Kapitola VII. - Jsem upír.

Vím, že jsem vám slibovala Lodní deník, ale podařil se mi dnes napsat jenom Zatracený život, tak snad se nezlobíte, že je tu jen tohle..


Frux.





Dylan 

Zírám za odcházejícím Sammym celou dobu jako bych zkameněl, dokud se nevrátí Ian s kluky.
Každý z nich sebou vleče člověka. všichni se vzpouzejí, ale proti upírům jsou naprosto bezmocní. Utéct by se jim nepodařilo, možná tak poraněnému a oslabenému upírovi by bylo možno utéct. Proti upíří síle obyčejní lidé, jako jsou tihle odchycení, nemají šanci. Ještě ke všemu nevypadají jako boháči, ale spíše jako otrhanci z ulice. Samozřejmě upíří ochutnali jejich krev, aby zjistili, zda nemají nějaké nemoci. I když upírům nemoc ublížit nemůže, tak krev chutná lépe, když je člověk zdravý.
„Nikdo si ničeho nevšiml?“ zeptá se šéf.
„Ne. Byl tu klid. Okolo šlo jen pár civilistů, kteří ale stojící dodávce nevěnovali pozornost, protože byli příliš vzdáleni.“
„To je dobře.“ Zamručí Ian.
„Na co čekáš kruci? Otevři dodávku!“ Zasyčí Caleb naštvaně.
„Uklidni se, Calebe.“ zkrotí si svého podřízeného Ian.
Dylan poslechne a pootevře jednu půlku dveří, aby mohl Caleb jako první vhodit svou oběť.
„Dík.“ zahaleká a ustoupí svým kolegům, aby také zavřeli své úlovky.
Tihle lidé už jsou ztracení. Nikdo je nikdy nenajde. Nikdo se po nich nebude shánět. Až na toho muže, co jsem ho hodil do dodávky já. Neprověřil jsem si jeho totožnost. Nezjistil jsem zda nemá manželku nebo dokonce děti. Po něm by pátrat mohli, ale doufám, že nebudou. Měl bych problém.
„Myslím, že pro dnešek to stačí. Můžete jít. Já s Calebem se postaráme o zbytek.“ prohlásí šéf.
„Byl jsi dobrej, nováčku.“ Poplácá mě po rameni Ian. „Doufám, že se příště sejdeme a půjdeš znovu s námi na lov.“
„Určitě. zastavím se v baru zítra v noci.“
„Ok.“ Kývne a i s chlebem nasednou do auta.

Sammy 

Domů se dostanu hodně rychle, protože jak jsem vyděšený, tak utíkám neuvěřitelnou rychlostí. Bojím se, aby mě znovu někdo nepřepadl, nekousl do zápěstí a neodvlekl do dodávky.
Ten běh se na mě pořádně podepíše, protože sem utíkal několik bloků.
Celý upocený se svalím na postel snažíc se popadnout dech.
Co se to do háje stalo?
Přehraju si v hlavě dnešní noc jako film na DVD. Přirovnat bych svůj zážitek mohl k nějakému hororovému či fantasy filmu.
Mám v hlavě totální zmatek.
Před spánkem se ještě dobelhám do koupelny, abych ze sebe smyl všechen pot.
Teprve poté se uložím do postele s myšlenkou na spaní.
Honem.
Už nechci přemýšlet.
Jen spát.
Moje přáni se vyplní a vytoužený spánek přichází.

Dylan 

Stojím před starožitnictvím.
Obloha celá potemněla, protože už je podvečer a stmívá se. Pro mě nejvhodnější doba k tomu, abych vyrazil někam ven.
Za Sammym, který bude asi za hodinu zavírat krámek, jak jsem zjistil na tabulce s otvírací dobou, která je vyvěšená ve výloze.
Ani nechci vědět, co má asi ten chudák v hlavě. Teď si nespíš myslí, že jsem vrah, sadista nebo násilník. Po tom, co viděl a zažil se mu ani nevidím. Musím všechno nějak vysvětlit jenomže, kde začít? A hlavně…nechci mu lhát.
„Ahoj.“ pozdravím Sammyho, který ale právě obsluhuje zákazníka. Prodává mu nějakou starou ručně vyřezávanou skřínku, takže musím vydržet.
Ovšemže zaregistroval můj příchod, ale na pozdrav zatím neodpověděl.
 Postávám u regálu, který je plný různých věcí a já si je mezitím můžu prohlédnout.
„Ahoj.“ odpoví Sammy, když cinkne zvoneček, dveře se zavřou a zákazník odejde.
„Jsi v pořádku?“ zajímá mě.
„Jo. Ne. Já nevím.“ Povzdechne si a posadí se na židli.
„Asi bych ti měl všechno vysvětlit.“
„To bys měl.“ přitaká Sammy.
Popojdu k němu blíž a vycítím jeho nervozitu.
„Neboj se. Opravdu ti neublížím. Vždyť jsem tě včera zachránil.“
„Ano zachránil, ale co to k čertu mělo všechno znamenat?!“ rozkřikne se.
„Věc se má tak. Jsem upír.“