Holky nebo kluci

Oliver

Zrovna si nesu z vrchu svého pokoje dolů do kuchyně učebnici matematiky a k tomu ještě prázdný nelinkovaný sešit.
Ozve se hlasitý zvonek, tak položím učebnici se sešitem a jdu zvonícímu otevřít.
Venku na verandě našeho domu stojí vysoký Kaleb. Musím trochu zaklonit hlavu a zvednout svůj pohled výš, abych se mu mohl podívat do očí. Mají krásnou oříškovou barvu. I moje bývalá přítelkyně měla takové.
Když se do těch oříšků dívám, tak si na ni vzpomenu.
Chybí mi.
Hodně.
Před půl rokem zemřela s rodiči i mladším bratrem při těžké autonehodě na dálnici. Od té doby jsem sám. Zamlklý a uzavřený ve většině případů.
Kluk jménem Kaleb. Takový ten třídní boss, co má okolo sebe nabušené kamarády, protože si samotný nepřipadá tak drsný. I přesto jsem se ho rozhodl doučovat, když mě o to požádal. Je to moje takové první doučování a mám strach z toho, že mu to třeba nedokážu správně vysvětlit, a pak mě pomluví.
„Je na mě něco zajímavého, že už mě hypnotizuješ pohledem asi tři minuty a neřekneš ani ahoj?“ Zasměje se.
„Ne. Jenom mi někoho připomněli tvoje oči.“ Sklopím pohled k zemi. Otevřu dveře a vyzvu jej.
„Pojď dál.“
„Děkuju.“ Odpoví uctivě, což mi přijde divné. Ve škole jsem ho to slovo ještě nikdy neslyšel říct. Ani učitelce nepoděkoval. Nevychovanec. Teď jím není, protože se na mě cestou do kuchyně furt usmívá. Určitě je to tím kruhem lidí, který u sebe momentálně nemá.
Posadíme se vedle sebe. Nevím, jak mám začít.
„Jsi sám doma?“ Zeptá se mě.
„Jo. Rodiče odjeli už ráno na celý víkend pryč. Mají zítra výročí a matka otce donutila ji někam vzít a..promiň.“ Ukončím omluvně svůj monolog. Nějak jsem se rozpovídal. Kaleb při mé omluvě pozvedne obočí, ale nic neřekne. Polknu, abych vůbec zvládl promluvit.
„Tak začneme.“ Šoupnu učebnici směrem k němu. „Ukaž mi, co z toho nechápeš.“ Vezme si učebnici matematiky do rukou. Od konce ji proletí až na začátek během tří vteřin a následně položí na desku stolu. Nakrčím čelo. Tak nějak nechápu, co to má znamenat.
„Kde máte záchod?“ Zeptá se.
Protočím oči. Takhle se k tomu doučování nedostaneme. Chci to mít brzy za sebou. Mám rozečtenou knížku, kterou jsem chtěl dočíst.
„Tam napravo. Druhé dveře. Navedu Kaleba.“

Kaleb

Cestou zpátky přemýšlím, jak ho vlastně chci dostat. Určitě nemá rád chlapce. Tím jsem si jist. Nějaký můj kamarád mi pověděl, že chodil s holkou. Měli se rádi, ale ona umřela.
Určitě pro něj bude dobré vyzkoušet něco nového.
Dojdu za Oliverem zpátky do kuchyně. Celou místnost ozařuje modrá hlava. Ta barva se mi líbí. Je možná trochu ulítlé mít vlasy takové barvy, ale Oliverovi to dodává kouzlo. Je hrozně maličký a roztomilý.
„Měl bys prosím něco na pití?“ Optám se nevinně.
Přitočí se ke mně a zakoktá se. „Ja-jasně.“ Zajde mi natočit do sklenice čistou vodu. „Promiň nic jiného nemám.“ Omlouvá se znovu.  Stoupnu si za něj a přirazím ho blíž ke kuchyňské lince.
„Polož tu skleničku.“ Zavrčím mu do ouška.
Roztřeseně ji teda položí. „Co-co to děláš?“ Začne sebou vrtět. To mě ještě víc nabudí a moje chlouba tvrdne téměř okamžitě. Musí ho do zadečku tlačit.
„Neboj se Olivere. Bude se ti to líbit.“  Zachechtám se trošku. Uchopím ho za paže a donutím posadit na podlahu. Je zkoprnělý a ztuhlý . Stáhnu z Olivere kalhoty a on zčervená, když ho uvidím nahého. Možná to už s klukem dělal, když jenom tak poslušně leží a nijak se nebrání. To je dobře. Nemám v úmyslu ho vystrašit. Chci, aby to bylo hezký.
Vyndám si z kalhot svůj čnící penis. Oliver se zvedne na rukou a zacouvá.
„Olivere stůj. No tak. Říkal jsem přece, že se ti to bude líbit.“ Chytnu ho za ruku.
„Vím, co chceš dělat, ale prosím…“ Nedořekne, zalkne se a v očích se mu objeví slzy. „Proč zrovna já? Mohl to být kdokoliv jiný. Nemusel sis vybrat mě.“ Natahuje se skloněnou hlavou Oliver.
„Poslyš, Olivere. Možná jsem to vzal špatně. Omlouvám se, jestli ses vylekal. Můžu..tě teď obejmout?“ Zeptám se upřímně.
Kruci vypadá, že se vážně bojí. Modré vlásky má rozházené a odhalené části jeho pokožky pokrývá husí kůže. Trochu si povytáhnu kalhoty, aby se teda nemusel koukat na můj stojící penis.
Po tomhle se ke mně odhodlá připlazit a schovat se v mém objetí. Stále se trochu třese, ale ne tak moc jako pře tím.
Vydechnu si a rozfoukám mu pár pramenů jinam, než mají být.
„Omlouvám se za to, že jsem tě vystrašil.“ Zašeptám.
Oliver na to nic neřekne. Jenom se mi choulí na hrudi.
„Asi jsem to přehnal. Myslel jsem, že se necháš a pomilujeme se spolu. Bylo by to fajn, ale nebudu tě nutit. Vím, že jsi měl přítelkyni..No doufal jsem..“ Nechám to viset ve vzduchu a radši už dál nepokračuju. Řekl jsem víc, než dost.
„Jsem zmatený..Nechápu to..“ Ukáže na svůj podbřišek. Taky mu stojí. Vykulím oči. Takže se mu líbí i kluci.
Pomalu mu putuju až k penisu, který následně obepnu prsty a jemně stisknu. Oliver ze sebe vydá tichý vzdych a přivře víčka.
„Zkusíme to? Nemusí se ti to líbit, ale asi bude.“ Usoudím při pohledu na jeho malého kamaráda.
„Tak dobře.“ Poví omámeně, protože stále svírám jeho penis a sem tam zatlačím.
„Asi bude lepší, když se přesuneme do něčeho měkčího. Kde máš pokoj?“
„Nahoře.“ Zachraptí. Škoda, že tak daleko. Chtěl bych to hned. No ale budu to dělat v prostředí jemu milém, aby si neměl nač stěžovat.

Oliver

Okolo mě je jenom teplá voda a možná, že mě i někdo objímá. Občas otevřu oči a pořád vidím dva oříšky.
Najednou to teplo ustoupí a mě polije chlad. Chci se vrátit do vany! Křičí moje podvědomí, ale z úst žádná slova nevycházejí. Mému tělu se tahle změna teploty nelíbí… No nemám sílu protestovat. Dokážu jenom myslet na to, co se mnou Kaleb prováděl.
Bylo to neuvěřitelné, ale skutečně se to stalo. Vyspal jsem se s klukem nebo spíš ten kluk se vyspal semnou.
Podaří se mi otevřít oči na delší dobu, abych přišel na to, kde se vlastně nacházím.
Někdo mě uložil zpátky do postele a oblékl do pohodlného oblečení. Není to zrovna pyžamo, ale mikina s tepláky. Alespoň, že je mi teplo.
Napadne mě, že jsem chtěl vlastně dočíst tu knihu. Teď je to ale asi fuk.
Překulím se na bok a uvidím Kaleba s mokrými vlasy a ručníkem kolem pasu. Nějak se mi nechce ani zčervenat. Vlastně je docela normální vidět nahého chlapce. Po tělocviku ve sprchách jsem jich viděl dost. No nikdy ne u sebe doma.
„Už jsem myslel, že s tebou něco je, jak jsi se pořád neměl k sobě.“ Přisedne si vedle mě a pohladí mi tvář. Nakloní se, aby mi mohl vtisknout menší polibek.
„Měl bych jít. Zvládneš to tady sám?“
„Nevím.“ Zašeptám slabě. Jsem hrozně moc unavený.
Kaleb si povzdechne a odejde.
Za, podle mě, dlouho dobu se vrátí oblečený spolu s pohárem vody. Přiloží mi ho u úst a pomáhá mi napít se. Jako bych nepozřel žádnou tekutinu už hezkou chvíli. Voda mi dodá trochu té energie, kterou využiju k tomu, abych Kaleba chytil za ruku. Sice mi z té jeho hned sklouzne, ale snad mé gesto pochopil.

Kaleb

Nemám na výběr. No mám, ale samotného tady Olivere nenechám, když je tolik vyčerpaný. Já samozřejmě taky. Jsem na tom jenom o něco líp, než on.
Nejradši bych zapadl do postele, a tak to taky udělám. Lehnu si vedle Olivere a přitáhnu si ho blíž.
Přehodím přes nás deku, aby malému modrovlasému Oliverovi nebyla zima. Afektivně se ke mně přitulí a za chvíli už klidně oddychuje.
Byly to čtyři hodiny božského sexu. Opravdu přede mnou měl jenom ženu. Nesmírně mě to potěšilo.
Hlavně nevím, co teď bude dál.
Rozhodnu se radši zmizet, než se probudí. I když jsem si jistý, že bude  spát ještě pěkně dlouho. Najdu na stole papír a tužku.
Posadím se na židli a rozmýšlím, co napsat.

UŽ JSEM MUSEL ODEJÍT. O  VÍKENDU JSEM ZANPRÁZDNĚNÝ, TAKŽE SE UVIDÍME SE VE ŠKOLE.
PS: BYLO TO ÚŽASNÉ    XOXO

                                                     KALEB

*PONDĚLÍ RÁNO*

Oliver

Z pátku na sobotu od toho..co se stalo jsem se hezky prospal až do oběda. Bolel mě zadek, ale to se není čemu divit.
Vůbec nevím, co si teď myslet. Trochu se stydím, co by tomu řekli rodiče?
Nikdo se to nesmí dozvědět. Zůstane to jenom mezi mnou a Kalebem.
Nemyslel bych si, že se mi bude líbit sex s klukem. Celý víkend o tom přemýšlím. Je divné si přiznat takovou věc. Jsem z toho nervózní.
Vypravím se do školy s batohem tak těžkým, div mě nepřevrátí.
Mám na uších sluchátka a poslouchám rockovou muziku na plnou hlasitost, když do mě někdo strčí a já spadnu na zem. Sluchátka mi spadnou z uší tak nešikovně, že se mi je povede přilehnout a rozbít. To vím podle křupnutí, co se ozve. Šetřil jsem na ně skoro půl roku a teď jsou v čoudu.
Chci se na dotyčného obořit, co si to dovoluje, ale ztratím hlas jakmile uvidím, kdo nade mnou stojí.
„Nazdaaaar Kašpare. “ Protáhne vysoký blonďák pozdrav směřovaný ke mně.
„Tak jsme si říkali..“ Začne další. Dvojče blonďáka. Akorát má na rozdíl od něj tmavé vlasy. „Když jsi tak hezky svedl Kaleba. Mohl bys svést i nás.“  Uchechtne se ten tmavovlasý. Jsou tam ještě asi tři, ale já znám jenom ty dvojčata. Jsou Kalebovi nejbližší. Alespoň podle toho, jak jsem sledoval tu jejich hierarchii.
„Nevím, o čem to mluvíte.“ Zvednu se a opráším si kalhoty.
„Myslím, že víš, o čem je řeč. Tak se hezky zastav a pobuď tu s námi.“ Vycení svoje žluté zuby ten blonďák. Mám chuť mu říct, že jeho zuby jsou jako hvězdičky. Taky tak žluté a tak daleko od sebe.
„Ne nevím.“ Odseknu na místo toho.
„Kaleb nám vykládala, jak umíš být vášnivý. Předveď nám něco ze svých kousků. Mm?“ Pozvedne mi bradu.
„Jdi někam!“ Rozkřiknu se. Přiletí mi od něj silná facka. Musím se chytnou za tvář. Pořádně to štípe. Lapám po dechu neschopen slova.
„Přece nechceš přijít k úhoně malý Olivere. Buď nám ho postupně jednoho po druhém vykouříš a nebo dostaneš.“  Vyhrožují mi.
„Nikdy!“ Křiknu znova. To je asi chyba. Poznám to na vlastní kůži, když se do mě všichni pustí. Vím moc dobře o co se snaží. Kdyby mě chtěli zabít, tak se jim to povede hned. Je jich na mě dost. Jenomže oni nechtějí zabít, ale ublížit.
„Příště, až se tě na tohle zeptám, tak si dobře rozmysli, co nám odpovíš. Myslím, že teď už víš, co byla správná odpověď.“ Odplivne si vedle mě a i s partou kamarádů se vytratí bůh ví kam.

Kaleb

Dneska se mi povede zaspat do školy.
Vzbudím se kolem třičtvrtě na osm. V rychlosti se obleču do úzkých džínů a černého trička. Vlastně je to první oblečení, co mi přijde pod ruku.
Vyčistím si zuby, popadnu v pokoji batoh, v kuchyni nějaké pečivo k snídani a pádím směr škola.
Kluci na mě samozřejmě nepočkali a ani nezavolali, kde jsem. Tím by mě určitě probudili a já nemusel zaspat. Vážně skvělí kámoši.
Uvidím před sebou zvedat se ze země nějakého kluka. Nějak se mu povede znova spadnout, jako by byl opilý. Jenomže už se nemá k tomu zvednout se zpátky na nohy.
Dám si do pusy poslední kousek koláčku a rozběhnu se k němu.
„Jste v poř-..Do hajzlu! Olivere, co se stalo?“ Klečím u Olivera. Snažím se z něj dostat nějakou kloudnou odpověď na svoji otázku. Někdo ho zmlátil. To poznám na první pohled. Někdo mu něco udělal a já chci vědět kdo.
„Běž pryč! Za všechno můžeš ty!“  Zachraptí a chce se ode mě dostat, co nejdál.
„Ale já-“ Mám v úmyslu se bránit nebo cokoliv říct. No Oliver mě přeruší.
„Kdybys neřekl tvým kámošům nějaké nesmysly o tom, že jsem tě svedl..“ Rozpláče se.
Chytnu se za hlavu a v duchu si nadávám do hodně sprostých slov.
„Vezmu tě do nemocnice.“
„Ne.“
„Tak k sobě domů.“
„Ne.“
„Olivere, prosím. Nech mě tě odnést k sobě.“ Upřu na něj prosebný pohled.
„Dobře, ale stejně se nechám jenom proto, že si potřebuju lehnout.“ Souhlasí. Jenom kývnu a vezmu ho.
Stulí si k mé hrudi svou hlavu a mně se vybaví pátek a páteční noc. Bylo to úžasné. Zrovna dneska jsem ho chtěl pozvat na rande. Kdybych byl klukům neřekl takovou blbost. Bylo to myšleno tak, že i on mě na chvíli ovládal, ne jenom já jeho. A že měl nade mnou moc. Nevím, co se přesně stalo a co si z toho kluci vyvodili, ale jsem rozhodnutý to z Olivera vypáčit.

Dávám Oliverovi prášek proti bolení hlavy, protože si pořád stěžuje na bolest. I přes jeho protesty ho donutím jej spolknout.
„Chtěl bys ještě něco?“ Pohladím ho po noze. Uhne, ale následně sykne. Nemá se hýbat tak zprudka. Říkal jsem mu to.
„Abys vypadnul a nechal mě na pokoji.“ Oči se mu znovu zalijí slzami. „Zbili a ponížili mě kvůli tobě. To bys mě svedl, i když jsi věděl, že se mi líbí holky.“ Křičí na mě s vervou. U toho mu tečou slzy. Na tvářích se mu po nich tvoří cestičky.
„A teď se ti líbí i kluci.“ Podotknu maličkost, kterou on nějak opomněl.
„Teď poslouchej. Nechtěl jsem ti ublížit. Neříkám to jenom tak. Opravdu mě mrzí, že tě kvůli mně..“ Nemůžu to ani dopovědět. Natáhnu ruku k jeho tváři a pohladím ho po ní. Jenom jemně, protože se mu tam rýsuje fialová modřiny. Zblížil bych mu zase, kdybych ji tiskl, tak jak chci.
Skousnu si ret, až ucítím v puse chuť krve. Měl bych trpět taky. Nejradši bych převzal jeho bolest na sebe, aby on byl v pořádku a já ten zraněný.

Oliver

„Je mi to líto.“ řekne mi znovu.
Nejde mi hned odpustit, padnout mu kolem krku a třeba si zopakovat sex. Takový já nejsem.
„Chci domů.“ Zašeptám unaveně.
„Prospi se, a pak tě dopravím domů. Opravdu. Jen spi, prosím.“ Možná by bylo dobré trošku dobít energii.
Sice mám hlavu natočenou směrem ke Kalebovi, ale přivřu víčka, abych jej neviděl.
Nedaří se mi usnout, i když se mi neskutečně chce spát. Možná to nejde, protože je se mnou v místnosti Kaleb.
Uslyším ho po chvíli vstát. Doufám, že jde pryč, ale on ne.
Posadí se ke mně. Začne mě zlehka hladit po vlasech. Určitě si myslí, že spím. Cítím, jak má roztřesenou ruku při těch neohrabaných střetech s mými vlasy, které jsou silnější, než normální hlazení. Jako by se bál, že mi snad ublíží. Vlastně už mi ublížil. Hodně..
Moje tělo při Kalebovu doteku neztuhne. Nesmí. Pak by poznal, že ve skutečnosti vůbec nespím.
Ozve se tichý vzlyk z Kalebovi strany.
Malinko pootevřu levé oko. Zakrývá si dlaněmi tvář, takže nemůže zpozorovat, že já ho vidím. Ani na okamžik mě nenapadne zvednout se a utěšit ho. Možná je to ode mě hnusné a možná taky ne. Zaslouží si trpět…
Neudržím svou mysl ani tělo déle v chodu, protože usínám nevědomky. Moje vyčerpané tělo nachází ve spánku úlevu. Nemusím nad ničím přemýšle, řešit jakýkoliv problém a to je na tom to nejlepší.

Kaleb

Nevím, proč pláču. Fajn, tak to je výmysl. Vím to. Je to kvůli vlastní blbosti. Neměl jsem být hlupák a něco klukům vykládat, jenomže to opravdu zpátky nevrátím.
Co by bylo, kdybych to neučinil? Možná se mi mohlo povést přesvědčit Olivera, aby se mnou chodil. Teď už to nepůjde vůbec. Tolik jsem se do něj zamiloval. Je to dlouho, co ho miluji. Říkáte si, že kdybych ho opravdu miloval, tak jej takto odporně nezradím. Máte pravdu. Lituju toho, a proto teď pláču.
Panebože musím se vzchopit.. Rukávem si otřu slzy a odsednu si od Olivera. Kdybych to neudělal, tak by mě to lákalo k polibku. Sice jsem měl možnost ochutnat jeho rty poprvé v pátek, ale ještě teď je cítím na svých.
Horké.
Chtivé.
Jedinečné.
Asi už je nikdy neokusím, ale trošku mě uklidňuje myšlenka, že aspoň jednou se mi to povedlo.
Celou dobu, co Oliver spí, zůstávám v pokoji, kdyby se náhodou probudil a něco potřeboval. I když pochybuji, že by si o něco řekl.
Probudí se okolo jedné hodiny odpoledne.
Mlčí a kouká na mě.
„Pomůžu ti.“ Nabídnu mu svou pomoc.
„Ne. Zvládnu to sám.“ Protestuje a začne se soukat z postele vlastními silami. Kupodivu neskončí na podlaze.
„Odvezu tě máminým autem.“ řeknu jenom. Sleduji jeho soustředěné pohyby.
Má můj respekt. Tak domlácený a zničený..i přes to si hraje na hrdinu.

Zastavím před Oliverovým domem. Chystám se vypnout motor, abych ho šel vyprovodit, ale zastaví mě jeho pohled.
„Promiň.“ Skloním hlavu a zadívám se na volant.
Bez rozloučení opustí vůz. Odvážím se na něj podívat, až když jde cestičkou k domu a je otočený zády.
Povzdychnu si a odjíždím pryč.

Oliver

Do školy další dva dny nejdu, protože se zotavuju. Nechci, aby spolužáci viděli ty nejhorší modřiny. Možná tím udělám radost tím grázlům, co mi ublížili, když nepřijdu. Myslí si, že mě porazili, ale já se tak snadno nedám. K tomu se jim poddat, mě nedonutí. Nikdy.

Ve čtvrtek se v klidu ráno nachystám. Máma mi udělá svačinu a před odchodem mě obejme.
„Dávej na sebe pozor, zlatíčko.“
Budu mami, řeknu si v duchu.
Po cestě se vystrašeně rozhlížím. Směrem ke škole jdou tucty dětí a mě začíná přepadat strach. I když jsem si říkal, že mi neublíží a já budu silný, tak se začínám bát.
Není to daleko. Už jsem u hlavní brány. Uvidím tu jejich partičku stát před v chodem. Zastavím se a strnu. Zbělám jako stěna. Několik dalších spolužáků do mě vrazí.
„Dávej si bacha.“ Odfrkne si jeden a pokračuje v cestě.
To nezvládnu. Nezvládnu kolem nich projít.
Otočím se a zase do někoho vrazím.
„Promiň.“ špitnu.
„Ahoj, Olivere.“ Řekne mi osoba, do které jsem vrazil. Moc dobře poznám Kalebův hlas.
„A-ahoj.“ vykoktám se.
„Je ti dobře? Jsi bílý jako stěna.“ Zkoumá barvy mého obličeje. Střetnu se s oříškově hnědýma očima a oči se mi zaplaví slzami.
„Ne.“
„Hej, hej. Co se děje? Neplač.“ Pohladí mě po rameni. „Pojď kousek stranou.“ Odtáhne mě za rukáv mikiny z největšího davu. Nechám se jím vést. Když to bude daleko od těch idiotů, tak půjdu klidně i s Kalebem.
„Mrzí mě to.“ Omluví se znova. „S dvojčaty i ostatními kluky z party už se nebavím. Oplatil jsem jim to, co oni udělali tobě. Nikdo ti nebude ubližovat. Jsem tady pro tebe, Olivere. Pohnojil jsem to, já vím, ale prosím tě odpusť mi.“ Při každé větě i proneseném slově se mi dívá hluboko do očí.
Teď už to prostě nevydržím a rozbrečím se jako malé dítě. Chci klesnout bezmocně na kolena, ale Kaleb mě chytí a přitiskne k sobě.
„Šššš.“ Objímá mě.
„Nemůžu s tebou být. Jsi kluk. To nejde. Ostatní by na mě byli ještě víc hnusní a tvoji kamarádi by si mě podali jako minule.“ Pláču.
„Ale jde to, Olivere. My dva musíme být spolu. A nikdo z nich na tebe hnusný nebude o to se osobně postarám, ano?“
„Já nevím. Nevím zda jsem na to připravený.“ Kroutím hlavu.
„Na lásku není nikdo připravený.“
„Já byl vždycky na všechno připravený. Pak jsi přišel ty a všechno se mi zbořilo jako domeček z karet.“
„Vezmi mě za ruku a pojď se mnou do třídy. Ale nejdřív bych tě chtěl políbit.“ Nevzmůžu se na slovo, tak jen lehce pootevřu rty. Kaleb to vezme jako svolení mi dát pusu. Neodporuji a jenom se tomu poddávám. Tak jako v pátek. Líbí se míjeno polibek. Připadám si jinak, než kdybych se líbal s holkou. Je to..lepší? Cítím se přitom víc svůj a sám sebou. Třeba to tak opravdu má být.
Odtrhne se ode mě a vezme mě za ruku.
Kráčíme spolu směrem ke škole. Partička pořád stojí u vchodu a jakmile uvidí přicházet mě s Kalebem, tak kousek poodstoupí. Mám za to, že se ho bojí.
Mám v úmyslu pokračovat v cestě a těch borců si nevšímat, ale on se zastaví.
„Jenom vám chci říct, že jestli se na Olivera jenom křivě podíváte, tak toho budete litovat. Je vám to dostatečně jasné?!“ Neunikne mi jeho hrozivý pohled. Kluci jenom zahalekají ano a my pokračujeme dál.
Na mě se Kaleb krásně usměje. Váhavě mu úsměv oplatím. On se jenom zasměje a přitíhne si mě blíž k sobě. Obejme mě kolem ramen a spolu vejdeme do třídy.
Posadí se na volné místo vzadu vedle mě a stále mě drží za ruku.

I když mi na začátku ublížil a já mu do teď neodpustil, tak s ním chodím a jsem spokojený. Ve škole si nás většina nevšímá a Kalebova bývalá parta se nám vyhýbá obloukem. To je jenom dobře.
Těším se z každého dne stráveného s Kalebem. Stará a pečuje o mě. Každou hádku vyhraju já, protože on vždy radši ustoupí, než by mě viděl naštvaného nebo smutného. Někdy mě to ale štve, protože naše usmiřování bývá hodně..no pěkné.

Kdo by řekl, že jednou budu mít místo holky kluka?