středa 20. února 2013

Believe (12)

Dneska toho psaní mám za sebou hodně. Zítra si asi dávám pauzu, protože už mi z toho solidně hrabe.. :D
Tahle kapitola se mi zdá taková divná. Nevím, jak vám, ale snad budete spokojení. Třináctá bude dobrá. Jestli nezapomenu ten nápad, co mám v hlavě, tak to bude zajímavé, protože už se nám někdo vrátí z nemocnice :P

Věnování: Catulus

Beta: Teru <33




Jake

Probudil jsem se v nemocnici z kómatu. Doktoři mi řekli, že jsem měl těžkou autonehodu, ale ze všech vážných zranění už se mé tělo dostalo. Zbývalo prý jenom konečně se probudit. Za několik dní mě prý pustí domů. Mám z toho radost.
Odpočívám na nemocničním lůžku obklopen všemi těmi přístroji, které monitorují moje životní funkce. Docela se v tom pokoji nudím, jelikož tu se mnou nikdo neleží a ani tady nemám televizi, na kterou bych mohl koukat.
Když už se obávám, že za mnou nepřijde žádná návštěva, tak vstoupí do pokoje kluk. Malý hnědovlásek.
„Ahoj, Jakeu.“ pozdraví mne s úsměvem jako by jsme se snad znali. Přitáhne si židli hodně blízko k mé posteli a posadí se na ni. Nevím, co mu mám říct. Nechci ho nějak urazit.
Vezme moji ruku tou svojí, tak nějak osobněji, než se sluší. Nechci, aby ji bral. Je to divné, a proto ji stahuju zpět na lůžko.
Kluk hodí nechápavý pohled. Asi čekal, jak budu rád, když mě za ni vezme, jenomže já nejsem.
„Kdo jste?“ Zeptám se.
„Jakeu..“ zašeptá neznámý. Proč mě zná dokonce jménem, ale já jeho ne? Snažím se vzpomenout si, kdy nebo kde jsme se mohli my dva potkat. Když se ale snažím, tak mě z toho šíleně rozbolí hlava. Jako by mi do ní někdo něco zarazil.
Zadívám se znova na toho kluka. Po tvářích mu tečou slzy jako hrachy. Udělal jsem snad něco špatně, že se rozbrečel?
„Jsem Paulie.“ Představí se mi.
„Co se ti stalo, Paulie?“ Zajímám se. Oslovuji jej jménem, když už ho vím. Přece mu někdo něco musel udělat. Jistě nebrečí jenom tak.
„Ty-ty si na mě nepamatuješ, Jakeu? Nevíš, kdo jsem?“ Stále se ptá na takové záludné otázky. Asi mě opravdu zná.
„Promiň, Paulie. Já se nepamatuji, kdo jsi.“ On se chytí za ústa a silně stiskne víčka. Stále pláče. Chtěl bych se k němu nahnout a alespoň jej na utěšení obejmout, jenže nějak mi to nejde. Nemám moc síly na zvedání se ani do sedu.
„Můžu ti nějak pomoct?“ Snažím se s ním alespoň mluvit.
Paulie zvedne levou ruku před můj obličej. Na prsteníčku má prstýnek. Takový obyčejný stříbrný kroužek, ale mně přijde moc hezký.
„Ten je krásný.“ Pochválím mu ho a usměji se. „Která je ta šťastná, co si ji budeš brát za ženu?“
„Ženu? Ten prstýnek jsi mi dal ty. Je od tebe, Jakeu.“ Jak bych mu mohl dát prsten?
„Já že jsem tě požádal o ruku?“ Přijde mi to totálně uhozené. Obzvlášť.. „Ale mně se líbí holky. Nejsem na kluky.“ Objasním mu svou orientaci. Zjevně v tom má určité zmatky. Kdybych byl na kluky, tak to asi budu vědět.
„To není pravda.“ Vrtí hlavou neschopen uvěřit tomu, co mi vykládá.
„Paulie, jistě jsi zmatený. Já nevím, odkud se známe. Možná jsme se někde náhodou potkali..“ Nenechá mě domluvit.
„Myslíš, že si lidi dávají zásnubní prstýnky na potkání? Rok jsme spolu chodili. Ani by mě k tobě nepustili, kdybych nebyl tvá rodina!“ Vykřikne.
„To není možné.“ Svraštím čelo.
„Ale je. Jenom ty si myslíš, že není. Proč za tebou nebyli tví rodiče, ale já první? Říkáš, že mě neznáš, jenomže jsem tady byl dříve, než oni. Nezdá se ti to trochu divné, Jakeu?“
„Mají něco na práci a určitě brzo přijdou.“ Omlouvám je.
„To jsou kecy. Se svými rodiči už se přes dva roky nestýkáš.“
„Lžeš.“
„Proč bych ti měl lhát? Já jsem..“
„Paulie?“ Otevřou se dveře pokoje. „Je čas jít.“ Vyzve ho sestra k odchodu.
Paulie se zvedne ze židle a velice vratkými kroky jde za sestrou.
„Tak ahoj, Paulie.“ Rozloučím se s ním. Sice poslední část rozhovoru nebyla tou nejpříjemnější, ale nebudu nezdvořilý. On se za mnou ani neotočí s žádným „ahoj“. Prostě beze slova odejde.

Paulie

Když sestra Martha zaklapne dveře a uvidí můj ubrečený obličej, tak ke mně ihned přistoupí a chytne mě za ramena. Celou dobu se chová nesmírně starostlivě a ani tenhle moment není výjimkou.
„Co se děje? Snad už jste se s Jakem nepohádali…“
„Nepamatuje si nic. Nevzpomíná si na mě. Nevěděl, kdo jsem, když jsem tam přišel. Jak je tohle možné? Jsme spolu tak dlouho a najednou se stane tohle. Bože, ať je to jenom zlý sen, ze kterého bych se mohl probudit.“
„Ale doktoři říkali, že je v pořádku po všech stránkách.“
„Tak to se pletli. S pamětí na tom rozhodně dobře není. Co mám teď dělat?“ Rozhodím rukama.
„Hlavně nedělejte žádné hlouposti. Půjdeme si zakouřit. To vám pomůže od nervů. Přece to znáte, ne?“
Společně se tedy rozejdeme pryč. Pomalu se vzdalujeme od pokoje, ve kterém leží Jake. Připadá mi, že už i tak jsem od něj vzdálený víc než dost. Zapomněl na všechno to hezké i nehezké, co jsme spolu prožili. Komu by po tomhle zjištění nebylo do breku?
Všechno je na nic. Celý můj život jde do háje.

9 komentářů:

  1. Kukís - waau. Achjo já si říkala že budu číst od každý blogerky pravidelně tak 2 kapitolovky... a believe mám těch 12 kap. za 1, 5 hodiny .... úžasné .... moc se těším jak to vymyslis .. *-*

    OdpovědětVymazat
  2. Smutná a zaujímavá kapitola. Je zvláštne, že Jake si nepamätá len obdobie posledných dvoch rokov. No tak sa zdá, že na Paulieho celkom nezabudol hlavne vo svojom srdci. To, že ho chcel objať a utešiť i keď ho vôbec nepozná hovorí o niečom. Chudák Paulie. Toto bola ďalšia rana pod pás v tak krátkom období. Musí to byť naozaj obrovská záťaž na jeho psychiku, hlavne keď sa človeku všetko zrúti ako domček z kariet. Dúfam, že i napriek tomu sa bude naďalej snažiť dokázať Jakovi, že patria k sebe. Teším sa na ďalší diel :)

    Ďakujem za venovanie. Nesmierne ma potešilo. Naozaj si ho vážim. Ako sa hovorí "Aj dobrého veľa škodí" takže si kľudne daj pauzu. Možno prídeš na nové myšlienky ohľadne písania. Takže si poriadne uži zajtrajšok :)

    Catulus

    OdpovědětVymazat
  3. Chudáček Paulie. Tak dlouho jsou spolu , pak nehoda a teď tohle... Opravdu je mi líto, že to takhle dopadlo. Ale až Jakea pustí domů, možná si vzpomene. I když očekávám, že mu to bude trvat trochu déle :)

    OdpovědětVymazat
  4. Nyu...
    Tohle jsme museli čekat vzhledem ke konci předchozí kapitoly ale i tak je to smutné...
    Jake se musí co nejdříve rozpomenout... protože nevím, jak dlouho Paulie tenhle stres bude schopný snášet a fakt se o něj bojím... tak at se mu nic nestane, jinak si Jakea najdu a mlajznu ho něčím po hlavě aby si konečně vzpoměl.. ;)

    OdpovědětVymazat
  5. Chudáááček Paulie :'( ale Jake si stejně vzpomene a bude happy end :) samozřejmè až potom co se Pauliemu něco stane, aby to bylo ještè složitější. Ále to vùbec nevadí, ať to má třeba 100 kapitol :) nikomu to vadit nebude. A souhlasìm s Katy-chan, jestli si Paulie něco udělá, tak si Jakea najdeme a moje baseballová pálka konečně najde využití :-D a omlouvàm se za pozdnì komentík, ale zase jsem byla bez internetu. Ale píšeš úúúžasně, jen tak dál, zlato!!!

    OdpovědětVymazat
  6. Katka já si šla zakouřit hned co jsem to dočetla Pauliho je mi moc líto , co ti doktoři dělají ani nechci pomyslet že by to Jakea hrál vždyť ho miloval , teda miluje už se nemůžu dočkat na další díl

    OdpovědětVymazat
  7. Teda. Do týhle chvíle jsem četl pomalu bez dechu! Už se moc těším jak to bude pokračovat! ;) Hlavně to neuspěchat! ;)Good Luck!

    OdpovědětVymazat
  8. Aaaaah.. ty potvoro!! chudáček Paulie:'(, co mu to děláš Fruksíku!?! Okamžitě další díl nebo na tebe vlítnu ( Nezapomeň, že vím kam chodíš do školy! :PP) Miluju jak píšeš :33 Je to dokonalý a začínám si tady pěstovat závislost<3 !! FRUX JE BOŽÍÍÍ<33!!!! Šoteček :33

    OdpovědětVymazat
  9. Widlička
    Tak to má pěknou mezeru, divím se, že si toho doktoři nevšimli, protože se většinou hned ptají, jestli dotyčný ví, kterého je. Většinou taky řeknou, kterýho je doopravdy a jak dlouho byl mimo... u něj je to více než dva roky, to je fakt hodně

    OdpovědětVymazat