Kapitola 18
Drake
Když přijdu za soudcem se svým návrhem, tak mi chvíli trvá, než ho přemluvím k tomu, aby souhlasil. Přece jenom jsem student a on zvažuje, zda mi důvěřovat, protože v takových lidech se dá lehce zklamat.
Kdyby se něco nepovedlo, tak by si na tom média jistě s chutí smlsla. Je to trochu bláznivý nápad, ale mělo by to vyjít.
Po dlouhém přemlouvání svolí k provedení mého nápadu hned zítra ještě před soudem, který má být odpoledne.
Ráno se vzbudím a jsem nervózní. Doufám, že Viliho přítel mluvil pravdu, protože jestli ne, tak moje kariéra, která ještě pořádně ani nezačala, půjde do kytek.
Hodím na sebe trochu volnější triko v kombinaci s černými trubkami.
„Dobré ráno, mami.“ Pozdravím, když ji potkám na chodbě cestou do kuchyně.
„Ahoj, zlatíčko. Včera jsme se ani neviděli. Jak dopadla tvoje první praxe?“
„Bylo to skvělé.“ Usměju se na ni a vlepím jí pusu na líčko. Radši budu lhát, aby byla šťastná, než bych řekl pravdu a ona by byla smutná. Starostí má víc než dost.
„To je fajn. Nachystám snídani, tak pojď do kuchyně.“ Pobídne mě.
Je to hodná a obětavá matka. Nezasloužila si, aby jí zemřel manžel, proto se snažím říkat jí jenom ty dobré věci a zprávy. Nebyl to můj pravý otec. Sice nevlastní, ale matka ho milovala víc než mého pravého otce, který ani neví, že existuju.
V klidu se spolu nasnídáme. Maminka mluví o práci a já mezitím umývám nádobí.
„Musím letět do práce, tak pa večer.“ Obejme mě na rozloučenou. Popřeju jí hodně štěstí. Je advokátka a ta práce ji baví. Alespoň ji zaměstnává natolik, že nemá čas být smutná.
Vili
Ležím v postýlce a tisknu k sobě deku. Je mi smutno, ale nechci plakat. Deithn nerad vidí, když pláču. I když ten tady teď není.
Každou chvíli by měla přijít Angelina s kapačkou, protože stále nemám chuť k jídlu. Místo ní, ale přijde ten otrava Drake. Můj psycholog, co mi tolik připomíná Deithna. Zase se bude snažit mě rozmluvit? Copak nedokáže pochopit, že mluvit nechci? Jedině s Deithnem.
„Ahoj Vili. Dneska má tvůj přítel soud, ale první pojedeme na policejní stanici.“ Oznámí mi. Kam mě chce vozit? Nechci nikam pryč. V téhle posteli se mi líbí a až se Deithn vrátí, tak mě tady musí najít. Pár slziček mi steče po tváři. Nechám je dopadnout na polštář.
Angelina se objeví s oblečením.
„Draku počkej venku, ať můžu Viliho obléct.“ Ten jen kývne a jde počkat na chodbu.
Angelina odkryje deku. S její pomocí se posadím. Je to strašně namáhavé. Nemám skoro žádnou sílu ani energii. Vysvleče mi nemocniční košili a místo toho dostanu kalhoty, tričko a mikinu. Podepře mě, abych se dobelhal k vozíčku. Třesu se pod jejími doteky. Když se posadím a ona už se mě nedotýká, tak si oddechnu a obejmu se pažemi. Kdybych mohl, tak uteču daleko pryč, ale jelikož nemám žádnou sílu, nikam se nedostanu.
Na chodbě předá Angelina řízení vozíčku Drakovi. Ten mě před nemocnicí chce naložit do taxíku, ale nenechám ho, aby se mě dotýkal. Je mi to nepříjemné a začnu plakat.
„Angelino, takhle to nejde. Nemůžu ho přemístit do auta, když se nenechá.“ Povzdechne si bezmocně Drake.
„Počkejte chvíli.“
„Fajn, ale pospěš si.“
„Jedu s vámi. Domluvila jsem to s vrchní sestrou. Myslí si, že je dobře, když na Viliho dohlédnu. Bude se stejně muset vrátit.“ Přiběhne Angelina s touhle zprávou. Přes sesterskou uniformu má červený kabátek. Přičupne si ke mně. „Vili, já ti neublížím, ano? Slibuju, že na tebe Drake už nebude sahat. Jen mě nech, ať ti pomůžu do auta.“ Lehce kývnu. Dá si pramen vlasů za ucho. Nechám si pomoct. Je na mě hodná už od začátku, tak mi snad nechce ublížit. Stejně mám ale strach. V autě si sedne dozadu vedle mě a Drake dopředu.
Cestou se nedívám z okýnka a pohled mám sklopený na svoje ruce. Občas pohledem zkontroluju, co dělá Angelina nebo Drake. Nikdo nic neříká. Taxikář má hudbu puštěnou tak tiše, že ji skoro neslyším. Vůbec mi to nepřekáží. Nezajímají mě písničky. Zajímá mě, co po mě budou chtít na policejní stanici. Jestli si myslí, že jim něco řeknu, tak jsou na omylu.
Když zastavíme na místě, tak ani nevím, jak vystoupím z auta. Angelina se mě snaží jemně držet a vede mě dovnitř. Vozíček jsme museli nechat před nemocnicí.
Dovedou mě do výslechové místnosti a tam mě posadí na židli. Ztěžka oddychuju. Připadám si, jako bych měl každou chvíli omdlít z vyčerpání. Naproti mně je zrcadlo. Vím, že za ním je místnost a někdo se dívá. Viděl jsem to ve filmech. Je mi nepříjemně, když vím, že na druhé straně toho zrcadla někdo je a já nevím kdo. Sevřu pěstičky do sebe a čekám, co se bude dít nebo kdo přijde.
Dveře se otevřou a já sebou trhnu. Policista vede do místnosti Nagiho.
Žádné komentáře:
Okomentovat