Mafie (7)

Kapitola 7




Líbali se znovu a znovu, dokud jim úplně nedošel dech a oni byli nuceni se od sebe odtrhnout, i když se ani jednomu z nich nechtělo.
„Ani bych nepoznal, že se dneska líbáš poprvé.“ Usmál se Carter a přejel mu palcem po tváři. Gabriel zčervenal jako rajče a uhnul pohledem. „Má to být kompliment, jo?“ ujistil ho, aby si ten malý nemyslel, že se mu vysmívá.
„Ale to já vím.“ Otočil se k němu a vyplázl na Cartera jazyk. S těmi schopnostmi jeho jazyka se Carter nemýlil. Opravdu byl hbitý a šikovný. Tak jak to měl rád.
„Hele. Já na tebe jdu opatrně a ty si ze mě takhle střílíš. Tss.“ Hraně nafoukl tváře.
Gabriel Cartera objal kolem krku a dal mu pusu na tvář. Carter toho využil a polechtal Gabyho na bříšku.
„Ááá nech toho.. to.. to lechtá.“ Říkal mezitím, co se smál.
Carterova nenechavá ruka se ho jemně dotýkala a Gabriel se nemohl přestat svíjet. Strašně to lechtalo.
„Tak dobře, to stačí.“  Usmál se a nechal toho. Někdo by je mohl slyšet a o to nestál.
Gabriel se snažil popadnout dech. Držel se za břicho a ještě jednou se zachichotal, než se postavil na nohy.
„Gaby?“ Carter si k němu taky stoupnul a podíval se mu hluboko do očí. „Tohle, co se stalo a stane, se nesmí nikdo dozvědět, ano? Měl bych z toho problémy jak já tak ty.“ Mluvil vážně s kamenným výrazem na tváři.
„Co se stane?“ Nechápal. „Ty.. ty bys v tom chtěl pokračovat, Cartere?“ zeptal se Gabriel a hlasitě polknul. Věděl, že to znělo hloupě, ale prostě se musel zeptat.
„Jenom pokud budeš chtít ty.“ Ale já bych rád, protože jsem si zamiloval tvůj úžasný jazyk. Dodal pro sebe v duchu. Netušil, jak by Gabriel reagoval, kdyby mu tohle řekl nahlas. Jistě by zčervenal a trochu se zakoktal při odpovědi. Lepší bylo říct jenom tu jednu větu. Přivádět ho v tuhle chvíli do rozpaků nebylo na místě.
„No, já.. mně se to líbilo.“ Uculil se pro sebe se sklopeným pohledem. Vlastně nebylo tak těžké to Carterovi říct.
„Měli bychom jít. Chceš se ještě vrátit do sálu, abychom dokoukali zbytek filmu?“
Gabriel zavrtěl hlavou a Carter byl šťastný, protože ten film ho zrovna nějak moc nebral.
„Radši bych šel někam na jídlo. Nevadí?“ Skousl si nervózně ret.
„Ne, vůbec. Taky mám hlad.“ Usmál se. Přitom vzal Gabriela za ruku a zamířili z toalet ven do vestibulu. Těsně před tím, než otevřel dveře, tak se Gabrielovy ruky pustil. I když mu bylo příjemné ji držet v té své, tak musel. Nechtěl, aby je náhodou někdo viděl, jak se k sobě takhle mají. Jejich vztah by mohl skončit dřív, než začal.

Carter cestou do malého bistra, kam mířili, řídil. Rád by nechal řídit i Gabriela, ale šéf mu to zakázal. Prý by se mohlo něco stát a to by nepřipustil. I když věřil, že je Gabriel dobrým řidičem, protože měl řidičský průkaz. Bylo mu řečeno přesně tohle: „Mého syna necháš řídit jedině v situaci, kdy už nebude jiná možnost.“
Chápal strach pana Lestera o svého syna, ale bylo by dobré, kdyby si to alespoň zkusil. Vůči Gabrielovi to bylo trochu nespravedlivé. Myslel by si, že když je syn mafiána, tak může prakticky všechno. Očividně Gabrielův otec byl toho názoru, že život je přednější než zábava. Až příliš si Gabriela hlídal a držel jej na uzdě. To byl jeho názor.
Zaparkoval u zadního vchodu, i když dovnitř šli předním. Bylo to pro případ, že by se vyskytla nějaká mimořádná situace a oni by se museli dát na úprk. No, doufal v tu první možnost - v klidu se nají a nikým nerušeni ani sledováni odjedou domů.
Gabriel vyskočil ven z velkého auta a málem přitom spadl. Tím, že se zachytil dveří, se mu povedlo najít rovnováhu.  Snad to Carter neviděl.
No, bohužel jo, protože byl v mžiku u něj a podpíral ho, i když to už nepotřeboval.
„Jsi v pohodě?“ Zeptal se tiše Carter.
Gabriel zůstal opřený o to silné a mohutné tělo za sebou. Zavřel na chvíli oči.
Vychutnával si ten pocit, že za ním někdo stojí a on nemůže spadnout.
Vychutnával si Carterovu blízkost.
Vychutnával si jeho tělesné teplo.
Prostě si vychutnával, že byl opatrovaný.
Byl to pocit, který nikdy nezažil. Ne, že by jej nikdo neobjímal, ale nebylo to jako objetí od sestry nebo otce. Cítil se jinak.
Carter si ho přitočil k sobě a jenom se usmál. Nejradši by znovu okusil jeho ústa, ale věděl, že nemůže. Ne teď, ne tady.
Vyrazili teda k přednímu vchodu bistra. Gabriel zůstal trochu pozadu, než se vzpamatoval, ale pak Cartera dohnal a zařadil se vedle něj.
Oba dva si objednali hamburger s velkou porcí hranolek. Přesně na to měl Gabriel chuť. Pustil se do jídla, jako by snad týden nejedl.
Carter na Gabriela hleděl zkoumavým pohledem. Myslel, že nepozorován, ale mýlil se.
„Proč mě tak sleduješ, Cartere?“  zeptal se.
„Protože jsi krásný.“  Promluvil k němu tím svým hlubokým a záhadným hlasem. Gabriel se zachvěl vzrušením. Bylo příjemné, když mu někdo řekl, že je krásný.
Nechtěl zase utíkat zbaběle na záchod, a tak prostě jenom sklopil pohled, když k němu mluvil.
„Nevím.. já nevím, jak se mám chovat.“ Povzdechnul si Gabriel. Položil zbylý kousek hamburgeru a rukama si podložil hlavu.
„Gaby, to není nic, čeho by ses měl bát. Jenom musíš dávat pozor, aby nikdo nic nepoznal. Když budeme sami, tak to bude jiné. Budu tě objímat, líbat.. jako přítele.“ Vysvětloval mu jemně.
„Takže to znamená, že se mnou chceš chodit?“ Možná byl natvrdlý, ale nikdy s nikým nechodil, tak se pro jistotu ptal.
„Ano.“ Zasmál se lehce.