Kapitola 6
Marlow se ocitl v ulici s pěknou novou asfaltovou silnicí. Po obou stranách byly ve stejném stylu stavěny domy jako z propagačního časopisu o bydlení. Jediné, čím se odlišovaly, byla barva a zahrada. Vypadalo to tu jako ráj na zemi.
V jednom z nich bydlela malá hnědovlasá Tammy.
Ukryl se do Stínu a následně z něj vystoupil bez křídel. Mohl by tam jít s křídly maskovaný Stínem, jenže za prvé, Tammy už nebyla anděl, takže by ho nemohla spatřit pouhým lidským okem a zadruhé to tak pro něj bylo pohodlnější. Křídla mu maličko chyběla, když je za sebou necítil. To teď však byl jen sotva znatelný pocit. Převažovaly u něj pocity smutku a naštvanosti na Jacka i Shana. Shane ale za nic nemůže, takže vlastně ani naštvaný být nemusí, ale štvalo ho to, že se nestihl přiznat ke svým citům. Z Jackovy strany se cítil strašně zranitelný, proto se rozhodl jít za Tammy. Co když to někomu řekne? Co když řekne, co se dělo u něj v pokoji? Nemůže to říct, nemá důkaz. Opakoval si pořád Marlow.
Vydal se ke žlutému domku. Vedla k němu úzká kamenná cestička. Kolem ní se rozprostíral smaragdově zelený trávník. Buď si Tammy najala zahradníka, anebo se nám dala na zahradničení. Už si ji úplně živě představoval v montérkách, jak okopává a přesazuje květiny.
Neměl už na sobě bílé oblečení. Ještě to tak. Automaticky se na něm objevily rifle a upnuté černé triko. Po tom, co se zbavil křídel a byl pro lidi viditelný, musel přece být normálně oblečený. Co by si asi lidi mysleli, jak by se na něj koukali, kdyby chodil oblečený v bílém rouchu? Koukali by na něj jako na pomateného blázna. Když tak nad tím zapřemýšlel, lidi okolo mu byli úplně fuk.
Stiskl malý čudlík, aby zazvonil.
Celá rozjařená Tammy mu přišla otevřít. Zarazila se, když viděla Marlowa, jak se opírá o dřevěný sloup, nohu přes nohu a ve tváři zubožený výraz.
„Marlowe, co se děje?“ Přiběhla k němu a vzala ho za ruce.
„Pojď dál. Myslela jsem, že je to poslíček s pizzou. Vždycky s nimi flirtuji, ale to je teď jedno.“ Mávla rukou nad odbočením z tématu.
Marlow padl na pohovku. Tammy přisedla vedle něj. Jeho hlava se položila do jejího klína. Pohladila ho po vlasech.
„Marlowe? No tak, co se stalo? Víš, že mně můžeš všechno povědět.“ Konejšila ho.
„Nevěděl jsem, kam jinam jít, než za tebou.“
„Je dobře, že jsi za mnou přišel.“
Marlow nevěděl, jak a kde začít. Rozmýšlel. Tammy ho k ničemu už dál nepobízela a tiše vyčkávala, při čemž ho stále hladila po vlasech.
„Víš, jak jsem ti povídal o Shanovi?“
„Ano, pamatuji se.“ Usmála se. Když tady byl posledně, vylil si jí srdíčko ohledně Shana. Neodsoudila Marlowa, protože byl jejím nejlepším přítelem. Neptal se, proč odešla, a proto jej ona respektovala.
„My jsme se.. Teda on mě..políbil.“ Vyhrkl konečně Marlow a posadil se. Tammy se na svém místě zavrtěla.
„Pak se to stalo znovu. Spíš já jsem ho vtáhl k sobě do pokoje.“
„Tys ho vtáhl do pokoje? Ty?“ Podivila se Tammy.
„Ano. A potom já.. Stál jsem k němu zády a nevěřila bys, jak má silné paže, když mě objal..bylo to..“ Na ukázku pro Tammy se objal pažemi, že v té chvíli vypadal jako svázaný ve svěrací kazajce. Tammy se zasmála. Marlow na ni nechápavě koukl.
„Zamilovaný blázínku.“ Políbila ho na čelo.
„Nechápu to. Proč se se mnou líbal. Na jednu stranu to vypadá, že mě chce a na druhou stranu se chová odtažitě.“ Vzlykl Marlow. „Ještě se do všeho vměšuje ten idiot Jack.“
„Jack?“
„Chystal jsem se Shanovi konečně říct, že ho miluju.“
„Tys mu to chtěl říct? Ale to je přece skvělé, ne? “
„Jo, jenomže přišel Jack. Tohle dělá v jednom kuse. Přijde si do pokoje, myslí si kdoví jaký není král a otravuje mě záludnýma otázkama.“ Zašklebil se Marlow. Jack mu vážně lezl na nervy. Konečně se odhodlal říct Shanovi o svých citech a ten blonďatý bastard to pokazil. Jak on ho nenávidí.
„Jakýma?“ Zachmuří se Tammy a nad nosem se jí udělá nepatrná vráska.
„Otázkami zrovna ne, ale dneska, když přišel, Shane se mimochodem velice rychle vypařil a já s ním zůstal sám, tak říkal..“
„Co říkal?“
„Říkal, že to ví.“ Zalknul se Marlow.
„Co ví?“ Zírala na něho pořád nechápavě Tammy.
„Říkal, že ví, co se stalo. Co se stalo mezi mnou a Shanem. Ví, že jsme se líbali. Nevím, jak to může vědět, ale sám mi to řekl.“ Sklopí pohled. „Já už nevím, co mám dělat, Tammy.“ Zvedne se ze sedačky, popojde po pokoji a opře se o stěnu, která je oranžově vymalovaná. Pěkná broskvová barva.
„Tammy.. Jestli Jack někde něco poví, tak to bude můj konec. Víš přece, že je přímý potomek Vznešené Sally a má veškerá privilegia, co jen může mít.“ Už se déle na nohách neudržel a svezl se po zdi na zem. Pohled mu zastřely slzy a Marlow začal vidět rozmazaně.
Tammy k němu přiskočila.
„No tak zlato, to bude dobrý.“ Sedla si k němu a přivinula si ho do náruče. „Ššš. Neplač.“ Povískala Marlowa ve vlasech.
„Co když ne?“ Zašeptal roztřeseně.
„Ale jo, bude. Máš přece mě.“ Vděčně se o ni opřel. To byla pravda. Měl Tammy, která ho podrží, když potřebuje.
„Děkuju Tammy.“ Otřel si poslední zbytky slz a postavil se, když v tom se ozval zvonek. Tammy se vyhoupla na nohy a cupitala ke dveřím, už zase s úsměvem na její roztomilé tvářičce.,
Vyřídila to celkem rychle a ani ne za minutu byla zpátky.
„Neříkala jsi náhodou, že obvykle flirtuješ s poslíčky s pizzou?“
„Říkala a taky, že jo. Teď tady mám vzácnou návštěvu, takže se raději věnuji tobě. No pověz, jak často se poštěstí, abys mě navštívil.“ Věnovala mu zkoumavý pohled.
„Máš pravdu, moc často to není, ale omlouvají mě andělské povinnosti.“
„Dobře vím, že toho máš hodně, ale chvilku času si udělat můžeš. Takže od této návštěvy tě chci nejdéle za týden vidět. Platí?.“ Nastavila ruku obrácenou dlaní vzhůru. Marlow zvedl svou a připravoval se plácnout. Tammy v poslední chvíli uhnula se slovy: „Uplavala.“ Marlow se začal smát a Tammy taky.
„Pojď, dáme si tu pizzu.“
„Jakou máš?“ Ptal se už po cestě do kuchyně.
„Šunkovou a sýrovou.“
„To dávají do jedné krabičky dvě pizzy?“
„Nedávají.“ Zasmála se Tammy. „Mám to půl na půl. Jsem stálý zákazník a šéf podniku mě má v oblibě.“
„Takže protekce? Tsss.“
„Tak to není. Možná trošku.“ Zasmála se znovu a to už se zakousla do sýrové pizzy.
„Chybí ti křídla?“
„Jak to myslíš?“
„Nelituješ, že jsi odešla?“
„Ne. Tady na Zemi je to mnohem lepší. Nemusím nosit bílé oblečení. Řeknu ti, že v mém šatníku není jediná bílá věc. Všechno mám barevné jako duha. Taky se nemusím nikomu podřizovat a skákat, jak on píská. Chodím do práce, ale mám pracovní dobu od osmi do pěti. Jindy mi nic říct nemůžou. Je to svoboda. Už bych neměnila.“
Na to Marlow neměl odpověď. Vážně to znělo, jako by spíš tohle byl ráj. Měl by taky odejít? Zbavil by se Jacka, ale zase by ztratil Shana a to nechce. Bude to muset nějak vydržet.
„Počkej tady, něco ti přinesu.“ Seskočila z barové židličky a utíkala po schodech do patra. Marlow jenom kývl a dál se zabýval pizzou. Moc mu chutnala. Takové dobré jídlo v nebi neměli.
„Tady to je.“ Podá mu telefon.
„Mobil? K čemu? Nemám komu volat.“ Podíval se na Tammy, která ukazovala palci na sebe. „Tobě?“
„Komu jinému? Kdyby se něco stalo. Cokoliv. Kdyby sis jenom potřeboval promluvit, tak mi zavoláš. Moje číslo jsem ti tam uložila.“ Mrkla na Marlowa.
„Tammy děkuju, máš to u mě.“
„Ale jdi, to nestojí za řeč.“ Mávne rukou.
Večer dojedli pizzu a Marlow už se pomalu odporoučel do nebe.
„Za týden tě chci vidět. Klidně i dřív. Budeš se mi hlásit, abys neudělal nějakou hloupost, a kdyby se motalo něco ohledně Jacka, dej mi hned vědět.“ Chrlila ze sebe možná až příliš starostlivě.
„Proč se tolik zajímáš o Jacka?“
Žádné komentáře:
Okomentovat