Ochránce (19)

Kapitola 19




Vili

Vyděšeně se rozhlížím po místnosti a hledám pomoc. Nagi má spoutané ruce za zády. Policista ho pustí, ale pouta mu nechá. Zavře dveře a postaví se k nim. Na tváři má přísný výraz a ostřížím zrakem sleduje Nagiho pohyby. Ten pomalu přechází ke mně a na rtech mu visí nechutný úšklebek.
Rukama se zapřu o židli a zkusím se zvednout. Postavím se na nohy, ale za chvíli už sedím na zemi. Kéž bych býval jedl. Snažím se odsunout co nejdál od Nagiho. Bojím se. Zády narazím na stěnu. Není před ním kam utéct. Začnu prudce vrtět hlavou. Co jsem komu udělal, že ho sem pustili? To nevědí, co mi provedl?
Nagi se skřípavě zasměje. „Chyběl jsem ti, že jo? Taky jsem se strašně těšil na to, až se znovu potkáme. Škoda jen, že mám na rukou ty pouta.“ Šeptá slizce. Je mi zle. Nechci poslouchat ty jeho nechutné kecy. Ať ho ten policista vezme pryč. Složím si hlavu do dlaní. Nemůžu se na něj dívat. Pořád před sebou vidím, jak mě znásilňuje. Hlasitě se rozvzlykám. Celé moje tělíčko se otřásá v mocných vzlycích.
Dveře se otevřou a v nich je Drake.
„To by stačilo. Odveďte ho pryč.“ Promluví Drake drsně.
„Tak pojď.“ Policista trhne s Nagim a vede ho pryč. Je to úleva. Doufám, že už ho zpátky nepřivedou. Asi bych nezvládl znovu jej vidět. Odvrátím hlavu pryč ode dveří a oddám se pláči.

Drake

Vili musí být strašně vyděšený. Je mi líto, že se to muselo stát, ale je to jediná možnost, jak mu pomoci. Zavřu dveře od výslechové místnosti a nechám ho tam samotného. Za chvilku už to bude dobré.
Policista odvedl Nagiho zpátky do cely a vrací se s Deithnem.
„Je docela rozrušený, protože tam byl Nagi.“ Oznámím mu.
„Bože, chudáček můj. Vím, že to muselo být, ale..“
„Teď tam půjdeš ty, tak se snad uklidní.“
„Nešly by ty pouta sundat?“
„Bohužel, to zařídit nemůžu, ale až to pochopí, tak ti je sundají.“
„Doufám, že to vyjde.“ Vydechne Deithn.
„Vyjde.“ Poplácám ho po zádech a jdu zpátky za soudcem. Stoupnu si před skleněnou tabuli vedle něj. Oni nás nevidí, ale my je ano.

Deithn

Když mě pustí do výslechové místnosti za Vilim, tak ho zprvu nevidím. Pořádně se rozhlédnu a uvidím jeho malé tělíčko schoulené v rohu.
Jdu k němu. Hlavu má otočenou na druhou stranu a položenou na nohou. Padnu na kolena kousek od něj. Chtěl bych ho obejmout, ale mám na rukou ty zpropadené pouta. S těmi nic nezmůžu.
„Maličký?“ Zašeptám. Okamžitě zvedne hlavu a upře na mě svoje oči. Jakmile uvidí, že jsem před ním skutečně já, tak se na mě vrhne a obejme mě. Pevně mě drží a vzlyká mi do ramene.
„Lásko ššš…neplač, to bude dobré.“ Zalknu se. Jsem tak šťastný, že ho konečně vidím a mám u sebe. Zamrkám, abych se taky nerozplakal. Tohle odloučení bylo nesnesitelné.
„Chyběl jsi mi, zlatíčko.“ Řeknu popravdě.
„Taky se mi po tobě stýskalo.“ Vzlykne.
„Já vím, lásko moje. Už tě neopustím.“ Otře se tváří o tu moji. Moje strniště ho musí poškrábat, ale to mu je očividně jedno.
„Maličký, smím tě políbit?“ zeptám se nesměle.
Přikývne a dokonce se nepatrně usměje. Nakloní ke mně hlavičku. Zlehka se mu přisaju na ty slaďoučké rtíky. Nechává se ode mě laskat a dokonce propustí můj jazyk dovnitř. Plnými doušky si ten polibek vychutnávám, jako by byl poslední.

Soudce

Všechno, co se děje ve výslechové místnosti sleduju s otevřenou pusou. Drake měl pravdu. Deithn nemohl Viliho znásilnit. Kdyby jej opravdu znásilnil, tak pochybuju, že by ho tak vášnivě objímal a dokonce na něj i mluvil.
Je neskutečně krásné, jakou k sobě ti dva chovají lásku.
„Draku, měl jsi pravdu.“ Obrátím se k hochovi a ten se jen zazubí. Je na něm znát, jak je šťastný, že měl pravdu.
„Děkuju, pane.“
„Myslím, že bez tebe by ho asi zavřeli do vězení.“
Zajdu na chodbu za policistou.
„Sundejte Deithnovi ty pouta. Ten muž nic neudělal a je nevinný.“
„Ano, pane.“ Přikývne a odejde. Stejně se bude muset vykonat soud, aby zavřeli pravého viníka. K tomu znásilnění přidám Nagimu i křivé obvinění.