Marlow seděl na bílé kamenné lavičce, dalo by se říct uprostřed ničeho. Před ním se rozprostíral otevřený prostor, kam až oko dohlédne a ještě dál. Po stranách bílých zdí a všeho ostatního vedly každých pět metrů dveře do pokojů ostatních andělů. Marlow přemýšlel o životě tady nahoře.
Lidé si myslí, jaké je bezva být andělem, že je to samé dobré skutky sem a tam, všichni vás mají rádi a že všichni andělé jsou k ostatním svého druhu mírumilovní. Opak byl pravdou.
Hluboce se nadechl a vydal ze sebe podivný povzdech. V dálce viděl Shana, jak sedí na římse, pohupuje nohou a dívá se jeho směrem. Neusmíval se na Marlowa. Vlastně se neusmíval na nikoho. Zatvrzele zachovával kamennou tvář. Marlow se pokusil trochu pozvednout koutky svých úst a trošku se na Shana usmát. Jasně, že se mu to povedlo, protože když se jednalo o Shana udělal by první poslední. Klidně by před někým padl na kolena a zlíbal mu nohy kdyby to pomohlo tomu, aby na něj Shane usmál.
Shane zase koukal na toho kluka. Jeho roztomilé hnědé vlasy se mu na něm líbily a když ještě ke svojí pěkné tvářičce připojil okouzlující úsměv o kterém jistě nevěděl, že tak odzbrojuje, byl Shane hotový. Přemýšlel, že by se na Marlowa také mohl usmát, ale on se neusmívá na nikoho, takže nebude dělat rozdíly mezi ním a ostatními i když se mu líbí. Seskočil z římsy a černé vlasy se za ním zatočily. Ladným krokem s rukama v rouchu odcházel do pokoje. Nedokázal se totiž dívat na Marlowa. Chtěl by s ním mluvit a usmívat se na něj a pohladit ho po tváři, jenže on je slaboch a nemá k tomu dost odvahy. Když přišel do pokoje práskl za sebou dveřmi a zaklel i když se to v nebi neslušelo.
Marlow zklamaně sklopil hlavu a po očku sledoval, jak Shane odchází. Třeba vypadá tak hrozně, že se na něj Shane ani nemůže podívat a proto raději odejde? Už je to zase tady. Sebekritika. Chytil se za vlasy a silně se za ně tahal. Je strašné, když ten koho máte rád nebo dokonce ten koho milujete, na vás ani neusměje. Bolelo to, ale nehodlal upustit od své lásky k Shanovi. Bylo by to jako ztratit kousek sebe samého a to nemohl dopustit.
V mysli se mu objevil obrázek Florixy, a jeden z hlavních sálů. Sally ho k sobě volala. Jako náměsíčný se vydal k ní a když míjel pokoj Shana lehce sebou škubl.
Dostavil se v mrákotách do pokoje Vznešené Sally. To ona to tady všechno řídí a udržuje v chodu. Je milá, ale nikdo z andělů nedoporučuje ji rozčílit. Prý potom i lítají věci vzduchem a praskají žárovky vlivem jejího hněvu.
Vznešená Sally seděla za bílým stolem na bílé židli a pod ní se rozprostírala bílá podlaha a všude okolo byly bílé stěny. Vlastně tady bylo všechno bílé. Marlow tuhle barvu nenávidí. Je mu odporná a ještě víc ho štve, že ji musí nosit na sobě. Zdá se mu, že všechno okolo splývá v jednu hnusnou bílou šmouhu.
Uklonil se před Sally a ta mu pokynula ať se posadí. Zlatavé vlasy se jí rozprostíraly po ramenech dolů na BÍLÉM rouchu. Šedýma očima se zadívala do jeho krásně medových.
„Anděle Marlowe, vítám tě ve své pracovně.“ Marlow se rozhlédl okolo a na tváři mu vyvstal úšklebek, který ovšem rychle skryl před Vznešenou Sally. Stále musel myslet na Shana.
„Děkuji vám Vznešená Sally.“ Přitakal Marlow.
„Trápí tě něco?“ Jo trápil ho především Shane, ale to Vznešené Sally nebude vykládat. Ještě by ho poslala na zem a on by se už nikdy nesměl vrátit do tohoto světa nahoře. Ne, že by se mu tady dvakrát líbilo. Nikdy nepoznal svoje rodiče a odmala o něj pečovala Vznešená Sally. Odměřeným stylem, ale alespoň se o něj někdo staral. Nedůvěřoval jí. Vznešená Sally není jako vaše kamarádka nebo hodná a vtipná matka. Je to především velitelka, která se neohlíží za sebe na usmrkaného kluka, kterým v mládí byl.
„Ne nic mě netrápí, všechno je v pořádku. Je snad nějaký důvod, aby nebylo?“ Vykouzlil na tváři falešný úsměv dost přesvědčivý na to, aby si Vznešená Sally ničeho nevšimla. Ještě že andělé si nečtou myšlenky tak, jako ti v pekle. Kdyby mu Vznešená Sally přečetla myšlenky pěkně by si početla a pak ho vykopla na Zem. Nikoho by nezajímalo, že je její skoro syn. Kdyby to věděla a někdo by se to dozvěděl všichni andělé by se vzbouřili. V nebi nebyly povoleny vztahy normální ani ty mezi kluky nebo jenom dívkami. Byl to pech ale pravidla byla dána a musela se dodržovat.
„Věřím ti.“ Odpověděla pochybně. Marlow měl sto chutí vstát, zasmát se a říct, že on jí nevěří ani nos mezi očima, ale udržel se na uzdě.
„Měla bych pro tebe jeden úkol na kterém bys měl spolupracovat s Andělem Shanem.“ Marlowovi div nevypadli oči z důlků. Slyšel správně? On a Shane by měli spolu na něčem pracovat? To nebude dělat dobrotu. Vznešená Sally pokračovala. „Máte za úkol dohlédnout na jednu dívku, která co nevidět umře a vy ji musíte vysvětlit všechny okolnosti a jak to tu chodí, protože se s z ní stane anděl.“
„Ale když se z ní má stát anděl, tak musela vykonat hodně dobrých skutků, není li tak? Tak proč má teda zemřít?“ Otázal se nechápavě.
„Bylo to předurčeno a osud se nedá změnit. To sám dobře víš.“ Podívala se přísně na Marlowa a ten musel odvrátit hlavu, jak byl její pohled propalující.
„Dobrá. Proč tu s námi není teda i Shane, když máme na tom úkolu pracovat společně?“
„Je to tvůj první úkol, takže jsem s tebou chtěla mluvit nejdřív o samotě. Shanovi to můžeš říct ty. Jistě bude rád, že se může zapojit do nějakých užitečných aktivit.“ Odfrkla si. Shane byl povaleč. Nebavil se dokonce ani se Vznešenou Sally když nemusel. Určitě zase něco provedl a tohle bude jeho trest. Trest, který si bude odpykávat tím, že bude s ním plnit úkol. Proč teď řeší takové blbosti? Nadal si v duchu Marlow. Měl by se soustředit na to, že bude s ním! S Shanem. Možná se i nenápadně dotknou a to by bylo… Už zase blázní. Měl z toho takovou radost a už nechtěl déle sedět v pracovně Vznešené Sally. Chtěl jít k sobě do pokoje a skákat radostí po posteli nebo se proletět po obloze a stále se radovat.
„Já mu to řeknu. Mohl bych už jít?“ odkašlal si Marlow. Vznešená Sally vypadala zamyšleně a on ji nechtěl vyrušovat z nějakých úvah, ale potřeboval vypadnout.
„Ano můžeš jít. Vyřiď Shanovi, co jsem ti teď pověděla a zítra se zastavte. Povím vám bližší informace, aby jste mohli hned vyrazit do akce.“ Ukončila Vznešená Sally sezení.
Marlow vystřelil ze škaredé bílé židle za Shanem.
Před jeho pokojem trochu zpomalil a začal dýchat. Nádech výdech. Nedočkavě zaklepal na bílé dveře. Ježíši, kdyby to tu řídil on, nechal by všechno barevně přemalovat a nic by nenechal bílé.
Marlow uslyšel tlumené kroky, které se blížily ke dveřím.
Dveře se s klapnutím zámku odemkly a otevřely dokořán.
Žádné komentáře:
Okomentovat