Chapter 8

Derek

Přihnal se dolů do sklepa jako hurikán. Ta myšlenka, že by tu mohlo na zemi bezvládně ležet Stilesovo tělo, ho poháněla. Sakra byl tak hloupý, když ho před měsícem kousnul. Ten kluk si mohl v klidu žít svůj život puberťáka a on mu místo toho na krk hodil takové starosti.

Proklínal sám sebe za to, jaký idiot byl a v duchu se modlil, aby byl živý…

Očima prozkoumal celý sklep a ohromně se mu ulevilo, když spatřil sedícího vlka.

„Stilesi…“ zašeptal.

Sněhobílý vlček zvedl hlavu a zakňučel.

Vypadal tak roztomile, až zranitelně. Pohledem obdivoval jeho nádhernou barvu. Zdála se mu nezvyklá, jelikož pro vlky byla typická spíše šedá. Dlouho už nepotkal sněhobílého, ti se vyznačovali upřímnou hlubokou láskou, ale taky spontánností, která často nebyla příliš k užitku. Uvidí, jak se tyhle předpovídané vlastnosti projeví u Stilese. Někde v nitru se ozval slabounký hlásek, který neslyšně křičel, že tu hlubokou lásku bude cítit k Derekovi.

Přiblížil se a pohladil ho po hlavě.

„Jsi krásný. Škoda, že se nevidíš.“

Vlček na něj kouknul smutnýma očima.

Derek sklopil hlavu. Cítil se provinile, jelikož to bylo celé jeho vina. Stiles kvůli němu musel trpět při proměně, kterou nikomu nepřál. Sice nejhorší byla jen ta první, ale i tak…

„Půjdeme se proběhnout, jo?“

Stiles

Následoval Dereka, až po pár vteřinách, protože se musel vzpamatovat.

Donutil svoje čtyři nožky, aby se rozešly vpřed. Stát na čtyřech se zdálo být stabilnější, než si myslel.

Podíval se na své tlapky a hlavně na drápy, které se mu zachytávaly v koberci. Kdo by řekl, že vlka by mohl skolit pouhý koberec ležící uprostřed obývacího pokoje?

Vycítil, jakým štěstím Derek překypoval. Zarazilo ho to. Věděl, jak mu na něm záleželo, ale ta láska, která z něj čišela mu přišla až moc velká. Jistěže Stilesovi se Derek líbil, ale stále se bál toho, jaký vztah to bude. Dva muži…

Zakroutil svou vlčí hlavou, tak aby to Derek nepostřehl.

„Proměním se a proběhneme se, co říkáš?“ usmál se.

Nečekal ani na odpověď a za pár vteřin před ním stál v podobě vlka.

Derek vyběhl ze dveří. Nerozmýšlel se a rozběhl se za ním jako ocásek. Rychlostí se mu téměř vyrovnal, a tak Derek nemusel zpomalovat, jen kvůli němu.

Běhali po lese téměř dvě hodiny, ale Stilesovi to připadalo jako chvilička, co vyrazili z domu. I když si to nepřiznával, tak jeho tělo bylo unavené a běželo čím dál více pomaleji.

Šedobílý vlk se otočil a zkoumavě si ho prohlížel.

Utíkej ke mně domů, ozvalo se mu hlavě jako by se mu tam někdo naboural. Co to krucinál bylo?

Derek

„Jen se soustřeď. Mysli na svou lidskou podobu. Není to těžké.“ domlouval Stilesovi pořád dokola jako papoušek.

Asi půl hodiny se snažil proměnit, ale stále mu to nešlo. Z ničeho Stilese nevinil a měl trpělivost. Přeměnit se poprvé zpátky je dost složité, když nevíte, jak na to. Potom už je to samozřejmě hračka, protože v hlavě si zafixujete, na co se přesně soustředit.

„Mysli na své ruce, prsty…“ šeptal Derek. Jemu nejvíc pomáhalo, když se soustředil na svoje nohy, ale každý měl něco jiného.

Začal si kousat ret, jelikož se obával, že… Najednou sebou Stiles zaškubal.

Derek odvrátil pohled stranou, aby se nekoukal na měnící se tělo. Nesnášel při tom někoho sledovat. Za prvé mu to přišlo nechutné a za druhé byl toho názoru, že proměna je každého soukromá intimní věc.

„Já to přežil.“ ozval se udýchaně Stiles.

Ihned se otočil směrem k chlapci.

„Ano a jsi nahý.“ zasmál se.

„Sakra.“ zaklel a ihned si rukama překryl přirození. Ale Derek i přesto koutkem oka něco zahlédl.

„Vytáhnu ti z tašky oblečení.“ svedl hovor na jiné téma, protože chlapcovi zčervenalé tváře mu to radily.

„Fajn, díky.“ Jistě se mu ulevilo, když se dozvěděl, že za chvíli nebude obnažený, ale oblečený.

„Jak se cítíš Stilesi?“ vypadlo z něj automaticky.

„Zvláštně. Právě jsem se přeměnil na vlka a teď tady před tebou sedím nahý.“

„Jo rozumím, asi ti není moc příjemně.“ přikývl Derek a podal mu tričko a tepláky.

„Otoč se, ať se můžu obléct.“

„Teda ty kolem toho naděláš povyk.“ odfrkl si Derek, ale otočil se. Záleželo na Stilesovi. Pokud nechtěl, aby ho viděl, tak on se dívat nebude.

„Dobrý,už můžeš.“

„Hurá.“ zajásal s malým nadšením v hlase. Stiles ho najednou objal a zabořil mu hlavu do ramene.

„Děkuju.“

 „Copak, copak?“

„Jsem rád, že jsi tady semnou a taky, že jsi mě kousl.“

„Stilesi, tohle…nemůžeš být rád za to, co jsem ti udělal. Zničil jsem ti život.“

„Nemluv hlouposti.“

„Je to pravda.“ odmlčel se.

Stiles

Vykroutil se z objetí a naštvaně vystoupal nahoru po schodech. Pořádně dupal, aby dodal dramatičnosti na svém odchodu.

Jak mu mohl říct takovou kravinu po tom měsíci, který spolu strávili? Nechápal, co se mu do háje honilo hlavou. Asi… nebyli spolu jako spolu, protože Stiles se nemohl vyjádřit, což byla jeho chyba, takže co by taky od Dereka mohl čekat?

Jenže přišlo mu hloupé říct, nebo se zeptat jestli spolu už oficiálně chodí.

Posadil se venku na verandě.

Shrnul si v hlavě události za poslední týdny, které strávil v Derekově přítomnosti. Promýšlel, jak tohle asi bude pokračovat.

Musel uznat, že s žádnou holkou si nikdy tak skvěle nerozuměl. Byl donucen přiznat si svou  homosexualitu, ale na druhou stranu se cítil dobře.

„Asi jsem řekl něco špatného co?“

„Jo.“

„Omlouvám se, Stilesi.“ povzdechl si. „Jenom jsem z toho všeho zmatený. Jednou mě líbáš, a poté zase uhýbáš. Já pak nevím, jak na tom jsme a myslím na to, že jsem tě neměl kousnout, protože pak bychom se nespojili a neměli takové citové problémy.“ Derek blekotal jednu větu za druhou a dohromady ta slátanina nedávala moc smysl.

„To já se omlouvám. Dělám ti v hlavě bordel.“

„Víš, že tě do ničeho nenutím. to jsem zmínil, už když jsme se poznali…“ rozhodil Derek rukama.

„Miluju tě, Dereku.“ řekl Stiles najednou, aniž by si zřejmě plně uvědomoval význam slov, která vypustil z pusy.  

Složil si hlavu do dlaní a rozbrečel se. Už se toho na něj hodně navalilo a potřeboval ze sebe vypustit tu haldu emocí.

„Stilesi… hej, zlato.“ klekl si na schod před ním Derek. „Neschovávej se.“

Uposlechl ho a zvedl hlavu.  

„Je to tak. Zamiloval jsem se do tebe. Jen pořád nevím, jestli je to správné.“

„Správné je to, o čem jsi přesvědčený, že je správné.“ usmál se Derek povzbudivě. Těšilo ho, jaký krásný úsměv pro něj vždy vykouzlil. Nutilo ho to usmívat se taky.

„V tom případě to správné je.“ pronesl prostě.

„Pojď ke mně, ty hlupáčku.“ mávl Derek rukou. Objal ho a políbil do vlasů.

„Taky tě miluju.“ zašeptal.

Třeba ten vlčí život nebude tak zlý.