Shane
„Marlowovi?“ Zopakoval po té holce jako tupec. Co oni vědí o Marlowovi? „Víte, kde je?“ Otázal se s nadějí.
„Je v mojí ložnici.“ Marlow? S ním ve stejném domě?
„Chci ho vidět.“ Vyhrknul a vykročil pryč od toho trapného kroužku. Jenomže daleko nedošel, když ho zastavila ruka toho anděla.
„Můžeš, ale nejprve nám řekni, proč Marlowovi sebrali křídla?“ zeptal se ledovým hlasem.
„To já šel za Vznešenou Sally a udal ho..“ Sklopil kajícně hlavu. Tohle přiznání mu ještě víc přidalo na bolesti, kterou pociťoval, ale věděl, že si to zasloužil.
„Cože? Shane ty jsi takový kretén! Proč jsi mu tak ublížil?!!“ Přihnala se k němu a vlepila mu pořádnou facku. Hlasitě to zaplesklo a ta ozvěna se rozlehla po celé místnosti. Chytil se za tvář a nevěřícně na tu holku hleděl.
„No tak Tammy uklidni se. Snad měl Nějaký dobrý důvod, když udělal takovou pitomost.“ Zakroutil Mark nad Shanem hlavou. Nechápal, jak to mohl udělat. Zradit vlastní rasu.
„Já se mám uklidnit Marku?“ řvala bezmocně ta holka. „Ty jsi s ním nebyl ty první dva dny!“ Mark si přitáhl jistou Tammy do náruče a začal ji konejšit.
Tammy
Schovala se Markovi do náruče, aby se celá uplakaná nemusela dívat na Shana. Měla by potom chuť, znovu ho praštit a to by nebylo příliš vhodné.
Ty první dva dny byly opravdu hrozné. Celou dobu byla při něm. Nechtěla ho opouštět, kdyby něco potřeboval. Marlow měl noční můry a křičel ze spaní Shanovo jméno, ale to ten bastard vědět nemusel. Snažila se být vzhůru pomocí kafe a moc toho nenaspala, a proto měla taky pod očima ty kruhy. Tolik se bála, že jí umře.
„Jaks to mohl udělat? Vždyť tě miluje.“
„Přistihl jsem ho s Jackem, jak se líbali, ale nakonec vyšlo najevo, že Marlow za nic nemůže. Bohužel pozdě.“
„Měl jsi věřit Marlowovi!“
„Já vím, že to byla chyba a lituju toho.“
„Jenomže lítostí mu křídla nevrátíš!“ Vyčetla mu.
„Tammy. Vážně bych si to přál vrátit.“ Odmlčel se a pak znovu promluvil. „Asi mě nebude chtít vidět, že?“ Zeptal se jí zklamaně.
„Ptal se po tobě, ale raději bych byla, kdyby ne.“ Zhodnotila situaci. Když už věděla, co se stalo, tak si přála, aby radši na Shana zapomněl. Řekla to, co si myslela. Vážně by byla šťastnější, kdyby si na Shana nevzpomněl a raději chodil třeba s Markem. No byla to mizivá pravděpodobnost, že by dokázal přestat milovat Shana, ale přemýšlet o tom mohla.
„Mohl bych ho vidět?“ Zkusil to na ni celý nejistý. Byla by mu bývala řekla ne, ale věděla, že by jí to pak zdravý Marlow nikdy neodpustil. No mohla ho aspoň chvíli napínat, tak si to pořádně užívala. Natahovala svou odpověď, jak nejdéle dokázala.
„Na chvíli za ním jít můžeš, ale opovaž se mu znovu ublížit.“ řekla nakonec výhružně. Shane se na ni letmo usmál.
„Kde je ložnice?“ Zeptal se ještě.
Marlow
Když si vzal prášek, tak chtěl spát, ale hlava plná myšlenek na Shana mu to nedovolila. Pořád na něj musel myslet, i když za to, co udělal, by si žádné jeho myšlenky nezasloužil.
Nevšiml si, že někdo vstoupil do pokoje, protože byl natočený na jinou stranu, než byly dveře.
Ucítil na zádech hřejivý dotek.
Rty.
Patřily snad Markovi? Otočil hlavu, aby mu vynadal a řekl, ať toho nechá, ale zarazil, když uviděl tu tvář. Tak známou tvář, kterou si tolikrát prohlížel. Nad jeho ránami se nakláněl krásný černovlasý Shane, kterého tolik miloval. Tělem i duší. Slíbával mu stehy motýlími polibky.
Marlowovi přejel mráz po těle a celý se zachvěl.
„Ahoj.“ Pozdravil ho slušně Shane a nenuceně se usmál, když si všiml, že zaregistroval jeho přítomnost. Neodpověděl mu, protože nevěděl, co říct. Obyčejné ahoj, potom, co mu sebral celý život? Nejraději by byl, kdyby se v té chvíli mohl zvednout a hrdě odpochodovat pryč, ale bránila mu v tom zraněná záda. Tak se Shanovi alespoň hrdě díval do očí. Musel vidět, jakou jeho oči vyzařují nenávist k němu. Přímo z nich sršela. Jako by každá další vteřina toho spalujícího pohledu Shana udeřila tvrdou ránou.
Shane už to déle nevydržel a uhnul pohledem. Marlow byl spokojen. Podařilo se mu to, co si přál. Alespoň malý oční souboj vyhrál.
„Marlowe, nevím, co říct.“
„Tak nic neříkej a běž radši pryč. Nevím proč jsi sem chodil.“ Odseknul mu jízlivě. Možná ho miloval, ale nestál o něj. Ne teď.
„Přišel jsem protože..“
„Nevím, proč jsi přišel a ani to asi nechci vědět. Neměl jsi právo na odebrání mých křídel!“ Zakřičel hlasitě, co mu to poloha v leže dovolovala.
Žádné komentáře:
Okomentovat