Kapitola IX. - Vzpomínka

I když jsem nemocná, tak jsem vám něco napsala, tak snad se vám to bude líbit :)

Věnování: Choi KeiJi a W. :)





Psal se rok 1666.  Právě jsem skromně oslavil své osmnácté narozeniny společně jen se svou matkou, protože sourozence jsem neměl a mého otce před pár lety zastřelili. 
Bydleli jsme v malé vesničce, která neměla příliš obyvatel. Oba jsme museli tvrdě pracovat, abychom si vydělali na živobytí a nějak se uživili.
Měl jsem matku rád, ale nechtěl jsem v malé vesničce strávit celý život, a tak jsem si domluvil práci sluhy na zámku, kde v tu dobu panoval samotný Ludvík XIV. 
Mladého chlapce jako já, který byl zdravý bez jakýchkoliv nemocí, se zuby bez kazů a s dobrým vychováním, rádi uvítali a přijali. 
V den svého nástupu na zámek jsem byl natěšený jako malé dítě. Měl jsem dělat pouhého sluhu, ale i to mi dělalo radost. Ke štěstí mi stačilo málo. Hlavně jsem se radoval z každé maličkosti.  Život je totiž příliš krátký na to, abychom byli smutní, tak jsem přemýšlel.

Hned první večer si mě král všiml u večeře. Cítil jsem pronikavý pohled, který vrhal mým směrem. Náhle jsem byl roztěkaný. Bál jsem se, aby mi nespadly talíře a mísy na podlahu. Shodil bych sám sebe přede všemi. Mohli mě kvůli tomu vyhodit. 
Snažil jsem se soustředit a nemyslet na to, že mě král sledoval. 
Jakmile skončila večeře a jeho manželka si odešla ulehnout do svých komnat, tak král zůstával u stolu sedět. Královniny dvorní dámy zmizely spolu s několika sluhy. 
Já jako jediný jsem se vrátil z kuchyně z lahví červeného vína. Přišlo mi podivné, že nikde nikdo nebyl. 
„Můj pane, chcete nalít víno?“ Zeptal jsem se slušně a svůj pohled sklopil k zemi. 
„Jistě.“ 
Opatrně jsem lil červenou tekutinu a pozoroval, jak zaplňuje sklenici. Naštěstí jsem nepřelil. 
„Jsi tu nový, že ano?“ zeptal se mě král, když se napil ze své sklenice. 
„Ano, pane.“ odpověděl jsem celý rozechvělý. Nebylo běžné, aby se král takhle bavil se svými sluhy. Obvykle na ně byl jenom protivný a popřípadě si na nich vybíjel svou zlost, když něco zpackali, proto jsem byl zmatený, když se semnou bavil. 
„Kolik je ti let?“ 
„Osmnáct.“ odpověděl jsem přiškrceně. 
Král se zvedl ze své honosné židle a postavil se ke mně. 
„Polož to víno na stůl.“ řekl mi a já jsem okamžitě poslechl. Král si stoupl ke mně ještě blíž, až se doslova mačkal na mé tělo. Byl jsem přišpendlen ke stolu a nemohl jsem uniknout. Ale chtěl jsem? 
Králi bylo kolem třiceti let. Byl mladý, hezký a urostlý. Líbil se mi. 
Když mě políbil, tak jsem byl naprosto ohromený. Rukou vjel do mých vlasů a prohraboval se jimi při líbání. Oba nás to vzrušovalo, ale já jsem se bál, že by někdo mohl přijít. Avšak byl jsem s králem a ten by si s případnými svědky jistě poradil. 
„Přijď o půlnoci do mých komnat.“ zašeptal král a kousl mě do ušního lalůčku. 
S tím se vytratil a mě nechal vzrušeného stát na místě. 

Ani mě nenapadla možnost, že bych do králových komnat o půlnoci nešel. Jen jsem se těch několik hodin držel vzhůru a přemítal jsem o tom, co spolu asi budeme dělat. Velice jsem se těšil. Do světa sexuálních rozkoší už jsem zasvěcen byl a okusil jsem některé jeho kousky, ale stále jsem měl co objevovat. A objevovat právě s králem? To se mi zamlouvalo. 
Tiše jsem zaklepal na dveře jeho komnaty a po vyzvání vstoupil. 
Jeho komnata byla zařízena velice vkusně. Samozřejmě. Musela být, když ji obýval král. 
„Dobrý večer, pane.“ uklonil jsem se, jakmile jsem ho spatřil. Byl už oděn do nočního úboru, ale spát se jistě nechystal, když si pozval mě. 
„Pojď ke mně.“ vyzval mne. 
Král se ničím nezdržoval a svlékl mě z oblečení. Nestyděl jsem se, jenom jsem měl možná trochu strach, že nebude spokojený s mým tělem, které bylo až příliš hubené. Nemohl jsem za to. Ne vždycky jsme měli jídlo.
Král mě povalil na postel a.. 
Najednou jsem zahlédl něco, co se mi snad muselo jen zdát. Jeho zuby.. nevypadaly normálně. Špičáky měl najednou nezvykle dlouhé, až mu trčely z pusy. 
„Neboj se.“ Zasyčel. Skočil na mě a zakousl se mi do krku. Nestihl jsem ani vykřiknout. 
Pouze jsem zasténal bolestí. Jeho zuby zaražené v mém hrdle vůbec nebyly příjemné. Tlačil mě do měkké postele, takže jsem se nemohl vůbec hýbat. Navíc jsem se každým okamžikem cítil otupělejší a otupělejší. 
Co se to děje? Proletělo mi v tu chvíli hlavou. 

„Tu noc jsem se proměnil v upíra.“  řekl jsem nakonec.
„Ale jak?“
„Když ze mě sál krev, tak mohl a nebo  nemusel vypustit určitou látku, která mě změnila v upíra.“
„Ludvík XIV. byl upír?“
„Ano.“ přikývnu.
„Ale když nestárnete, tak jak potom mohl stárnout?“
„Po několika letech od dvora utekl, aby lidé nepoznali, že nestárne. Našel za sebe dvojníka, takže si nikdo ničeho nevšiml.“ Tak dobře. Trošku lžu..pár lidí si všimlo, ale ti potom záhadně zmizeli..
„Ty jsi na hradě zůstal i potom, co tě proměnil?“
„Jo. Ludvík XIV. mě věznil jako svou hračku několik let, než se mi povedlo utéct.“ řekl jsem mu pravdu.Velice nerad na tohle období vzpomínám a nemluvím o něm, ale jemu lhát přece nechci.