Rose nechali u Vznešené Sally. Měla se dozvědět svoje poslání či co a Marlow, tak nějak tušil, že ona z toho dvakrát nadšená nebude.
Marlow a Shane šli stejnou cestou ke svým pokojům. Mlčky. Marlow nevěděl, co říkat. Teď, když už s nimi nebyla Rose je to jiné a těžší. Mohl s ní mluvit a dělat, že Shane je vzduch a dočista ho ignorovat. I když Rose plácala jeden nesmysl za druhým, bylo to stokrát lepší než to hrobové ticho. Když byli sami, nemohl se vymluvit na nic. Stejně to však nebylo potřeba, protože Shane na něj nemluvil.
Měl chuť ho znovu políbit. Včera to bylo jiskřivé a křídla mu při tom polibku zářila samým štěstím, že konečně dosáhl svého cíle. Vážně si to stanovil jako svůj cíl? Blbost.
Chtěl se Shana zase dotknout jako včera. Měl by?
Pomalu se blížili k dveřím pokoje. Teď, nebo nikdy. Mozek mu šrotoval na plné obrátky.
„Tak ahoj.“ Šeptl Shane.
Marlow chytil Shanovu ruku a zatáhl ho k sobě do pokoje. Zavřel za sebou dveře a otočením zámku zablokoval komukoli přístup, aby se sem dostal.
Stál zády k Shanovi. Ukáže se, jestli ho má rád. No tak dělej Shane. Něco udělej. Chtěl křičet Marlow. Chvíli se nic nedělo. Marlow dýchal rychle. Netušil, co přijde, když ho zezadu objali silné paže a přitiskli k sobě. Marlowův dech se mírně uklidnil, přivřel víčka a úlevně vydechl. Chytil svou rukou tu Shanovu. Propletl své prsty s jeho a stiskl.
Shanova hlava se mu zabořila do ramene a sála Marlowovu vůni. Voněl po jasmínu a celý pokoj byl tou vůní nádherně provoněný.(pozn.aut.: Cítíte jasmín? Já teda jo:D)
Dlouhou chvíli tak stáli vzájemném objetí, aniž by se na sebe museli dívat.
Shane ho otočil k sobě. Marlow se na něj nepodíval. Jeho hlava zůstala sklopená a pohled měl upřený na Shanovi bílé boty.
Jednou rukou ho stále hladil. Běhal mu z toho mráz po zádech. Projížděl jím elektrický proud.
Marlow se odhodlal, zvedl oči a setkal se s Shanovýma temnýma, které jiskřily touhou.
Uchopil Marlowovu tvář do dlaní a přitiskl své rty na jeho, kam patřily. Bylo to snad ještě lepší, než včera. Shane vyhoupl Marlowa na sebe. Marlow obtočil nohy kolem jeho pasu. Polibek zůstal nepřerušen.
Přesouvali se k jeho posteli, usoudil Marlow. Odkopl boty a Shane zrovna tak.
Ucítil pod sebou měkkou postel. Posunul se dál, aby měli víc místa a jejich rty se na monet rozpojili. Bylo to jako ztratit jednu polovinu sebe samu. Jakoby se mu vytratilo všechno štěstí a radost ze života. To nechtěl.
Prudce dýchali. Shanovi rty se nedočkavě a dravě vrhly na ty jeho, jakoby se bál, že mu každou chvilku zmizí. Jakoby si myslel, že to není skutečnost a chtěl ten okamžik prožívat naplno. Marlow však nic takové nechystal. Jak by taky mohl, když je uvězněn pod jeho nádherným, velkým a mohutným tělem.
„Um.“ Marlow se snažil něco říct. Chtěl vědět, kam až chce Shane zajít. Co když někdo přijde?
Dal ruce na Shanovu hruď a snažil se ho trochu odstrčit stranou, aby mohl mluvit. Dvakrát se mu do toho nechtělo, ale musel.
Co mu vlastně chce říct? Že je špatné to, co tu dělají? Ne to nechce říct, protože i když je to sebevíc špatné, tak mu to pomáhá. Nepřipadá si slabý a bezcenný.
Shane se od něj odtrhl. Na posteli se posadil do kleku a posadil se na paty. Složil ruse do klína.
„Shane já..“
„Proč jsi mě vtáhl k sobě do pokoje?“ Nenechal ho promluvit. Bylo tu tolik otázek, co by mu měl odpovědět a on se zeptá zrovna na tu, na kterou mu odpověď nechce dát.
„To, co se stalo před tím a co se stalo teď..“ Začal pomalu. Není si jist, zda je ta správná chvále na takovéhle promluvy o lásce.
Postavil se a začal štrádovat po pokoji sem a tam. Jak by měl pokračovat? Co říct a co naopak ne? Proč je všechno tak hrozně složitý?
Nikdy nebyl zamilovaný, ale všechno je jednou poprvé. Řekne mu o svých citech.
„Shane musím ti říct něco důležitého. Myslím, že bys to měl vědět. Teda máš na to právo. Já tě“ Ozvalo se zaklepání na dveře.
Naštvaně se vydal ke dveřím. Nakvašeně odemkl a s trhnutím otevřel.
„Co se sakra zase děje?“ Vyprskl naštvaný Marlow, aniž by se podíval, kdo tam stojí.
Jack. Zase. Tohle už je snad po desáté, co ho takhle otravuje. Většinou jde bez klepání dovnitř. Ještě, že tentokrát bylo zamčeno.
Jack měl kudrnaté blond vlasy o modré oči. Častá kombinace. Vizáží byl anděl, ale jeho povaha byla spíše podobná ďáblu. Je tak intrikářský, vypočítavý a sarkastický, až to není hezké. Marlow usuzoval, že si na něj ten všivák Jack zasedl.
„Proč jsi tady? Zase.“ Zaúpěl Marlow. Tohle mu tak ještě scházelo.
„Ty nejsi rád, že mě vidíš?“ Olízl si rty o futra opřený Jack. Zase měl ten úsměv, jakože on ví všechno a všichni okolo, včetně Marlowa, jsou úplně blbý.
„Vypadám tak?“ Zaškaredil se Marlow.
Teď byli v pokoji on, Jack a Shane. Marlow si připadal, jako mravenec, kterého můžete tak snadno zašlápnout. No bezva. Teď je z něj ubohý mravenec. Ano, to by přesně vystihovalo tuto situaci.
„Nevím“ zkoumal Jack pohledem jeho obličej. „Co tu děláte kluci?“ Založil si ruce na prsou.
Marlow strhl svůj pohled k Shanovi. Ten si kousal ret a zvedal se k odchodu. Křídla se mu mírně zatřepetala. Jistě to bylo rozporuplnými pocity, které v něm vřely vůči Jackovi. Toho anděla neměl nikdy rád. Jasně, měli by k sobě cítit vzájemnou lásku a další takové kecy, ale on nebyl ten kdo má všechny rád. Má rád jenom Marlowa a i to je víc, než je přípustné.
„Měl bych jít. Určitě si chcete pokecat.“ Zamračil se. „Uvidíme se později.“ Kývl na Marlowa.
Odešel pryč a nechal ho stát s otevřenou pusou v přítomnosti toho mamlase. Odešel a on mu ani nestačil říct, jak si to mezi nimi vlastně představuje. Z těch dvou je to přece Shane, kdo všemu velí. To on ho políbil. To on ho začal v pokoji objímat. To on by měl říct první, že ho miluje. Kdyby tak měl dostatek odvahy a nebál se odpovědi. Když konečně našel odvahu, tak sem ten otrava Jack vleze a všechno překazí. Chtělo se mu na něj křičet. Chtěl ho kopat a bít a vybít si na něm všechnu zlost, která jím právě překypovala.
Věděl sice, že ho Shane chce, ale teď záleželo na tom, jestli to bude brát jako románek, prostě povyražení s někým bezbranným, nebo jako vážný vztah. Být to na něm, bere to druhé. Jistě, ale tady záleží i na Shanovi a co bude chtít on.
Protáhl svá křídla a podíval se na Jacka.
„Tak co zase chceš? Neviděl jsi, že máme se Shanem práci?“ Sám se zarazil nad tím, jakým nepříjemným tónem to s Jackem mluví. Jack se tomu také divil, protože Marlow byl u něj zařazený jako tichá myška, co nic nesvede.
„Tak práci jo?“ Ušklíbl se Jack.
„Mohl bys už jít?“
„Ale no tak.“
„Co je?“
„Vím, co se tu dělo, přede mnou nemusíš nic předstírat.“ Mrkl na Marlowa.
„Ty nevíš nic.“ Vstal prudce a odhodil přikrývky stranou. Ani nevěděl, kdy se posadil na postel.
„To by ses divil.“ Odpověděl vševědoucím úsměvem.
„Měl bys jít. Nemáš tu co pohledávat. Nevím, proč sem vůbec chodíš. Akorát mě obtěžuješ.“
„Já se odtud ani nehnu. Chci, abys mě políbil, tak jako Shana.“ Odrazil se od futer a přišel blíž k Marlowovi. Chytil ho za bradu palcem a ukazováčkem. Marlow se prudce nadechl a odstrčil znechuceně Jackovu ruku.
„Ni takového se nedělo. Mýlíš se.“
„Tsss. Jako bych nevěděl svoje.“ Odbyl ho Jack.
„Kolikrát mám říkat, abys odešel?“
„Už jsem ti řekl, že neodejdu, dokud..“
„Tak dost. Víš co? Tak mizím já. S tebou totiž odmítám trávit svůj volný čas v mém pokoji, kam se pokaždé vetřeš. Nazdar!“ Poslední slovo už na něj křičí. Podle Jackova výrazu to vypadalo, že něco dodá. Otevřel pusu, ale v ten moment za sebou Marlow silně práskl dveřmi a odkráčel z té trapné scény s Jackem.
Přece ten polibek nebyl vidět. To je nemožné. Tohle už na něj bylo moc, do očí se mu draly slzy, ale silně je potlačoval.
Přesně věděl, kam poletí.
Žádné komentáře:
Okomentovat