Déjà vu

„Víte co? Nebudu tu s vámi, protože se mě snažíte převychovat! Domníváte se, že mě můžete změnit? Končím a odcházím.“  Ječel při  balení věcí do batohu. Rodičům to bylo jedno, hlavně nechtěli mít za synáčka někoho jako je on. To kvůli němu by museli poslouchat řeči sousedů. Proto raději odejde, než aby jim ztrpčoval život.
Nevěděl kam půjde, ale hlavně daleko odtud.
Projíždí autobusem městečky, až se dostane do New Yorku. Chce jít k máminu bratrovi na devadesátou třetí ulici byt dvanáct B.
Když tam konečně dojde, tak zvoní, ale nikdo mu neotvírá. Zkusí zabouchat, ale pořád nic.
Sedne si u dveří a počká, protože nic jiného mu vlastně nezbývá. Opustil svůj domov, ve kterém bydlel odmalička a musí jít ke strýci. Snad ho nevyhodí. Matka mu jistě volala a řekla ať ho potom přiveze. On se ale tak snadno nevzdá. Plul ve svých myšlenkách a usnul.
Probudilo ho zemětřesení. Vlastně to byla něčí ruka, co s ním zatřásla.
V ten moment stál na nohou, zvedl se zavrávoral a spadl na zem. Praštil se do hlavy a propadl se do tmy.

Zvedl toho malého kluka a nohou kopnul do dveří, aby se otevřely. Objevil se před ním výhled na obývací pokoj. Byli tam dvě velké kožené sedačky naproti sobě, uprostřed stolek a nad krbem visela plazmová televize. Vpravo od něj byla kuchyň a za ní koupelna. Vlevo byl jeho pokoj a jeden navíc pro hosty. Stěny byli vymalovány teplými barvami takže to byl dokonalý byt.
Položil toho malého na sedačku. Podíval se na něj. Byl pěkný. Blonďaté vlasy mu spadaly do čela a zakrývaly tvář. Proto mu je odhrnul a podíval se mu do tváře. Připomněl mu sebe v jeho věku.
„Slyšíš? Vzbuď se.“ Přemýšlel, jak má asi vzbudit kluka v bezvědomí a nakonec mu dal facku. Neznámý kluk otevřel oči a rozhlížel se po místnosti.
„Bolelo moc, když jsem vás praštil?“ Chtěl se nějak omluvit, ale netušil, co by mu pověděl. Skousl si spodní ret, aby radši nic říkat nemusel. Vypadal ztrhaně a jemu ho bylo líto.
„Hmm.“ Přitakal. „ Nemáte led?“
„Jo. Hned pro nějaký dojdu.“ Zmizel do kuchyně, trochu se pohrabal v mrazáku a našel pytlík zmrzlého hrášku. Donesl to chlapci, který pořád seděl na pohovce a nepokoušel se vstát, aby se mu nezamotala hlava.
„Tu máš. Jak se jmenuješ?“
„Děkuji. Jmenuji se Ramon a vy?“ usmál se. Liam se pokoušel zakrýt údiv s jakým se díval na Ramona. Byl nádherný a i to jméno k němu sedělo.
„Jsem Liam a jestli ti to nevadí tykej mi, protože když mi vykáš připadám si staře.“ Zasmál se Liam. „Tak jak ses objevil u mých dveří?“
„Bydlí tu můj strýc. Ve dvanáct B.“ odpověděl mu po pravdě.
„Tohle je dvanáct B a jak vidíš,“ rozhodil rukama kolem sebe. „Bydlím tady já.“
„Ale kam teď půjdu?“ slyšel znejistění v Ramonově hlase. Je to jenom kluk a ten si nezaslouží pozornost. Prostě ho vyhodíš. Ne to nemůže udělat. Svědomí by ho sežralo zaživa.
„Odvezu tě domů.“ Nabídl se Liam.
„Jenomže tohle měl být můj domov. Nechci se tam vrátit a dovolit jim aby mě ponižovali.“ Utekla mu jedna slza, ale včas ji setřel.
„Jak ponižovali? Co tím myslíš?“ začal se zajímat Liam. Viděl tu slzu. Chtěl ji sám setřít, ale Ramon to udělal dřív, než vůbec stihl vztáhnout ruku k němu. Ten kluk tady prostě zůstane a basta!
„Nebudu ti to říkat.“
„Dnes ne, ale zítra ano. Můžeš tu přespat. Po levé straně je pokoj pro hosty. Pojď odvedu tě tam.“ Byl k němu příliš laskavý a neuvědomoval si to. Co kdyby ten kluk byl nájemný vrah nebo třeba zloděj? Soudě podle výrazu spíš sedělo to co mu řekl. Tvářil se nevěřícně, když se dozvěděl, že tu jeho strejda už nebydlí.
„Povleču ti peřiny. Když nečekám návštěvu tak nepovlékám. Zbytečně se na to práší.“ Zamumlal si pro sebe.
„Já to zvládnu sám.“ Nabídl se Ramon a už mu bral povlečení z ruky. Letmo se dotkly prsty a Liam pocítil záchvěv. Nesmí se prozradit. Co by si o něm ten mladý kluk asi pomyslel?
„Tak dobrou noc, uvidíme se ráno.“ Řekl Liam a přehnaně rychle zmizel z pokoje.

Liam byl na něj moc hodný. Kolik takových lidí by vás u sebe nechalo přespat, kdyby vás našli na prahu svého bytu?
Když se dotkly při předávání povlečení, viděl to znejistění v jeho tváři. Něco tu nehraje. Tvářil se ustaraně, jako by se něčeho bál. Poznal to podle toho, že na čele se mu ukázala nepravidelná vráska.
Vyspí se a zítra si promluví. Možná už tuší, co se tu děje. Je stejný jako on.
Ráno ho vzbudila vůně slaniny a vajíček. Cítil to i přes zavřené dveře. Vstal z postele. Rozespalý se dopotácel do kuchyně, dosedl na barovou židli a dlouze zívnul.
„Dobré ráno přeji“  usmál se Liam. Dal před něj talíř a kousek vedle položil džbán s pomerančovým džusem.
„Takovou snídani jsem neměl už..řekněme hodně dlouho.“ Zasmál se Ramon.
Liam vypadal odpočatě, ale přesto nervózně.
Posnídali v klidu a Liam se na nic vážného nevyptával. Ramon věděl, že s výslechem začne po snídani a on taky.

Liam si sedl na sedačku a Ramon naproti němu. Děsil se představy, že to na něm pozná. Nesměl poznat, že Liam má radši chlapce než dívky. Snažil se nedat na sobě nic znát. Byl nervózní, jako před loterií.
„Tak proč jsi utekl z domu?“ zeptal se opatrně Liam.
„Řeknu ti to později. Nemohl bych tu pár dní zůstat?“ Tohle nečekal. Má odmítnout a nechat chlapce na ulici nebo ho tu nechat a tajit, co je zač?
„Jistě proč ne.“ Chtěl, aby tu sním Ramon zůstal, alespoň na zkoušku. Cítil z něj něco zvláštního.
Po pár dnech, pořád přemýšlel nad tím, proč Ramon utekl. Celkem si rozuměli, ale v jeho přítomnosti byl pořád nesvůj. Vládla mezi nimi propast, jakoby před ním něco skrýval. Už to nemůže vydržet.
„Ramone pojď prosím za mnou“  Zavolal ně něj do kuchyně.

Ramon nevěděl, co Liam chce, tak se posadil na sedačku naproti němu.
„Proč jsi utekl z domu? Bereš drogy? Chtěl jsem tě tady nechat, protože mi připomínáš mě jako mladého, na ulici bych tě nemohl vyhodit, mám přece srdce. Tak co se stalo?“ Liam na Ramona vychrlil spoustu otázek najednou. Nevěděl, co mu říct. Drogy nebere, jenom je prostě trošku divný. Tak mu to řekla máma, je divný a nechutný.
„Chceš to opravdu vědět?“ podíval se na Liama. Ten přikývl. Chtěl mu to nějak vysvětlit, ale taková věc se nedá říct. Tušil, že je asi stejný jako on, ale nevěděl to jistě.
Přesedl si k Liamovi a zastrčil mu za ucho pár pramínků vlasů. Mírně se k němu naklonil a zprvu lehce přejel svými rty přes ty jeho. Začali se lehce líbat. Objevující polibky. Proplétaly si jazyky a bylo to báječné. Nechtěl, aby to skončilo, ale musel nechat Liama vydechnout.
Když se od sebe odtrhli, zadíval se mu do očí a viděl překvapení.
„Jak jsi věděl, že neuhnu? Jak jsi věděl, že se s tebou budu líbat a neodstrčím tě?“ otázal se Ramona.
Ramon byl z toho všeho stejně vykolejený, jako Liam.
Rozhodl se, že by bylo dobré zodpovědět mu pár otázek.
„Včera jak jsi mi dával to povlečení, jsem cítil..“
„..jiskru. Já také.“ Dokončil za něj Liam.
„Navíc jsi se snažil chovat jakože se nic neděje a byl jsi přehnaně opatrný a roztržitý. Prostě jsem to vycítil.“
Liam se zvedl a odešel do vedlejšího pokoje a vylezl až večer. Ramon měl hrozně zmatené pocity a nevěděl co bude dál. Musel prostě jenom čekat.

Přišel do obýváku a Ramon seděl na sedačce. Přisedl k němu a nejistě ho objal. Ramon se nebránil, protože to objetí potřeboval. Přemýšlel o tom celé odpoledne. Jenom se zeptat. Dodával si odvahy a nakonec to udělal.
 „Zůstaneš tady se mnou?“ zeptal se Liam. Doufal v kladnou odpověď.
„Nemám kam jít. Samozřejmě si seženu práci, abych ti pomáhal platit nájem a budu dělat všechno co si budeš..“ nedokončil větu, jelikož teď ho políbil Liam.

Užívali si týdny strávené spolu a byli šťastní. Liam se rozhodl správně a ničeho nelitoval.
 Ramon si našel práci jako prodavač v supermarketu. Nebyla to žádná sláva, ale chodil domů s úsměvem na rtech. Vracel se o hodinu dřív z práce než Liam, takže vaříval večeře.
Liam mu jako projev díků každý den nosil čerstvou rudou růži. Znal každý kousek Ramonova těla a Ramon znal zase každý kousek Liamova těla.

Seděli na sedačce a dívali se na fotbal. Ramon měl hlavu pod Liamovou bradou. Někdo zazvonil. Zvedl se a otřel se tváří o Liamovu. Zaškrábalo ho jeho strniště. Připadalo mu to sexy, proto říkal Liamovi ať se neholí. Zasmál se mu, ale vyhověl. Ti dva by jeden pro druhého udělali první poslední.
Přišel ke dveřím a s úsměvem otevřel. Nikdo za nimi nestál. Pro jistotu nakoukl do chodby. Tam taky nikdo nebyl. Na rohožce přede dveřmi ležela obálka s nápisem. Pro Liama.
„Máš tady dopis. Ležel na rohožce. Pošťákovi se asi nechtělo čekat.“ Doběhl s obálkou k Liamovi a přitiskl se k němu.


Liam neměl ani ponětí, co by v obálce mohlo být. Zašel do kuchyně pro nůž a rozřízl ji. Vysypal obsah na kuchyňskou linku a jako přimražený zůstal stát. V obálce byli fotky. Fotky Liama a Ramona jak se k sobě tisknou, nebo líbají. Co to má u všech všudy znamenat?! Nebylo to všechno. Ležel tam také růžový papír přeložený na půl. Rozložil ho a četl:

Pěkný růžový papír, že ano? Akorát tak pro homosexuála. Nesmějete se? Nevadí. Navrhuji dvě možnosti. Buď se s tím vaším přítelíčkem rozejdete a budete si dál žít skvěle jako do teď. Druhá možnost, že s ním budete chtít zůstat, ale v tom případě ty fotky pošlu firmám, které od nás nakupují. Někteří z nich, řekněme, že by se jim nelíbilo s kým se stýkáte a co děláte. Vaše firma by skončila v troskách a neměl byste nic kromě svého přítelíčka. Rozmyslete si co uděláte. Máte čas do pondělí.   S pozdravem váš manažer
PS: Myslím to dobře.

Ten hajzl! Chce po něm, aby opustil Ramona? Co by beze něj dělal? Nemá kam jít. Navíc ho má rád. Kdyby ho Ramon nepolíbil jako první, asi by si nikoho nenašel, protože k tomu není dostatečně odhodlaný.
Přemýšlel co bude dělat. Opustit Ramona nepřipadá v úvahu. To by mu neudělal.
„Tak co to bylo za dopis?“ Přihopsal na barovou židličku Ramon.
„Jen taková hloupost.“ Zasmál se přesvědčivě a snažil se skrýt svůj hněv a tvářit se, jakože se nic.
„Vypadáš ustaraně.“ Ramon si pokaždé všiml, když se Liam necítil v pořádku.
„Jenom něco z práce.“ Otevřel šuplík a hodil do něj obálku.
„Pojď rozveselím tě.“ Uličnicky na něj mrkl a odvedl ho do zpátky do obývacího pokoje. Ramon ho povalil na pohovku a sedl si mu na klín. Přendal mu prameny hustých vlasů z čela, aby pozoroval jak zadržuje dech. Dráždil Liama, jak nejlépe uměl. Bylo to pro oba velmi vzrušující.
Liam už nemohl déle odolávat. Jeho rty byli stejně nedočkavé jako Ramonovi. Chtivě se dotkl Ramonových rtů a on se přizpůsobil. Výskal ho ve vlasech a nemohl skončit.
Tak to pokračovalo celý večer, možná  ještě nenasytněji.


Časně ráno Ramona probudilo, jak Liam práskl dveřmi. Otevřel pomalu očko a podíval se kolem sebe. Sluníčko teprve začalo vylézat ze svého úkrytu a Liam už je pryč? Asi mají hodně práce. No co, udělá si snídani a bude vymýšlet čím Liama večer překvapí.
Zase před ním schoval všechny nože. Otevřel šuplík a byl tam ten dopis, co ležel včera na rohožce. Proč by ho sem dával? To bylo zvláštní.
Otevřel obálku a vysypaly se fotky a růžový papír. Přečetl si, co na něm stálo. Rukou poslepu hledal židli. Udělalo se mu mdlo. Potřeboval si sednout.
 Proto byl takový starostlivý? Nevěděl jak mu říct, že se chce rozejít, ale co všechny ty polibky? Vybavila se mu včerejší noc.
Rozplakal se a padl na kolena. Nepotlačoval vzlyky, neboť chtěl ten smutek ze sebe co nejrychleji vyplakat a necítit to utrpení v srdci.
Odplahočil se do pokoje a pomalu si sbalil věci. Hodil přes rameno batoh, naposled se žalostně ohlédl a odešel. Šel na most, kam chodívali spolu a posadil se na římsu.

„Jsem doma.“ Zašveholil Liam šťastně. Chtěl se rozběhnout k Ramonovi a vtisknout mu polibek. Nikde se však nesvítilo a v bytě byla tma. Že by nějaké překvapení? Rozsvítil, ale Ramon tam nebyl. Prošel si pokoje a v jejich ložnici našel na posteli obálku, kterou poslal ten sprostý pitomec z jeho firmy a vedle něj jiný dopis.

Věděl jsem, že mě budeš chtít opustit, tak jsem to raději udělal dřív sám. Poslední co uvidím bude řeka. Ať se tvé firmě daří.

S láskou Ramon.

Dopis mu vypadl z rukou a s rudou růží běžel k autu. Nešlo nastartovat. No tak, to musí jít, po tvářích  mu tekly slzy. Musí tam být včas. Zanadával a stopnul nejbližší taxi.
Cesta k mostu jakoby trvala věčně. Zaplatil taxikáři a utíkal za Ramonem. Most byl uzavřený, protože postavili nový. S Ramonem sem chodili pozorovat západy slunce.
Uviděl ho sedět na římse.
„Ramone! Ramone pojď sem ke mně!“ zahulákal na něj pořádně, aby ho slyšel. Jeho hlava se nevěřícně otočila směrem k Liamovi.
„Co tu chceš?“ zeptal se smutně.
„Jak tě to proboha napadlo? Jsi normální? Nechceš skočit, že ne?“ bál se o Ramona Liam a pomalu se k němu přibližoval. Podal  mu ruku. Ramon váhal jestli se chytit, nebo ne. Když mu Ramon podal ruku, tak si Liam oddechl a na chvíli zavřel oči.
„Viděl jsem dopis a věděl jsem, že své firmy by ses nevzdal pro někoho, kdo se ti objevil na prahu.“
„Víš co? Tohle už nikdy nedělej! Ať se stane cokoliv nejdřív si promluvíme. Myslíš, že bych tě dokázal opustit?“ podívali se na sebe a Liam viděl, že Ramonovi se podlamují nohy. Zachytil ho. Sedl si na zem a jeho si položil k sobě. Ramon objal Liema kolem pasu a plakal mu v náručí.
„Myslel jsem, že mě opustíš.“
„To neudělám, ne v dohledné době a snad nikdy.“ Políbil ho něžným polibkem na usmířenou a jemně ho kousl do rtu.
„Tu máš.“ Podal Ramonovi růži.

Nezapomněl, pomyslel si Ramon.