Ochránce (2)

Kapitola 2






 Nagi

Kolem půlnoci jsem se odpojil od Rubyho a jeho gangu.
To, co po mně dneska chtěli. Další stvrzení zkoušky, aby mě přijali mezi sebe. Zaskočilo mě to. Kdyby na mě tolik netlačil, určitě bych si toho chlapce vychutnal. Omluvil jsem se mu za to, jak jsem byl tvrdý. Možná omluva nebyla zrovna na místě, když se mi to líbilo. Líbilo se mi, když trpěl. Proto se tam taky teď vracím, abych si ho vzal pěkně a pomalu.
Přicházím k němu z druhé strany, aby mě neviděl. Leží tam a vypadá jako mrtvý. Rozvážu mu ruce a vytáhnu kapesník z pusy. Odhodím ho pryč. Chci cítit, jak se brání a ne ho mít přichystaného jako na talíři.
Ani se ke mně neotočí. Já nepromluvím, takže neví, že jsem to já. Ten, kdo ho už dneska pošpinil. Uchopím ho za paži a vytáhnu na nohy. Jenomže on nedokáže stát. podlamují se mu kolena. Chytnu jej pevněji a otočím k sobě. Vytřeští na mě svoje malá očka. Neřekne ani slovo. Začnu mu rukou šmejdit po zadečku. Strčím do něj prst. Vzlykne. To mě popožene k tomu, abych do něj strčil další prst. Jak ho držím, tak hlasitě vzlyká. Jeho slzy mě nezajímají. Teď si chci v klidu užít. Před tím, když tady byli oni. Bylo to. Nechtěl jsem před nimi, ale sám.? Určitě.
„Hej!“ Ozve se znedaleka křik. Zacpu tomu prckovi pusu, aby tak hlasitě nevzlykal. Jeho slzy mi tečou přes ruku. Otočím ho zády k sobě. Ruku mu stále držím na ústech. Připravuju se na to, že do něho přirazím, když mě někdo odtrhne a odhodí pryč. Letím dozadu. Spadnu, bouchnu se hlavou o zem a ztratím vědomí.

Deithn

Odtrhnu toho zmetka od maličkého chlapce. Letí někam dozadu. Podívám se, jestli se má k tomu zvednout se. Nemá.
Otočím se k chlapci. Sedí u stěny opřený zády. Hlava mu začne padat ke straně. Přisednu si blíž a zachytím padající hlavu. Skončí u mě v klíně. Vypadá tak mladý a nevinný. Fialový rozcuch na hlavě mu sluší. Několikrát zamrká a otevře oči. Ty oči! Tak zelené. Hledí mi do tváře. Vyhledá rukou tu moji a jemně stiskne. Cítím ten letmý dotek, ale stisk moc ne.
„Děkuju.“ Řekne mi šeptem. Jeho oči se zavřou a ruka ochable vyklouzne z té mojí. Dívám se na jeho zavřená víčka ještě chvíli.
Co budu dělat? Nemůžu ho tady nechat. Rozhodnu se vzít toho maličkého k sobě. Zjistím, že má stáhnuté kalhoty. Ten hajzl. Jestli mu ublížil, tak si to vypije. Ohlédnu se po něm, ale pořád leží na zemi. Natáhnu maličkému kalhoty. Třese se zimou. Zabalím ho do své mikiny. Je tak malý, že se v ní pomalu ztrácí. Zvednu ho do náručí a odcházím s ním k sobě do bytu.
Uložím jej do postele. Vysvleču mu špinavé oblečení, aby v něm nemusel zůstat. Na stehnech má zaschlou krev a sperma. Donesu vlhký hadřík a všechno opatrně setřu. Navléknu ho do mého oblíbeného trička. Je mu skoro po kolena. Hodím přes něj aspoň dvě deky. Kolem hlavy mu leží spoustu malých fialových polštářků. Snad má pohodlí. Otřu si dlaně o rifle a vydám se do kuchyně.
Nemohl bych žít s pocitem, že jsem ho tam nechal. Tak bezbranného a raněného. To, co jsem udělal, bylo rozhodně správné. Ano. Bylo.
Naleju si sklenku whisky. Jestli zjistím, kdo mu to udělal, tak ho přizabiju, né-li zabiju. I když toho kluka neznám. To, aby někdo ubližoval druhým a ještě k tomu slabším, rozhodně netoleruju! Kopnu do sebe whisky. Zapálí mě v krku. Je to příjemný pocit. Alespoň vím, že jsem vzhůru a tohle se skutečně děje. U mě v bytě je maličký. Leží v mojí posteli. Přivedl jsem ho k sobě. Chytnu se za čelo. Nic takového jsem nikdy neudělal. Jeho zelené oči mě dostaly.
Raději se vydám do sprchy. Na uvažování bude času dost i potom. Vlasy si vysuším ručníkem. Jsou ještě trochu vlhké, ale to nevadí. Za chvilku budou suché. Hodím na sebe věci na spaní. Přemýšlím, jestli si jít lehnou do postele k maličkému nebo zvolit gauč. Vzhledem k tomu, co si asi prožil, by možná nebylo nejlepší jít si lehnout k němu. Vyberu gauč. Můj pokoj je teď jeho pokoj. Dokud se nepostaví na vlastní nohy. Alespoň do té doby.
Ruce si hodím pod hlavu a zadívám se do stropu. Nevypadá to, že spánek chce v dohledné době přijít. Na to mám hlavu moc plnou maličkého. Jak může někdo ublížit tak krásnému stvoření?
Zvednu se z gauče a jdu k mému pokoji. K pokoji, ve kterém leží maličký. Nakouknu do pootevřených dveří. Kdybych nevěděl jistě, že tam leží, tak bych ho skoro přehlédl. Až tak se ztrácel mezi všemi těmi mými polštářky a pokrývkami. Vypadá to, že mu nic nechybí, protože spokojeně spí. To je dobře.
Odeberu se zpátky na gauč a po chvíli usnu.

Vili

Vzbudím se v posteli plné polštářků. Otevřu oči. Zkusím se pohnout, ale všechno mě bolí. Zůstanu ležet.
Cítím se strašně. Nevím, kde jsem. Nevím, u koho jsem. Nevím, proč tu jsem. Jedno vím určitě. Včera mě znásilnili a rozhodně to nebylo nic příjemného.
Propuknu v pláč. Nesnesu tu bolest už dále v sobě. Chci se z ní vyplakat. Kéž by to šlo. Kéž by se bolesti dalo zbavit pomocí pár prolitých slz. Kdyby to bylo tak snadné, skoro nikdo by nebyl smutný. Jenomže to jde jenom částečně.
Vzpomínám si taky na jednoho muže. Ano. To on přišel a zachránil mě před Nagim, když se vrátil, aby..
Nechci na to ani pomyslet..
Děkoval jsem mu za záchranu. Vypadal, že se mi nechystá ublížit. Měl tak teplou ruku.
 Jsem u něj? To nevím. Doufám, že ano.