Chapter 3

Tak se vám poslušně hlásím po třech dnech s novou povídkou!
Užijte si díl

Frux :)

Derek

Díky svému více vyvinutému sluchu slyšel, že Angelinin térenní vůz zastavil před domem. 

Spěchal dolů, aby se s ní pozdravil. Viděl ji naposledy před dvěma měsíci, protože jejich smečka měla napilno více, než obvykle.

Nějaký šílenec, co roky studoval vlkodlaky, tak vypátral smečku, která sídlila hned vedle té Angelininy a půlku z nich pochytal. Okolní smečky se semkly dohromady, i když to často nedělaly, kvůli záchraně vlků. Přece jenom stále byli jeden druh a vymřít nechtěli. Chlapa se teprve asi před týdnem povedlo zneškodnit. Nevinné nevraždili, ale u toho případu.. on zabil některé z nich, takže oni měli právo ho zabít také.

„Ahoj, vlčátko.“

„No nazdar, pejsku.“ zazubil se.

Padli si do náruče a pevně se objali.  Jeden druhému se takhle v lidské podobě téměř nepodobaly. Angelina byla blondýna, jelikož si vlasy barvila a on měl naopak vlasy černé jako uhel. Ani v obličeji se jejich rysy nijak neshodovaly.

„Vstávala jsem kurva brzo a jestli mi neuvaříš kafe, tak umřu na nedostatek kofeinu.“ zanaříkala nešťastně. Nechápal, co  na kávě tolik zbožňovala. I když on sám si sem tam hrneček uvařil, tak nikdy neprahl po nějakých zrnkách jako ona.

„Víš, že si tuhle závislost namlouváš?“

„Kecy v kleci. Pojď mi uvařit kafe, ať si v klidu promluvíme o tom, jaký jsi neposlušný hafan.“

„Haha.“

„Snad s tebou nebudu muset na cvičiště.“

Derek zakroutil hlavou. Nešlo zachovat vážnou tvář při tom, jak se vyjadřovala. Člověk by čekal, že na svých dvacet osm let bude mít víc rozumu. Zřejmě ho moc nepobrala.

Zalezli dovnitř a Derek se dal do vaření kávy, aby uspokojil její kofeinovou potřebu. Beztak by s ní nebyla rozumná řeč, kdyby se nenapila té břečky, kterou připravoval.

Rozhodl se pro jeden hrnek i sobě. Oči se mu maličko zavíraly, jelikož šel spát pozdě..Do postele ulehl asi ve dvě, ale minimálně do čtyř přemýšlel, než se mu podařilo usnout.

Usadili se společně venku na verandě, neboť sluníčko už svítilo vysoko na obloze a nemělo smysl zůstávat vevnitř.

„Poslouchám.“ řekla Angelina a usrkla z šálku své kávy.

„Včera večer, když jsem běhal po lese, jako za každého jiného úplňku, jsem narazil na nevinného.“

„A zabil jsi ho! Já jsem to říkala. Panebože z mého brášky se stal vrah.“ Zajíkla se.

Derek protočil oči. Jindy by ho bavilo poslouchat její řeči, jenže ne dnes.

„Angelino bože můj.“

„Fajn už mlčím. Tak povídej.“

„No ono ani není moc, co povídat. Prostě jsem ho kousl.“

„Cože?!“

Derek nic neříkal. Sklopil pohled, jelikož se bál podívat do jejích zděšených očí. V jejich světě snad bylo horší někoho kousnout, než zabít.

„Víš, co to znamená?“

„Pro mě nic.“ Pokrčil rameny.

„Co tě to napadlo, proboha?“

„Neudělal jsem to schválně. Nevinným neubližuji a ty to víš.“

„Jo..jo..“ zjevně urputně přemýšlela.

„Stále netuším, co v tom lese dělal. Lidé z města do lesa nechodí..“  Snažil se obhajovat, aby ho hned neviděla ve špatném světle.

„Měl ses ovládat.“

„Za úplňku?“ pozvedl obočí.

„Já vím, je to těžší, ale..“

„Co jsem asi tak mohl dělat Angelino?! Otočit se a odejít? Kéž by! Moje vlčí instinkty mě ovládly. Kdybych mohl bráním se tomu.“ utrhl se na ni. „Neměl  jsem ti volat. Zapomeň na to. Poradím si sám.“

Naštvaně se zvedl.

„Dereku! Počkej! Dereku!“ Jenže on ji nevnímal. Prošel domem, až k druhým dveřím, vedoucím ven. Ihned na verandě se proměnil do vlčí podoby.

Vydal se do lesa, až na ono místo, kde se včera přihodila ta nešťastná událost.

Začal čichat po zemi kousek po kousku. Hledal pach toho chlapce a ani mu dlouho netrvalo ho rozeznat. Jeho vlčí čich zavětřil lidský pach téměř okamžitě.

Trochu ho uklidnilo, když objevil stopy vedoucí pryč z lesa. Znamenalo to, že nekousl nijak hluboko a chlapec nevykrvácel, ale přežil.

Ušel ještě kus cesty, než se objevil před domem.

Tady přece nikdo už asi rok nebydlel.

Podíval se na příjezdovou cestu, kde stálo auto. V oknech visely závěsy a záclony. Na rozdíl od jeho domu, tenhle vypadal velice obydleně.

Někdo se nastěhoval a on to ani nepostřehl. Ta jeho samota očividně nebyla zrovna to nejlepší, měl by chodit víc mezi lidi, aby se dozvídal nové informace a zůstával v obraze.

Co nejdřív si hodlal naplánovat výlet do centra města, obejít pár známých by mohlo stačit. Samozřejmě jako člověk. Lidi by hned brali do rukou pušky, kdyby spatřili vlka. Nechat se zastřelit do jeho plánu rozhodně nespadalo.

Posadil se za dům a začichal čumáčkem ještě jednou pro jistotu.

Jistě bydlel tady, o tom nebylo pochyb.

Zvedl pohled nahoru a podíval se do okna v patře.

Chlapec postával vevnitř za oknem.

Derek raději vyskočil na tlapky, otřepal se a vyrazil zpět za Angelinou.

Stiles

Opravdu asi půl hodiny myslel, že šílí, když ale procházel kolem svého okna, uviděl onoho šedobílého vlka sedět u lesa. Takže včerejší noc se skutečně udála, nic z toho sám sobě nenamlouval. Trochu..vlastně hodně..si oddechl. Za blázna považován být nechtěl ani náhodou a pochyboval, že by mu matka uvěřila jeho historku o tom, jak si v noci vyrazil do lesa, kde ho kousl vlk a zranění se mu do rána zahojilo.

Zastavil se a hleděl na vlka jako na zjevení. Proč asi přišel k jejich domu? Toužil Stilese dorazit? Kdyby ho ale chtěl zabít, přece by to učinil už včera.

Nedokázal odstoupit od okna. Hleděl vlkovi do očí a on mu pohled oplácel.

Stilese jako by k vlkovi něco táhlo. Nebyl žádný zoofil, dobrý bože to ne! Už jenom ta představa, že se zvířaty někdo..fuj!

Spíš mu přišlo jako by mezi sebou měli od včerejška neviditelné pouto, jelikož Stiles s jistotou věděl, že mu vlk neublíží. Něco v nitru ho o tom ujišťovalo. Co když to způsobilo ono kousnutí? Třeba bude umět mluvit se zvířaty jako Dr. Doolitle!

Oční kontakt ale ztratil, jelikož vlk se otočil a odešel do lesa.

Stiles si oblékl tepláky a před hlavu si přetáhl mikinu. Rozběhl se dolů, kde si v rychlosti obul boty.

Vyrazil za šedobílým vlkem stejně bezhlavě jako včera.

Probíhal lesem, ale po chvíli se zadýchal, a tak zpomalil a normálně šel.

Vlk za sebou naštěstí nechával otisky stop, takže snadno odvodil, jakým směrem asi kráčí.

Kristepane snad ho nedovede do nějakého doupěte vlků, kde si ho hromadně dají k jídlu. Při představě sebe jako švédského stolu se mu udělalo mírně nevolno.

Angelina

Seděla na schodech u domu a vedle sebe měla položeno oblečení nachystané pro Dereka. Dopíjela svou kávu a cítila se mizerně.

Neměla na něj být taková, proto ji přece nezavolal. Chtěl pomoct a ona to akorát podělala svou přehnanou reakcí.

Už si přichystala omluvu, kterou mu poví, jakmile se vrátí z lesa.

Nechtěla se vydávat za ním. Potřeboval vychladnout a pročistit si hlavu. Jako vlci by se jistě poprali. Nestála o to, aby se jednomu z nich cokoli stalo, a tak zůstávala sedět na prdeli a čekala.

O pár minut později z lesa vycupital obrovský šedobílý vlk. Ve své vlčí podobě byl Derek přímo nádherný. Úplně jako plyšáček, akorát měl ostřejší zoubky a byl smrtelně nebezpečný. Pro dítě jako stvořený.

„No tak, přeměň se, Dereku.“ naléhala., když přišel blíž.

Vlček na ni upíral smutný pohled.

„Tyhle psí oči na mě nezkoušej.“ pohrozila prstem.

Derek se ale nenechal zastrašit, takže na ni stále jenom koukal. Nesmírně ji vytáčelo tohle jeho umíněné chování.

Nějakou chvíli na sebe zírali, když se z lesa vynořil lidský chlapec.

„Dávejte pozor!“ vykřikl.

„To je v pořádku, on mi neublíží.“ usmívala se Angelina a snažila se naznačit Derekovi, aby zdrhl pryč.

Ten se však místo toho proměnil přímo před zraky nevinného.

„Jsi normální? Proč ses přeměnil?“ rozječela se a hodila po něm oblečení. Derek zachytil tepláky a ihned si je navlékl.

Pak se uchechtl její hysterii.

„Stejně bude jedním z nás, pokud přežije přeměnu. Tohle je totiž ten, co jsem ho kousnul.“