Believe (11)

Takže tohle je kapitola, která ještě nebyla uveřejněná na žádných stránkách ani na žádném blogu. Doufám, že se vám bude líbit, ale ten konec. Jojoo musíte si počkat :P
Frux

Věnování: Lorry :)

Svírám v ruce telefon. Hlas mi vypověděl službu a já sedím na pohovce naprosto neschopen odpovědět na právě získanou informaci.
„Paulie? Paulie jste tam? Jste v pořádku?“ Ozývá se z telefonu hlasitý ustrašený hlas. Moje uši to ale slyší jen slabě. Mám je snad zalehlé?
Vážně nedokážu nic odpovědět. Prostě jenom..sedím.
Odložím telefon vedle sebe. Stále se z něj cosi ozývá.
Podívám se na stůl před sebou. Leží na něm klíče od auta. Popadnu je a letím ven.
Když se posadím za volant..Najednou mi to všechno dojde.
Jake se probudil. Už není v kómatu. Probudil se..
Bude mě moci objat.
Líbat měkkými rty.
Mluvit se mnou.
Hladit mě bříšky svých prstů.
Provokovat tím zvláštním způsobem, jakým umí jenom on.
Všechno bude jako dřív. Budeme spolu.
Zaparkuji, co nejblíže nemocnici. Vyskočím z auta, které na dálku zamknu. Rozběhnu se dovnitř budovy. Mířím na sesternu. Snad tam sestra Martha bude.
V hlavě mi to po cestě šrotuje.
Co mu řeknu jako první, až jej spatřím? Neselže mi hlas? Nerozbrečím se? Vůbec netuším, ale strašně moc se těším, až od něj uslyším ta dvě překrásná slova… Miluji tě.
Sestra Martha sedí za svým stolem a kouká do počítače.
„Dobrý den.“ Pozdravím ji udýchaně.
„Ach Paulie.“ Vyskočí ze židle a spráskne ruce. „Tolik jsem se bála, že se něco stalo, když jste mi neodpovídal v telefonu, ale jste tady, takže je všechno v pořádku.“ Zakončí svůj monolog. Očividně se jí ulevilo. Nechtěl jsem jí přidělávat žádné starosti, protože hodná žena, jakou je sestra Martha, si problémy rozhodně nezaslouží.
„Já..byl jsem v šoku a nějak jsem nemohl odpovědět.“ Ospravedlním se celkem chabě.
„To je v pořádku, můj drahý. Ani se vám nedivím. Jake byl v kómatu docela dlouhou dobu. Pro všechny to byl šok, ale samozřejmě příjemný.“ Usměje se.
„Smím za ním?“ Vychrlím.
„Teď jsou u něj doktoři a kontrolují, zda je s ním všechno v pořádku. Pak vás tam můžu na pět minut pustit.“ Potom, co mi poví, tak svěsím ramena. Jenom pět ubohých minut s mou láskou?! Takovou krátkou dobu s ním mohu pobýt..
V očích se mi zalesknou slzy a sestra Martha je jistě vidí. Ať.
„Je mi to líto, Paulie, ale déle to nejde. Doktoři jistě řeknou, že potřebuje chvíli klid, když tak dlouho „spal“.“
Rozmýšlím o tom, kdo vymyslel tahle hloupá pravidla…Byl jsem u něj celý ten čas a teď najednou musím čekat. To mě štve.
Asi by bylo ale zbytečné doktorům vysvětlovat, že bych byl potichu, kdyby mě u něj nechali.
Je to hold nespravedlivé. Celý tenhle svět je nespravedlivý.
„Zatím se tady posaďte. Zajdu zjistit jestli tam ještě jsou.“ Pohladí mě po rameni. Mám hrozně rád tu její starostlivost. Jediná při mně byla, když byl Jake v kómatu. Nikdo jiný. Jenom ona.
„Mohu se zeptat..“
„Jistě.“ Nenechá mě domluvit.
„Prodávají se v té kantýně dole cigarety?“ Skousnu si ret.
„Nevěděla jsem, že kouříte..“ Zamyslí se nad tím. „No cigarety se tady neprodávají a nejbližší stánek je daleko.“ Povzdechnu si. „Ale jestli chcete..“ Rozejde se ke skříni ze světlého dřeva a vytáhne hnědou koženou kabelku. Rukou v ní zašmátrá a vytáhne krabičku cigaret. „..tak si vezměte ode mne.“ Nabídne mi s úsměvem.
„Děkuju.“ Natáhnu se po cigaretě jako člověk, který týden nejedl, po jídle..
„Počítám, že zapalovač určitě nemáte.“
„Ne.“
„Tady.“ Vloží mi do ruky takový hezký fialový.
„Hned budu zpátky. A ještě jednou děkuji.“
„Jistě, tak už běžte.“ Pobídne mě.
Rozuteču se zpátky ke vchodu celý nedočkavý, až si zapálím.
Stoupnu si dost daleko. Je mi nepříjemné zakouřit si hned u vchodu nemocnice, jako to dělají téměř všichni ostatní.  Jenomže já nejsem jako ostatní.
Vložím si cigaretu mezi rty a škrtnu zapalovače.
Dlouze si potáhnu ze zapálené cigarety.
Panebože je to tak dlouho, co jsem nekouřil.. Přestal jsem kvůli Jakeovi a teď zase začínám kvůli němu? Jsem já to pako. Teď to ale opravdu potřebuju. Pomáhá mi to.
Cigareta rychle mizí ani nevím jak.
Zahodím nedopalek a vracím se zpátky do nemocnice.
Sestra Martha u na mě čeká.
„Odešli..“ Prozradí mi.
„Takže už tam jdeme?“ Zajíknu se.
„Pokud chcete.“
„Ovšemže chci.“ Řeknu nahlas odhodlaně.
„Tak pojďte.“
Jdeme mně tak známou cestu k pokoji, kde leží Jake.
„Pět minut.  Víc vám dát nemůžu. Počkám venku.“
„Dobře. Děkuji.“
Nadechnu se a otevřu dveře.
Pokoj vypadá pořád stejně. Jediné, co se změnilo..Osoba ležící na posteli nemá oči zavřené, nýbrž otevřené. Prohlíží si prostředí, když svůj pohled stočí na mě. Nevidím v tom pohledu tu oddanou lásku jako vždycky, což mě udiví, ale nezastaví.
„Ahoj, Jakeu.“ Usměju se široce a pomalu jdu k jeho lůžku.
Přitáhnu si židličku, na kterou se posadím a znovu se střetnu s jeho očima. Vezmu si jeho pevnou ruku do své, ale on tu svou stáhne.
Proč se mě pustil?
„Kdo jste?“ Zeptá se jeho nádherný sametový hlas a mně se v tu chvíli zboří celý svět.