
„Tak teď tě budu krmit, ať se ti to líbí nebo ne. Tolik talířků na rozbití nemám.“ Zasměje se vlastnímu vtipu. Nabere první lžičku. Pohlédne na mě a když vidí, že neprotestuji, natáhne ke mně ruku i s lžičkou polévky. Otevřu pusu a polévka zmizí v mém žaludku. Je dobrá. Teplá a zahřívá mě. Otevřu pusu, protože chci další lžičku. Deithn se zasměje a už mi ji podává.
Sním celý talířek polévky. Deithn je spokojený. Odejde z pokoje a já se zase ocitnu sám. Už se necítím tak v bezpečí, když tady není. Chci, aby se vrátil. Poohlédnu se po nějaké věci, kterou bych mohl rozbít, aby sem přišel.
Proč na něj prostě nezavolám? Napadne mě. Netuším, ale nemůžu nic říct. Všechno se to ve mně usadilo a jinak než pláčem to nejde ven. Nechci promluvit. Ani na Deithna. Zatím se na to dostatečně necítím. Možná později, až budu schopný se sám najíst a zvednout z postele. To, že jsem se tak uzavřel do sebe má svůj důvod. Je to včerejší noc. Chci ji vymazat z paměti, ale utkvěla tam tak silná vzpomínka, že to prostě nejde.
Nemám co dělat, tak si začnu prohlížet pokoj, ve kterém jsem. Vypadá to na Deithnovu ložnici. Nemá tady televizi. Pokoj je tmavý s plovoucí podlahou. Možná, kdyby ta polévka před tím spadla na koberec, tak by se ten talířek nemusel rozbít, ale zase by se zašpinil koberec…Přestanu uvažovat nad polévkou.
Celé tělo mě bolí. Konečník ze všeho nejvíc. Podívám se pod peřinu a teprve teď zjistím, že na sobě nemám svoje oblečení, nýbrž nějaké tričko. Je tak velké, že mi sahá skoro až po kolena. Musí být Deithnovo.
Co když mi taky něco udělal? Ty jeho černé oči. Jsou strašidelné. Ne, Deithn ne. On by jistě nic takového neudělal. Neznásilnil by mě. Jak to ale můžu vědět, když jsem byl v bezvědomí? Začnou mě napadat děsivé představy o tom, co se včera stalo potom, co mě Deithn odnesl, když vstoupí do pokoje… Už po druhé mě vyleká.
„Promiň, nechtěl jsem tě vylekat.“ Podívá se na mě a já na něho. Neublížil mi. To jediné mi proletí hlavou, když se mu dívám do očí.
„Jak se jmenuješ maličký?“ Zeptá se opatrně a posadí se na okraj postele. Maličký. Je to příjemné oslovení. Líbí se mi.
„Proč se mnou nemluvíš?“ Zkouší to znovu. Já mu stále nic neříkám. Možná bych měl, ale nejsem toho schopen.
Přemýšlím, jestli to udělat nebo ne. Bude to zásadní věc. Vyhledám jeho ruku. Vezme tu moji malou do dlaně. Držím se ho. Deithnova ruka je stejně teplá jako včera. To je jediné, na co se vzmůžu, když už mu nejsem schopný nic říct. Zavřu oči.

Deithn

Maličký mě drží za ruku. Srdce mi bije tak hlasitě, že to snad maličký musí slyšet. Podívám se na něj. Má zavřené oči.
Držím se jeho malé ručky. Opřu se o čelo postele. Maličký začne za chvíli pravidelně oddechovat. Napadne mě, že bych mohl pustit jeho ruku a zmizet, když spí, ale nechci. Raději budu s ním a ve svojí pohodlné posteli, než sám a na nepohodlném gauči.
Zavřu oči taky.
Oba pravidelně oddechujeme. Ve spánku se držíme za ruku a oběma je nám příjemně.