Mark
Dovezli Shana k němu domů. No domů. Koupil si tenhle byt, když ještě chodil s jedním smrtelníkem a usmyslel si, že si jej nechá, když se rozešli. Nebýval tam často. Svůj domov měl ve Florixe. Teď se mu ten byt však hodil.
Uložili Shana na pohovku, protože na posteli nebylo povlečení ani peřiny.
“Děkuju vám kluci.” Oddychl si Shane, když už konečně ležel. Bylo na něm znát, jak ho to stěhování se vyčerpalo.
“Připadám si jako doktor.” Zasmál se Mark. “Už podruhé ošetřuju anděla, který je bez křídel.”
“No když jsi ten doktor, tak dones lékárničku a ošetři mi ty rány prosím tě.” Radil mu Shane.
“Jasně už běžím. Pán by chvilku nevydržel.” Odfrknul si Mark. “Jdeš se mnou, Jackie?”
“Hele neber si ho sebou. Určitě se zdržíte.”
Když se podíval na Jackieho, tak viděl, jak zčervenal při Shanově poznámce.
“I kdyby, tak ty počkáš.” Zasmál se znovu.
“Pojď.” Natáhl ruku a Jack se jí s úsměvem na tváři chytil.
Přišli do kuchyně a on se rozhlížel po lékárničce. Dlouho tu nebyl, a tak zapomněl, kam ji dal. Sám lékárničku nikdy nepotřeboval, ale pro jistotu tady měl.
“Nevidíš ji někde?” Ptal se Jacka. Ten se rozhlédl a ukázal prstem na vršek skříně.
“Tamhle.”
“Vysadím tě a ty se pro ni natáhneš jo?” Navrhnul mu záměrně.
“Vždyť si můžeš podat židli a nemusíš mě nikam vysazovat.” Protestoval Jack. Na to však Mark nedbal. Chytil jej pod koleny a vytáhl do vzduchu. Jack při tom zapištěl.
“Hned mě dej dolů.” Přikázal mu.
“Ne ne. Až podáš tu lékárničku.” Vypláznul na Jacka jazyk.
Jack si povzdychnul. “Fajn.”
Přiblížil se s ním blíž k poličce nahoře, aby se snáz natáhl.
“Mám ji, tak už mě dej dolů.”
“Co za to?”
“Jak “co za to”? Okamžitě mě dej dolů. Tohle ti nedaruju, Marku!” Líbilo se mu, jak se takhle vztekal. Přitom byl úplně bezbranný a neškodný.
“Za pusu?” Zkusil to. Jack se tomu jen zasmál a kývnul.
“Tohle jsi chtěl? Proto jsi mě nemusel zvedat do vzduchu a vyhrožovat, že mě nesundáš dolů.”
“Já ti nevyhrožoval. To bych přece neudělal.” Přiblížil se k němu a chytnul ho za boky. Otřel se svou momentálně zarostlou tváří o tu Jackieho krásně hladkou. Dotkli se nosy a oba se tomu uculili.
“Ještě chceš tu pusu?” zeptal se sladce Jack. Po téhle jeho otázce ji chtěl ještě víc, než před tím.
“Mmm to víš, že jo.” Nahnul se a spojil jejich rty. Dobýval se mu jazykem do úst. Chtěl je zkoumat jako prve. Vjel mu rukou do záplavy blonďatých vlásků a projížděl jimi. Byly hebké a jemné jako jeho tvářička.
“Mohli byste mě ošetřit a muchlat se až potom?” Ozval se z obýváku Shane.
Odtrhli se od sebe a oba se jeho poznámce zasmáli.
“K tvým rtům se vrátím, až se postaráme o toho mamlase, platí?” Zamrnčel.
“Ještě jsem ani na tom prvním rande nebyli a ty by si se chtěl vracet k mým rtům?” Utahoval si Jack.
“Když ony jsou tak neodolatelné a já to nemůžu vydržet.” Zaúpěl bezmocně. Říkal mu pravdu. Vážně pro něj byly neodolatelné.
Chtěl je.
Chtěl jeho. A moc.
“Tak to prostě budeš muset vydržet.” Vyplázl na něj jazyk.
“Abych ti ten jazyk neutrhnul.” Šťouchl mu do bříška.
“Tak už jdete?!” Ozvalo se znovu z obýváku.
“Ano!” Odpověděli mu oba najednou.
O dva dny později..
Marlow
Poslední dva dny byl hodně smutný. Shane už za ním nepřišel. Myslel, že minule to bylo docela v pořádku. Už pomalu začínal měknout a byl i ochoten mu odpustit, co provedl, ale on nepřišel.
Zapomněl na něj snad?
Našel si náhradu? Nějakého anděla, který mu bude stejně rovný?
Jeho slova zněla tak vážně a on se prostě neukázal.
Teď právě ležel schoulený na posteli a plakal. Tammy byla zase v práci, tak aspoň mohl plakat. Když tady byla, tak slzy zadržoval. Nechtěl brečet před ní. Ptala by se, co se děje. Neměl náladu s ní řešit Shana.
Utřel si slzy a vydal se do kuchyně pro něco k pití. Celý den nic nepil. Bylo už skoro půl čtvrté. Záda ho nebolela, takže si ani nemusel brát prášek jako obvykle.
Nalil si pomerančový džuš z ledničky a posadil se na židli.
Kolem se rozprostíralo ticho, které by se dalo krájet.
“Marlowe?” Ozvalo se za ním. Polekaně se otočil a upustil, už naštěstí prázdnou, skleničku na zem. Roztříštila se na milion kousků.
“Promiň nechtěl jsem tě vylekat. Seď. Nemáš ani ponožky. Ještě si vrazíš do nohy střep.”
“Co tady děláš, Marku?”
“Počkej, až uklidím ty střepy jo?” Podíval se na něj a usmál se.
“Fajn.” Přitáhl si nohy k sobě na židli, aby se nedotýkal podlahy.
Koukal na Marka, jak vytahuje smetáček s lopatkou a hledá všechny střepy. Když tak zauvažoval nad tím, co tu asi dělá..Jistě přišel navštívit Tammy.
“Tammy tady není. Je v práci a přijde až za dvě hodiny.” řekl mu. Nechtěl v domě zbytečně lidi nebo anděly. Lepší bylo být sám.
“Nepřišel jsem za Tammy, ale za tebou.” Odložil smetáček a lopatku zpátky odkud je vzal a posadil se na druhou židli.
“Ale proč? Moje záda už jsou skoro v pořádku.” Nechápal.
“Jde o Shana.” Vydechl.
“Co je s ním?” zeptal se nezaujatě. Nic co se týkalo Shana už ho nezajímalo. Alespoň navenek. Ve skutečnosti pořád dychtil vědět, co s ním asi je.
“On..je teď u mě v bytě. Už dva dny.”
“Máte spolu něco?” Vypálil ihned tuhle otázku.
“Jak tě to proboha napadlo? Já mám Jacka. Proč bych měl něco mít se Shanem?” Kroutil nad tím hlavou Mark.
“Tak proč je u tebe?”
“Nechal si odebrat křídla a..”
“Cože?!” Vyletěl ze židle.
“Uklidni se jo?” Stoupnul si k němu Mark a chytil jej za ramena.
“Nechal si je odebrat sám?”
“Jo.”
“Vem mě za ním. Prosím. Potřebuju ho vidět.” Zvednul k němu uplakané oči. Mark nic neřekl. Jenom vzal jeho ruku a přenesl se s ním.
Dovezli Shana k němu domů. No domů. Koupil si tenhle byt, když ještě chodil s jedním smrtelníkem a usmyslel si, že si jej nechá, když se rozešli. Nebýval tam často. Svůj domov měl ve Florixe. Teď se mu ten byt však hodil.
Uložili Shana na pohovku, protože na posteli nebylo povlečení ani peřiny.
“Děkuju vám kluci.” Oddychl si Shane, když už konečně ležel. Bylo na něm znát, jak ho to stěhování se vyčerpalo.
“Připadám si jako doktor.” Zasmál se Mark. “Už podruhé ošetřuju anděla, který je bez křídel.”
“No když jsi ten doktor, tak dones lékárničku a ošetři mi ty rány prosím tě.” Radil mu Shane.
“Jasně už běžím. Pán by chvilku nevydržel.” Odfrknul si Mark. “Jdeš se mnou, Jackie?”
“Hele neber si ho sebou. Určitě se zdržíte.”
Když se podíval na Jackieho, tak viděl, jak zčervenal při Shanově poznámce.
“I kdyby, tak ty počkáš.” Zasmál se znovu.
“Pojď.” Natáhl ruku a Jack se jí s úsměvem na tváři chytil.
Přišli do kuchyně a on se rozhlížel po lékárničce. Dlouho tu nebyl, a tak zapomněl, kam ji dal. Sám lékárničku nikdy nepotřeboval, ale pro jistotu tady měl.
“Nevidíš ji někde?” Ptal se Jacka. Ten se rozhlédl a ukázal prstem na vršek skříně.
“Tamhle.”
“Vysadím tě a ty se pro ni natáhneš jo?” Navrhnul mu záměrně.
“Vždyť si můžeš podat židli a nemusíš mě nikam vysazovat.” Protestoval Jack. Na to však Mark nedbal. Chytil jej pod koleny a vytáhl do vzduchu. Jack při tom zapištěl.
“Hned mě dej dolů.” Přikázal mu.
“Ne ne. Až podáš tu lékárničku.” Vypláznul na Jacka jazyk.
Jack si povzdychnul. “Fajn.”
Přiblížil se s ním blíž k poličce nahoře, aby se snáz natáhl.
“Mám ji, tak už mě dej dolů.”
“Co za to?”
“Jak “co za to”? Okamžitě mě dej dolů. Tohle ti nedaruju, Marku!” Líbilo se mu, jak se takhle vztekal. Přitom byl úplně bezbranný a neškodný.
“Za pusu?” Zkusil to. Jack se tomu jen zasmál a kývnul.
“Tohle jsi chtěl? Proto jsi mě nemusel zvedat do vzduchu a vyhrožovat, že mě nesundáš dolů.”
“Já ti nevyhrožoval. To bych přece neudělal.” Přiblížil se k němu a chytnul ho za boky. Otřel se svou momentálně zarostlou tváří o tu Jackieho krásně hladkou. Dotkli se nosy a oba se tomu uculili.
“Ještě chceš tu pusu?” zeptal se sladce Jack. Po téhle jeho otázce ji chtěl ještě víc, než před tím.
“Mmm to víš, že jo.” Nahnul se a spojil jejich rty. Dobýval se mu jazykem do úst. Chtěl je zkoumat jako prve. Vjel mu rukou do záplavy blonďatých vlásků a projížděl jimi. Byly hebké a jemné jako jeho tvářička.
“Mohli byste mě ošetřit a muchlat se až potom?” Ozval se z obýváku Shane.
Odtrhli se od sebe a oba se jeho poznámce zasmáli.
“K tvým rtům se vrátím, až se postaráme o toho mamlase, platí?” Zamrnčel.
“Ještě jsem ani na tom prvním rande nebyli a ty by si se chtěl vracet k mým rtům?” Utahoval si Jack.
“Když ony jsou tak neodolatelné a já to nemůžu vydržet.” Zaúpěl bezmocně. Říkal mu pravdu. Vážně pro něj byly neodolatelné.
Chtěl je.
Chtěl jeho. A moc.
“Tak to prostě budeš muset vydržet.” Vyplázl na něj jazyk.
“Abych ti ten jazyk neutrhnul.” Šťouchl mu do bříška.
“Tak už jdete?!” Ozvalo se znovu z obýváku.
“Ano!” Odpověděli mu oba najednou.
O dva dny později..
Marlow
Poslední dva dny byl hodně smutný. Shane už za ním nepřišel. Myslel, že minule to bylo docela v pořádku. Už pomalu začínal měknout a byl i ochoten mu odpustit, co provedl, ale on nepřišel.
Zapomněl na něj snad?
Našel si náhradu? Nějakého anděla, který mu bude stejně rovný?
Jeho slova zněla tak vážně a on se prostě neukázal.
Teď právě ležel schoulený na posteli a plakal. Tammy byla zase v práci, tak aspoň mohl plakat. Když tady byla, tak slzy zadržoval. Nechtěl brečet před ní. Ptala by se, co se děje. Neměl náladu s ní řešit Shana.
Utřel si slzy a vydal se do kuchyně pro něco k pití. Celý den nic nepil. Bylo už skoro půl čtvrté. Záda ho nebolela, takže si ani nemusel brát prášek jako obvykle.
Nalil si pomerančový džuš z ledničky a posadil se na židli.
Kolem se rozprostíralo ticho, které by se dalo krájet.
“Marlowe?” Ozvalo se za ním. Polekaně se otočil a upustil, už naštěstí prázdnou, skleničku na zem. Roztříštila se na milion kousků.
“Promiň nechtěl jsem tě vylekat. Seď. Nemáš ani ponožky. Ještě si vrazíš do nohy střep.”
“Co tady děláš, Marku?”
“Počkej, až uklidím ty střepy jo?” Podíval se na něj a usmál se.
“Fajn.” Přitáhl si nohy k sobě na židli, aby se nedotýkal podlahy.
Koukal na Marka, jak vytahuje smetáček s lopatkou a hledá všechny střepy. Když tak zauvažoval nad tím, co tu asi dělá..Jistě přišel navštívit Tammy.
“Tammy tady není. Je v práci a přijde až za dvě hodiny.” řekl mu. Nechtěl v domě zbytečně lidi nebo anděly. Lepší bylo být sám.
“Nepřišel jsem za Tammy, ale za tebou.” Odložil smetáček a lopatku zpátky odkud je vzal a posadil se na druhou židli.
“Ale proč? Moje záda už jsou skoro v pořádku.” Nechápal.
“Jde o Shana.” Vydechl.
“Co je s ním?” zeptal se nezaujatě. Nic co se týkalo Shana už ho nezajímalo. Alespoň navenek. Ve skutečnosti pořád dychtil vědět, co s ním asi je.
“On..je teď u mě v bytě. Už dva dny.”
“Máte spolu něco?” Vypálil ihned tuhle otázku.
“Jak tě to proboha napadlo? Já mám Jacka. Proč bych měl něco mít se Shanem?” Kroutil nad tím hlavou Mark.
“Tak proč je u tebe?”
“Nechal si odebrat křídla a..”
“Cože?!” Vyletěl ze židle.
“Uklidni se jo?” Stoupnul si k němu Mark a chytil jej za ramena.
“Nechal si je odebrat sám?”
“Jo.”
“Vem mě za ním. Prosím. Potřebuju ho vidět.” Zvednul k němu uplakané oči. Mark nic neřekl. Jenom vzal jeho ruku a přenesl se s ním.
Žádné komentáře:
Okomentovat