Deithn
Maličký opustí moje ústa a stulí se mi na nohou. Se spoutanýma rukama za zády jsem zcela bezmocný. Tolik bych ho chtěl obejmout a přitisknout k sobě. Ani pohladit po těch zbožňovaných fialových vláskách ho nemůžu.
Dveře se otevřou a vstoupí ten stejný policista, co mě sem vedl. Maličký se lekne a začne couvat zase ke stěně.
„Zlatíčko zůstaň v klidu. On ti neublíží.“ Nějak se mi povede postavit se na nohy i bez rukou. Otočím se k policistovi. Zírá na Viliho, který se krčí v koutě za mnou.
„Přišel jsem vám odemknout pou-ta.“ Zakoktá se policista při pohledu na mou lásku.
„Nesledujte ho tak. Můžete mi raději odemknout ty pouta?“ Zavrčím. Maličký se pak akorát bojí, když na něj tak civí.
„Jistě.“
„Takže už nejsem zatčený?“ Zeptám se pro jistotu.
„Ne pane. Jste oficiálně volný. Soudce dal za pravdu, že s tím nemáte nic společného.“ Mluví a mezitím mi odemyká pouta. Budu muset Drakovi poděkovat. Nebýt jeho skvělého řešení. Doufám, že to ten klučina dotáhne někam hodně vysoko.
Jakmile mám volné ruce, tak se rozběhnu za maličkým a pevně ho sevřu v náručí. Jenom sladce vzdychne a obejme mě také.
Má drobné tělíčko a je oproti mně tak bezbranný. Nejradši bych zlíbal každou část jeho těla.
Trochu povolím sevření, aby se vůbec mohl nadechnout. Rukou mu prohrábnu vlásky a přitisknu si jeho hlavičku na hrudník. „Miluju tě, maličký.“ Dám mu motýlí polibek do vlasů. Neodpoví mi, protože je tady s námi pořád policista, ale já vím, že mě taky miluje.
Užívám si objetí a to, že je při mně.
„Pojď půjdeme pryč.“ Vytáhnu ho na nohy, ale on se na nich neudrží. Byl by spadl ne zem, kdyby ho moje paže nezachytili. Drake říkal, že je na umělé výživě. Zamračím se. To se bude muset napravit. Rukou mu podeberu kolena a zvednu si ho do náruče. Do svých malých prstů uchopí mé tričko a pevně se ho drží. Usměju se na něj.
Projdu kolem policisty, která pořád vyjeveně kouká. Nikdy neviděl dva gaye nebo co? Nechápu, proč tak civí. Podle mě je to naprosto normální a on se nemá čemu divit.
Na chodbě stojí Drake s Angelinou.
„Děkuju Draku. Děkuju vám oběma za všechno.“
„Říkal jsem, že to vyjde.“ Mrkne na mě. Hlasitě si povzdechnu. Nebýt jeho, tak teď sedím u soudu a posílají mě do vězení za naprostou absurdnost.
„Celou dobu jsem se starala o Viliho, aby měl vše potřebné, ale stejně nechtěl jíst. Bude se muset vrátit zpátky do nemocnice.“ Konstatuje sestra.
„Děkuju, že jste se mi o něj postarala. Myslíte, že bych si ho mohl vzít domů?“
„No já nevím. Musel byste podepsat revers.“
„Tak podepíšu revers a budu se o něj starat doma. Kromě toho, že nejí, tak mu nic není nebo snad ano?“ Možná to není nejlepší rozhodnutí, ale už ho chci mít doma u sebe. Ne v nemocnici.
„Ne, ale musíte mu dávat jídlo po malých dávkách. Bude mít stáhnutý žaludek, když tak dlouho nechtěl nic jíst.“ Upozorní mě Angelina.
„beru na vědomí. Postarám se o něj vždyť víte. Až bude fit, tak se vám přijdeme ukázat.“
„Dobře, tak zatím nashle.“
„Nashle.“ Vykročím pryč od Angeliny a Draka. Cítím v zádech jejich pohledy, ale svou pozornost upírám jen maličkému.
Jenom si vyzvednu svoje osobní věci a můžeme vyrazit do nemocnice podepsat revers. Mávnu na taxík a naložím se i s maličkým do auta. Celou cestu se ke mně tulí a já ho hladím po zádíčkách. Je super, že už jsme zase spolu.
Maličký podepíše revers a sestra, co tam zrovna je mi řekne to samé, co Angelina. Přikývnu a odnáším si maličkého domů Je to kousek, takže se nevyplatí odchytnout taxi.
Lidi se na nás divně dívají, kdy vidí, jak nesu někoho v náručí. Je mi to jedno. Mám oči jenom pro Viliho.
„Měl bych jít po svých.“ Zašeptá tiše.
„Hloupost zlatíčko. Jsme skoro doma a navíc mi vůbec nepřekáží tě nosit. Mám tě tak blízko u sebe velmi rád.“ Maličkému se do těch rozkošných tvářiček nahrne červená barva.
„Jsi roztomilý lásko.“ Ještě chvilku pokračujeme v cestě. Než se dostaneme k domu. Vyšlapu schody a přemýšlím, jak vyndat klíče bez toho, aniž bych maličkého položil, ale na nic nepřijdu.
„Zapři se o mě na chvíli. Musím jenom odemknout.“ Postaví se na vratké nožičky. Má je jako párátka.
Zachrastí klíče a dveře bytu se otevřou.
Znovu si ho zvednu do náruče a kopnu do dveří, aby se za námi zaklaply.
„Vítej doma maličký.“
Vili
Deithn mě odnese do postýlky a já si úlevně složím hlavu na polštář. Zavřu oči a za chvilku už spím. Dnešní dění se, mě vyčerpalo.
Probudím se až ráno. Zmateně se rozhlédnu kolem sebe. Úplně jsem zapomněl, že už jsem doma. Deithnova paže mi spočívá okolo pasu a tiskne si mě k sobě takovým tím jeho jemným způsobem, u kterého se nebojím.
Vezmu si jeho zatím bezvládnou ruku a začnu si s ní prsty hrát. Kroužím zvlášť kolem každého kloubu. Poté si jeho ruku obrátím dlaní vzhůru a začnu jezdit prsty po čarách života.
„Mmm..zlatíčko to lechtá.“ Zamumlá Deithn z polospánku.
„Promiň.“ Pustím jeho ruku a zavrtám se hlouběji pod peřinu, čímž ho probudím.
„Nic se nestalo.“ Pohladí mě po vlasech. „Spalo se ti dobře?“ Zeptá se. Z nenadání se k němu otočím a prudce ho obejmu.
„Copak je miláčku?“ zašeptá a položí mi ruce na záda.
„Jsem rád, že jsem s tebou.“ Deithn se slabě zasměje.
„Taky jsem rád, maličký.“ Hladí mě po zádíčkách.
„Dal bych si něco k jídlu.“ Řeknu tiše. Deithn se posune tak, aby se na mě mohl podívat.
„Přece jsi v nemocnici nechtěl jíst, tak proč najednou ano? Samozřejmě je to dobře, ale řekneš mi důvod?“
„Bez tebe jsem ani neměl chuť na jídlo, tak jsem prostě nejedl.“ Řeknu mu pravdu. Nechci Deithnovi lhát. On by mi jistě taky nelhal.
Povzdechne si.
„Půjdu ti něco nachystat. Počkej chvíli.“ Opatrně se vysouká z mého objetí a jde do kuchyně, aby mi připravil snídani. Má krásně široká ramena, která jsou trochu děsivá, ale ne pro mě. Nebojím se, že by mi Deithn ublížil. Už toho pro mě tolik udělal.
Je to můj ochránce.
Žádné komentáře:
Okomentovat