1 Kapitola
Vili
Vyděšený utíkám tmavou uličkou, ve které nejsou ani žádné lampy, co by mi posvítily na cestu, jen nad hlavou mi září měsíc v úplňku.
Dochází mi dech, proto zastavím. Zapřu ruce o kolena a předklonu se vydýchávám. Ohlédnu se přes rameno. Zahlédnu ty lumpy, jak zrovna zabočují do uličky, ve které stojím. Nadechnu se a rozběhnu se dál. Dál od nich. Už jsem skoro u konce ulice, když se přede mnou objeví další dva tmavé stíny. S tím jsem nepočítal. Otočím se a za mnou jsou taky. Tato ulice žádnou jinou odbočku nemá, tak jak jim mám krucinál uniknout? Kdybych se aspoň uměl prát, což neumím, byla by to pro mě výhoda.
Zastavím se uprostřed a couvám ke stěně zšedlého domu. Když se o zeď opřu dlaněmi, polije mě chlad a horko zároveň.
Už nemám kam utéct. Je po mně. Kdo ví, co chtějí…
„Ale no tak chlapečku, pojď blíž, no pojď.“ Zapřede jeden z nich sametovým hlasem. Nehnu se z místa. Ať už mi chtějí provést cokoliv nebudu se snažit jim to ulehčit.
Seskupí se kolem mě jako smečka vlků. Všichni jsou oděni do černé, jak stylové.
Vážně super den. Nejdřív se semnou rozejde můj přítel, kvůli nějakému blbečkovi, co vypadá jak idiot a je ze zazobané rodiny a teď tohle.
„Dám vám peníze. Vezměte si je a nechte mě jít.“ Začnu roztřesenými prsty vyndávat peněženku značky Vans. Dostal jsem ji od mého EX-přítele Lucase.
„Nechceme tvoje peníze kluku, ale vlastně proč ne? Naval je sem.“ Zasměje se škaredě ten nejvyšší. Vypadá na vůdce. Mluví jenom on a ostatní se za ním krčí jako tiché myšky v pozadí. Hodím mu peněženku. Hromotluk ji obratně chytí a otevře. Po tváři se mu začne rozlévat úsměv. Ten úsměv se mi vůbec nelíbí. Otočí peněženku ke mně.
„Tvůj přítelíček?“ Poklepe prstem na fotku. Jsem na ní já s Lucasem. Je to fotka z naší loňské dovolené u moře. Ještě jsem ji nestihl vyhodit.
„Není to můj přítelíček.“ Odseknu jízlivě.
„Ne? A kdopak to teda je?“ Snaží se ze mě vytáhnout. Neodpovídám. Nebudu mu vykládat o svém osobním životě, když mě zahnali do kouta a okrádají mě.
„Tak ty neodpovíš?!“ Zavrčí a přistoupí ke mně blíž. Peněženku, co ještě pořád drží, podá nejbližšímu poskokovi. Sám mě chytne za rameno a uhodí pěstí do břicha. Afektivně se chci předklonit, ale ruka toho hajzla mě pevně drží za rameno. Chytnu se rukou za břicho a zaskučím.
„Podržte mu ruce.“ Zaprská přes rameno. Dva pohublý kluci se hned přihrnou a chňapnou moje ruce. Jejich stisk mě bolí, ale bolest břicha je silnější, protože mě hromotluk zase praští. Ránami pěstí rozhodně nešetří. Bezmocně kňučím. Už se chci svézt na zem a poddat se tomu, ale ti dva kluci mě přirazí blíž ke zdi. Omámeně se podívám na svého trýznitele. Zašklebí se a uhodí mě do obličeje. Přitočím tvář zpátky. Cítím v puse hnusnou kovovou pachuť. Vyplivnu krev.
„Máš výdrž pusinko.“ Hrdelně se zasměje. Poplácá mě po tváři. Ať už to skončí modlím se v duchu. Proč jsem nešel jinudy? Proč jsem nešel po osvětlené ulici?
„Nagi? Myslím, že budeš první na řadě.“ Na řadě s čím? Podívám se na kluka, s kterým hromotluk mluví. Jmenovaný Nagi ke mně vytřeštěně střelí očima. Jeho pohled zračí strach a nesouhlas s tím, co má provést. Vždyť mě jenom uhodí, to nemůže být tak hrozné. Proč ke mně nejde a nepraští mě?
„Nagi.“ Zavrčí hromotluk. Kluk se začne šourat mým směrem. Zastaví se vedle hromotluka. „Tak na co čekáš?“ Křikne mu do obličeje. „Otočte ho.“ Kývne na ty dva, co mě drží. Škubnou se mnou a mě při nadechnutí zabolí na hrudi. Snad nemám zlomená žebra. Zřejmě ano.
„Stáhni mu kalhoty, no tak nebuď baba, Nagi.“ Provokuje jej schválně. „To ti ho mám tak pěkně nachystat?“ Strhne mi z boků kalhoty i s trenkami. Otřepu se odporem. Už chápu, proč ke mně ten kluk hned nešel. Snažím se vyškubnout tomu hubeňourovi svoji ruku, ale marně. Do očí se mi nahrnou slzy. Jsem přitočený ke zdi, takže na ně nevidím. Před sebou mám jen tu hnusnou oprýskanou zeď. Snažím se vzepřít, ale s každým dalším vzepřením mi stisknou ruce silněji. Ucítím, jak se mi něco otírá o zadek.
„Pomůžu ti, Nagi.“ Pevně chytí moje půlky a odtáhne je od sebe. „Počkej ještě.“ Hromotlukova ruka mi násilím vecpe do pusy bavlněný kapesník, abych nemohl vykřiknout nebo cokoliv říct.
„Teď už víš, jak na to, tak bys to mohl zvládnout sám.“ Tentokrát to nejsou hromotlukovi ruce, co ucítím na zadku. Tyhle ruce jsou roztřesené a studené jako led. Nagi do mě chce pomalu strkat svůj penis, když uslyším výsměch.
„To snad nemyslíš vážně Nagi. Pořádně mu ho tam vraž.“Nagi na chvíli strne, ale poslechne hromotluka. Kapesník utlumí můj výkřik. Zaškubu rukama.
„Svažte mu ruce.“ Přikáže hromotluk. Další z poskoků přiběhne a sváže mi ruce za zády ani nevím čím.
„Nagi nestyď se před námi a pokračuj.“ Začne se ve mně pohybovat. Trýzní mě každý Nagiho vpád. Vůbec nejsem vzrušený. Špatně se mi dýchá a všechno mě bolí. Po tváři mi nevědomky stékají slzy. Když se do mě udělá, tak se přikloní k mému uchu. „Promiň.“ Zašeptá jen a vyklouzne ze mě. Chápu, že to musel udělat, ale přece, přece mě nemusel znásilnit, nebo jo?
„Teď já.“ Řekne slizce hromotluk. Ne, to už nezvládnu. Prosím ne. Snažím se jakkoli protestovat, ale s kapesníkem v puse to jde těžko. Než se naděju prorazí mi do útrob. Naštěstí to nebolí tak moc jako prvně, protože jsem ještě roztáhlý. Popadne mě za vlasy a prudce mi zvedne hlavu. „Líbí se ti to?“ Olízne mi ucho a tvrdě skousne, až zaskučím. Jak by se mi to mohlo líbit? Předávají si mě tady jako lacinou děvku. Cítím se pošpiněný jejich spermatem. Ať už mě nechají. Z očí mi kanou další slzy. Tváří se odírám o zeď, jak do mě tvrdě přiráží. Kůži na tváři musím mít do krve sedřenou.
Konečně mě pustí. „Užil sis to?“ Když mu neodpovím ani přikývnutím, tak mě praští do břicha. Žebro mě pekelně zabolí.
„Už pojďme.“ Ozve se Nagi.
„Ptal se někdo na tvůj názor?“ Zavrčí hromotluk.
„Ne, pane.“
„No tak. Dobře, jdeme.“ Zavelí hromotluk. Hubeňouři mě pustí a já spadnu na zem. Nechají mě tam ležet na zemi se svázanýma rukama za zády a s kapesníkem v puse. Kalhoty mám stažené ke kotníkům, takže je mi zima. Zhoršuje se s postupně narůstajícím nočním chladem. Zkouším si alespoň nohy trochu přitáhnout blíž k tělu, ale moc to bolí.
Vzdávám se veškeré naděje, že mě někdo najde. Slzy mi nedocházejí. Skoro už nemůžu dýchat, jak mám ucpaný nos.
Uslyším kroky.
Žádné komentáře:
Okomentovat