Ochránce (17)

Kapitola 17




Deithn

„Koho?“
„Nějakého kluka.“ Srdce mi divoce poskočí. Co když je to Vili? Museli ho z nemocnice propustit. Třeba mě chce vidět. Řekl mu vůbec někdo, že mě zavřeli?
Přihrnu se k mřížím cely a netrpělivě rentgenuji dveře, aby se už konečně otevřely.
Policajt prostrčí do místnosti, ve které je moje cela, někoho mně naprosto neznámého.
„Kdo jste?“ Zeptám se zklamaně. Myslel jsem, že je to maličký… Doufal jsem..
„Jsem Drake.“
„Co chcete, Draku?“
„Chci vám pomoct. Vám a Vilimu.“ Silně uchopím mříže. Ještě, že jsou tak pevné, protože když uslyším Viliho jméno z úst Draka, tak se celý napnu.
„Odkud se znáš s Vilim?“ zeptám se se skloněnou hlavou.
„Jsem jeho psycholog. Chci se vás zeptat na pár věcí.“ Mlčím. Čekám, na co se bude ptát.
„Angelina říkala, že mu vaše doteky, na rozdíl od ostatních, nevadily.“
„Když ti povím celou pravdu.. Budeš mi věřit, kluku?“
„Jo.“ Odpoví nepříliš přesvědčivě, ale rychle. Vrátím se zpátky úplně na začátek.
„Začalo to tak, že jsem maličkého našel v tmavé ulici zbitého a znásilněného. Vzal jsem ho k sobě domů a tam se o něj staral. Strašně se bál a vůbec nemluvil, dokud nezjistil, že mu opravdu neublížím. Získal jsem si jeho důvěru. Zamiloval jsem se do něj a on, jak jsem později zjistil, do mě taky. Měl se ke mně přestěhovat, tak jsme k němu jeli pro věci. Když už jsme se chystali k odjezdu..“ Odmlčím se a pořádně nadechnu. „Vrátil se pro polštářek. Čekal jsem v autě, ale přepadl mě divný pocit. Vydal jsem se mu naproti. On.“ Odmlčím se podruhé. „ Ten hajzl ho znova znásilňoval. Znovu jsem tomu nedokázal zabránit. Zmlátil jsem Nagiho a zavolal policii. A proč jsem tady? Protože mě Nagi udal jako spolupachatele a policie tomu věří.“ Zvednu hlavu, podívám se na kluka. Vypadá ustrašeně a je bílý jako stěna. Určitě by se teď nejradši rozběhl za maminkou. Ani se mu nedivím. To, co zažil maličký by každý uke nemusel zvládnout. Je to moje silné a statečné zlatíčko.
„Mrzí mě, co se stalo vašemu příteli.“
„Nedokážeš si představit, jak moc to mrzí mě.“ Mám výčitky svědomí. Mohl jsem tomu zabránit, kdybych býval šel s ním. Jenomže minulost se předělat nedá a výčitkami si ničím nepomůžu.
„On.. totiž Vili. Mluvil s vámi?“
„Ano.“
„Angelina říkala, že s nikým nemluví.“
„Já vím. Mluví se mnou, protože se u mě cítí v bezpečí. Cítí, že nad ním držím ochrannou ruku a tu mimochodem sundat nehodlám.“

„Myslím si, že jste nevinný.“ Zadumá se Drake.
„Na to bych bez tebe fakt nepřišel.“ Posadím se na kovovou postel a ruce složím do klína.
„Snažím se vám pomoct.“
„Ok. Promiň, ale je to tady hrozné. Bez Viliho.“ Zesmutním. Tak strašně mi chybí. Chtěl bych ho objímat a už nepustit, ale jediné, co mi může posloužit k objetí je ten nechutně kousavý polštář, který je položený kousek ode mě.
„Jak se má? Oni.. propustili ho?“ Kdyby jo, tak mě zajímá, kam šel. Jediné, co mě uklidňuje, je myšlenka, že Nagi sedí v base taky a nemůže mu nijak ublížit, kdyby byl venku.
Drake nesouhlasně zavrtí hlavou. „Je v nemocnici na umělé výživě, protože přestal jíst.“ Objasní mi, jak je na tom můj miláček. Zůstanu zírat s otevřenou pusou.
„Cože?“ Podaří se mi ze sebe jenom vypravit.
„Přestal jíst a nikoho nenechá, aby se ho dotýkal.“
„A ty se divíš, Draku? Nechápeš, co si prožil. Bože, mám štěstí, že se do mě zamiloval a nepokusil se o sebevraždu!“ Syčím na Draka. Tak moc bych si přál s ním vyměnit místo a mít tu možnost jít za maličkým.
„Máte pravdu a právě proto vám chci pomoct.“
„Jak bys mohl? Jsi jenom student.“ Uchechtnu se. Drake se otočí. „Ne, počkej. Nemyslel jsem to tak.“ Natáhnu ruku skrze mříže. Nedosáhnu na něj. Dobře to vím, ale stejně tu ruku natahuji.
„Omlouvám se. Jak mi pomůžeš?“ Zabere to a on se zpátky posadí.
Vyloží mi svůj plán na mou obhajobu, který by měl zabrat, aniž maličký musí promluvit u soudu.
Drakův plán na vysvobození se mi víc, než jen líbí. Nemyslel bych si, že se pod jeho roztomile dětskou tvářičkou skrývá takový chytrý mozek.
„Už musíte jít.“ Přijde policista, aby vyvedl Draka.
„Prosím, vyřiď mu, že se mi po něm stýská a miluju ho.“ Zažadoním s prosebným výrazem. Chci, aby věděl, že na něj stále myslím a nechtěl si něco udělat.
„Vyřídím.“ Přikývne a už ho není.
Zase zůstávám sám s kousavým polštářem a svými myšlenkami