Lodní deník: Den první

Nová povídka :) 



DEN PRVNÍ.

Adrian 

Moji rodiče pořádají rodinnou oslavu na počest mého staršího bratra, kterému bylo ve středu  dvacet let a právě se mu podařil obrovský úspěch ve škole. Přihlásil se na vysokou školu a získal plné stipendium díky svému sportovnímu týmu. Už od prvního ročníku hraje americký fotbal. Neuvěřitelně nadaný chlapec, jak o něm všichni říkají. Skoro nikdo ani netuší, že má bratra (mě), protože se velice převyšuje svými schopnostmi a talentem nade mě.
Já jsem obyčejný blonďák s modrýma očima, kterých jsou tucty. V ničem nevynikám. Nepatřím do žádného sportovního týmu, ani školního klubu. Nepíšu knížky, ani poezii. Nemám kamarády, ale ani po nich netoužím. Zvykl jsem si být sám a jenom si číst. Spousty knih, článků, povídek. Čehokoliv. Nenosím brýle a nejsem šprt. Moje známky jsou průměrné, ale i kdyby byly výborné, tak pochybuji, že by si mě rodiče všimli. Nezajímám je. Nepamatuji, kdy naposled jsem s nimi promluvil.
Sedím na sedačce vzorně oblečený, tak jak se ode mě vyžaduje. Mám černé útlé kalhoty, košili a kravatu. S rukama v klíně jenom pozoruji, jak se spolu ostatní baví, smějí se a popíjejí šampaňské.
Proč se semnou nikdo nebaví? Proč se mě nikdo neptá na školu a na zájmy, tak jako se ptají mého bratra? Copak mě až tak nenávidí?
„Rossi miláčku, chtěla bych ti poblahopřát k tvému úspěchu. Strýc i já jsme na tebe moc pyšní. Doufám, že i našim klukům se povede dostat se na tak prestižní vysokou školu.“ Sype ze sebe moje teta jednu chválu za druhou. Vesele se usmívá na bratra. I on se tváří šťastně, protože má vše, co si přál. Plní se mu jeho sny.
Sklopím pohled k zemi.
Jaký já mám vlastně sen? Nemám představu o budoucím životě, protože o takových věcech raději nepřemýšlím. Všichni mě totiž přehlížejí, takže si ani nechci představovat, jak mě budou přehlížet i v budoucnu. Možná, že jinde to bude malém, ale v našem městě už ne. Nechápu, co jsem jim udělal.
Nedokážu už déle zůstat sedět jako kůl v plotě. Nejsem hezký, abych byl jako jejich ozdoba, nikdo se semnou nesnaží komunikovat, tak tady nepotřebuji být. Akorát zabírám místo k sezení.
Seberu svých pět švestek a odcházím nahoru do svého skromného pokojíčku, ve kterém je jen jedno okno a to  s výhledem do zahrady. Na podzim moc rád sleduji do červena zbarvené listy, jak se snášejí k zemi. Taky si někdy, když je teplo a svítí sluníčko, chodím na střechu číst. Mám tam klid a pohodu.
Na nic jiného nemám vzpomínky, protože nikam nechodím.
Položím se na postel a zírám do stropu. Před nedávnem jsem na něj namaloval pár hvězd, aby mi pomáhaly usínat. Teď však ale spát nechci. Přemýšlím, co udělám se svým nanicovatým životem.
Nakonec se rozhodnu.
Svleču ze sebe formální oblečení a hodím ho zmuchlané do kouta.
Ze skříně vytáhnu cestovní tašku, která není nijak obří, ale zase není malá. Projdu své oblečení a nabalím do tašky pár triček, dvoje kalhoty, spodní prádlo a mikinu.
Na sebe si vezmu modré rifle, obyčejné pruhované triko a teplou mikinu.
Uvažuji, co bych si měl ještě sebou zabalit.
Budu potřebovat peníze, ale u sebe moc hotovosti nemám, a tak se vkradu rodičům do ložnice. Matka má dvojité dno ve své rozsáhlé šperkovnici. Seberu několik bankovek, které jí jistě chybět nebudou. Však ona si řekne otci o další a ten jí je bez keců dá.
Zastrčím peníze do kapsy kalhot, abych je nevytratil nebo nezapomněl vzít.
Poslední, co hodím do tašky jsou dvě knížky na cestu. Víc jich vzít nemůžu, protože na další bohužel nemám místo.
Vplížím se dolů, abych sebral z věšáku svou bundu, ale nikdo si mě ani nevšimne.
Naposledy se ohlédnu za svou rodinou, jak se baví. Beze mě. Nevšimli si,  že chybím a neoslavuji bratrův úspěch s nimi.
Smutně vystoupám schody nahoru, obleču si bundu a zapnu ji až ke krku.
Úplně bych zapomněl na černý zápisník, který je zatím prázdný. Narvu ho i s tužkou do tašky a jsem připraven vyrazit.
Otevřu okno, vezmu tašku a opatrně slézám po střeše níž. Bojím se, že uklouznu, a tak se snažím zachytit každé křidlice. Nakonec musím skočit dolů, protože žádným jiným způsobem bych neslezl.
Pěšky se vydávám městem podél silnice. Nevím, kam půjdu.
Tam, kam mě nohy zanesou..
O dvě hodiny putování pěšky se zastavím ve vedlejším městě v obchodě, kde si koupím nějaké pití a něco malého k jídlu. Nesmím utratit příliš mnoho peněz. Ještě je budu potřebovat  na jiné věci.
Venku začíná opravdu přituhovat a mně je zima. Třesu se po celém těle jako osika, i když mám na sobě tři vrstvy oblečení. Musím se schovat do tepla.
Kousek po cestě je loděnice, kde by mohli být nějaké nezamčené lodě, a tak se tam vydám.

Najdu loď, na které bych mohl přespat. Dostanu se dovnitř do podpalubí a objevím postel. Unaveně se do ní svalím. Stočím se do klubíčka  a před tím, než usnu, tak mi uklouzne osamělá slza smutku.