Chapter 7

Derek

Týdny plynuly rychleji, než by se mu zamlouvalo.

Téměř každý den trávil společně se Stilesem. Poznávali světlé i stinné stránky toho druhého. Stiles se mu postupně svěřoval s tím, co ho trápilo. Vyprávěl mu o svém starém životě, ale to jen velmi málo. Zjevně vzpomínat na minulost se zdálo bolestné, avšak myslet na nadcházející úplněk bylo jistě ještě bolestnější. Snažili se tomu tématu vyhýbat, co to jen šlo, jenže vyhnout se mu úplně nešlo.

Na den úplňku měl už Derek domluvené volno. Prohodil si s kamarádem v týdnu směny, aby o víkendu zůstal doma. Šéf proti prohazování služeb nic nenamítal, a tak se Derekovi ulevilo, že alespoň jeden problém vyřešil.

V pátek večer přišel Stiles okolo šesté. Přes rameno mu visela taška s věcmi, které by mohly přijít vhod.  

„Tak jsem tady.“

„Co máma?“

„V pohodě. Ví, že mám kamaráda, za kterým věčně mizím a proti přespání nic nenamítala. Spíš byla šťastná, že nejsem sám a mám s kým o prázdninách trávit čas.“

„Skvělé.“

Podíval se Stilesovi do očí. Vypadal roztřeseně. Nedivil se tomu, když večer mohl umřít. On vlastně taky, ale netrápilo ho to. Záleželo na Stilesovi, ne na něm. Stejně neměl nikoho kromě své sestry, takže by chyběl akorát jí. Nikomu jinému.

„Stilesi, snaž se zachovat klid, ano?“

Přistoupil blíže a sejmul tašku z jeho ramene. Pohladil chlapce po tváři a nechal na ní svou ruku spočinout.

„Já se snažím, ale je to těžké.“

„Pojď ke mně.“ přitáhl ho k sobě a sevřel v náruči.

Hodně se objímali. Stilesovi se líbilo, jak ho k sobě Derek něžně tisknul a ještě víc se mu líbilo hlazení po zádech nebo když se mu prohraboval vlasy. Líbání šlo za těch pár týdnů spíš stranou. Stiles se do toho nehrnul a Derek slíbil, že na něj nebude tlačit, což dodržoval. Sice s obtížemi, ale ano. Ne že by se nelíbali vůbec. Jen Stilesovi to stále připadalo zvláštní a pokaždé se cítil trochu divně.

„Mám strach.“

„Neboj se, zlato. O všem jsme přece mluvili. Naplánovali jsme dnešek do detailů. Klapne to.“ uklidňoval chlapce.

„Budu ti věřit.“ zamumlal.

Derek doufal, že Stiles přeměnu zvládne. Poučil ho, jak si asi počínat. Někdo, koho kousli takové věci nevěděl a možná i proto přeměnu nepřežili. Stiles však ten případ rozhodně nemohl být.

Stiles

Jak měsíc stoupal po obloze nahoru, tak mu začínalo být opravdu podivně. Kosti ho bolely tak příšerně, že stát na nohou považoval za nadlidský výkon.

„Hej, hej…Jsi v pohodě?“

„Jo.“ zalhal.

„Stilesi, říkal jsem, že alespoň dnes musíš skutečně mluvit pravdu. Jinak ti nebudu moct pomoci.“

Nadechl, aby tedy pověděl pravdu. „Ne nejsem v pohodě. Myslím, že už to každou chvíli přijde.“

Zvedl se z gauče, ale skoro sebou švihl, kdyby Derek pohotově nepřiskočil. Chvílemi si připadal jako zkurvená princezna v náručí prince.

„Držím tě, zlato.“ Stiles zaklonil hlavu a pohled mu utkvěl na Derekových očích.

„Nechci umřít.“ zakňoural.

„To si nepřeje nikdo. A ty neumřeš, jsi silný.“

„Nejsem, moc ve mně věříš.“ Což bylo pravdivé. Zdálo se, že Derek přisuzoval Stilesovi moc schopností.

„Už je čas.“ řekl po chvíli Derek.
Stiles raději jen přikývl, neboť v krku se mu vytvořil velký knedlík.

Derek ho vyzvedl do náruče a odnášel do sklepa.

Sklep moc přívětivě nevypadal. Veškeré harampádí, kterým by si Stiles mohl ublížit vyklidili už před pár dny do kůlny, co stála na dvoře.

Sklep se zdál téměř prázdný. Zašedlé stěny a trouchnivějící trámy, které podpíraly dům naháněly strach.

I když Derek rozsvítil světlo, tak ve sklepě pořád nebylo skoro vidět a vládlo přítmí.

„Položím tě tady.“

Úlevně si opřel hlavu o zeď.

„Musím to udělat. Bude to tak lepší. Sám sobě bys mohl chtít ublížit.“

„Dobře.“

Derek vzal řetězy, které pevně držely ve zdi. Zvuk jejich chrastění se mu nelíbil. K tomuhle uvěznění se nechával velice dlouho Derekem přesvědčovat. Derek si ale stál za tím, že nic nesmí ponechat náhodě, a proto k tomu nakonec Stiles svolil.

Spoutal obě jeho ruce a ujistil se zda zámky pořádně zapadly.

„V pořádku?“

„Ano.“ dojímalo ho, jak se Derek staral o jeho pocity. Nikdo před ním nic takového nedělal.

I když nechtěl, začínal si přiznávat, že k Derekovi chová jistou náklonnost. Líbil se mu. Měl skvělou povahu. Byl obětavý, ochotný a přátelský.

Koho by napadlo, že by si mohl tolik rozumět s mužem a ještě starším než byl on? Dost mu záleželo na tom, že ho Derek nepovažoval za dítě a ani s ním tak nejednal. Jeden druhému byli rovní.

„Opravdu mě mrzí, že tě tady nechávám samotného, ale i já se musím přeměnit.“

„Já vím.“

„Odbudu si to, chvilku se proběhnu po lese, zamrkám na měsíček a vrátím se. Slibuju.“ S tím Stilese políbil na rty.

Chlapec se nebránil. Už ne. Mohl umřít, tak si aspoň chtěl vychutnat poslední políbení, které ve svém krátkém životě okusí.

„Neztrácej hlavu. Mysli na mě.“ zašeptal Derek.

Stiles zčervenal a usmál se.

„Tak už běž nebo za chvíli tě nikam nepustím.“ Odvrátil pohled na druhou stranu, jelikož nechtěl vidět Dereka odcházet.  

Cítil na sobě jeho pohled ještě pár vteřin. Derek ho beztak starostlivě pozoroval a slintal nad jeho krásou jako to dělal téměř pořád. Nemělo to vyznívat nějak narcisticky, jelikož Stiles si o sobě myslel jen ty negativní věci. To Derek mu pořád připomínal, jak je úžasný a nádherný kluk.

Když se ve sklepě ocitl sám, tak se rozplakal. Slzy mu volně tekly po tvářích jedna za druhou. Jak malé dítě se zalykal pláčem.

Strašně se bál, že jeho tělo přeměnu nezvládne. V životě neměl z ničeho takový strach jako právě teď. Co by asi dělala jeho mamka kdyby umřel? Už by neměla nikoho a zůstala by sama. Rozloučil se s ní a nepohádali se, takže alespoň za to byl rád.

A co by asi dělal Derek? Po tom měsíci, který spolu strávili soudil, že mu na něm dost záleželo. Jeho smrt by pro něj byla jako šíp střelený přímo do srdce.

Bolest v kostech se zhoršovala s každou další minutou. Musel vydržet kvůli němu. Kvůli Derekovi. Nemohl to vzdát.  

Pevně zatínal zuby a oční víčka silně tiskl. Tělo se mu cukalo. Chtěl utéct pryč o té bolesti, což ale kvůli řetězům nemohl. V duchu děkoval Derekovi za to, jaký mistrovský plán vymysleli, ale taky se zlobil, neboť se nemohl hnout z místa. Jasně, že to bylo účelem, jenže raději by teď zdrhnul.

Náhle jako by mu praskla kost. Zařval bolestí. Nesnažil se tišit, protože Derekův dům stál stranou od města, a tudíž ho nikdo neměl šanci slyšet.

Derek

Svou povinnost splnil, co možná nejrychleji, aby se mohl vrátit ke Stilesovi. Nechtěl ho nechávat dlouho samotného. Tenhle úplněk ho pěkně štval, jelikož se musel proměnit pod širou oblohou. Proto neměl možnost zůstat po celou dobu se Stilesem.

Když se vracel k domu, tak slyšel hlasitý řev, který patřil onomu chlapci, a tak přidal do kroku.

Kruci!

Vykašlal se na oblékání a utíkal rovnou dolů, ale.. řev už ustal.

Ne, ne, ne…přece nezemřel.