Ostří (34)

Takže.. vím, že jsem se zase nějakou dobu neozvala. Na psaní prostě teď nemám náladu, ale snažím se, jak jen to jde. Vždy když něco napíšu, tak to sem hodím ihned po dopsání, asi tak jako teď.
Chtěla bych poděkovat betě, za rychlou opravu. Jsi úžasná Tero :)

..Další věc, s kterou bych vás asi měla obeznámit.. Tohle je poslední kapitola tohohle cyklu. Další už nebude. Vůbec. Hodně těžko se mi s touhle kapitolovkou bude loučit, protože je to moje srdcovka, stejně tak asi jako vaše, protože je u vás hodně oblíbená.

Věnování: Dneska jedno speciální věnování pro dvě osoby, které jsou v mém životě momentálně nejdůležitější :) Vratíček a Sweet. Miluju vás oba:)

Snad se všem bude poslední kapitola líbit a budete spokojení s koncem,

vaše Frux^^ (snad se brzo ozvu)




.Frank.

„On..on není s tebou?“ Podaří se mi ze sebe dostat. Snad bych si byl všiml, kdyby Evan stál vedle Sebastiana, jenže on tam nestojí. Zrovna dvakrát jsem nedoufal, že by se Sebastianovi mohlo povést přivést Evana zpět, ale malinký kousek ve mně tomu klukovi věřil.
Pomalu začínám propadat zoufalství. Myšlenky, které se mi honí hlavou asi vteřinu, protnou Sebastianova slova.
„Sedí v autě.“
Zamrkám a otevřu pusu dokořán.
„Franku, hlavně v klidu.“ Obejme mě zezadu Lenny. Tohle objetí není láskyplné, jaké od něj dostává Sebastian. Lenny mě drží pevně, abych neudělal nějakou hloupost. Ví totiž přesně, co cítím a co bych chtěl udělat… Ublížit Evanovi, když už je tady. Potrestat jej za jeho útěk. Chybu, které se dopustil. I když ho miluji, tak pořád jsem dominantní. Nemůžu se vzdát své povahy úplně kvůli němu.
„Jak mám být v klidu?“ Procedím skrze zuby.
„Buď rád, že se vrátil. Má tě rád, jinak by neseděl v autě před domem, tak se uklidni.“
„Jak?“
„Odvedu tě na chvíli dovnitř. Promluvíme si.“
„Musím ho vidět.“
„Ne. První si půjdeme promluvit.“ Lenny mě otočí a postrčí do domu.
„Fajn.“ Rozhodím naštvaně rukama a dělám, co mi nakázal.

.Sebastian.

„Lásko? Jsi úžasný.“ Přitáhne si mě k sobě Lenny a obejme mě. Zabořím hlavu do jeho hrudi. Jsem tak rád, že už to mám za sebou.
„Nejsem úžasný, ale děkuju.“
Odtáhne mě od sebe a chytí za ruku. Nejspíš cítí ten obvaz.
„Co se ti stalo?!“ Ošiju se a vymaním ruku z jeho sevření.
„Tak trochu jsem proskočil oknem, abych se dostal k Evanovi do baráku.“ Vysvětlím, aby si nemyslel, že za to může Evan.
„Kriste pane..“ Povzdechne si Lenny. „Jdi pro Evana a přiveď ho, jo? Já si zatím promluvím s Frankem.
„Dobře.“ Přikývnu.
Lenny se ke mně skloní a dá mi pusu na čelo. Usměji se. Líbí se mi ta náklonnost, kterou ke mně chová.
Vydám se do auta pro Evana.
Sedí vzadu na sedadle a pláče.
Obejdu auto z druhé strany a přisednu si k němu. Ovšemže ne nijak blízko. Nejsem přece blázen.
„V pohodě?“
„Nevím, jestli jsem se rozhodl správně, že jsem odjel s tebou zpátky sem.“ Vzlykne.
„To zjistíš za chvíli, jestli ses rozhodl správně. Bude to v pořádku.“ řeknu otřepanou frázi, která ho stejně asi moc neuklidní.
„Asi jo.“ Rukou si setře všechny slzy.
„Můžeme jít dovnitř teda?“
Evan přikývne.

.Evan.

Mám strach do toho domu vstoupit, ale trochu mě uklidňuje, že je tady Sebastian a ten jeho přítel. Nemůže se mi nic stát. To by přece nedovolili…
Když přijdeme se Sebastianem do obýváku, tak on si jde sednout na klín svému příteli a já zůstanu stát.
Hlavu mám sklopenou s pohledem upřeným na špičky svých bot. Třu si rameno, což mě uklidňuje. Přemlouvám se, abych zvedl hlavu a podíval se na Franka sedícího vedle kluků..
„Kluci, mohli byste nás nechat na chvilku o samotě?“ Prolomí ticho Frank.
Cuknu sebou. Miluji jej, ale teď se bojím s ním být sám. Má nade mnou neuvěřitelnou moc a dokáže mě velice lehce ovládnout. Zrovna teď sebou ale nechci nechat zametat.
Vyděšeně se podívám do očí Lennymu. Zachytí můj pohled a promluví k Frankovi.
„Pamatuj, co jsem ti říkal. Jestli se mu něco stane..“
„Ano..“ Zavrčí Frank.
Sebastian a Lenny se zvednou ze sedačky a ruku v ruce opouští obývací pokoj.
Lenny mi přitom stačí naznačit, ať se nebojím, že se mi nic nestane. Zrovna od něj bych takovou podporu nečekal. Ani od Sebastiana ne. Jsem jim za to ale neskonale vděčný..
Když se ocitneme sami, tak mi po těle přejede mráz.
„Pojď, prosím sem.“ Vybídne mě Frank.
Pomalými krůčky se přiblížím a sedám si až na druhý konec gauče.
„Jsem rád, že ses vrátil. Moc to pro mě znamená.“
„Já vím.“ šeptnu jenom.
„Hrozně moc bych tě chtěl potrestat a stojí mne mnoho úsilí, abych tě teď hned nechytl a neodvedl do oné místnosti, ale neudělám to z jednoho prostého důvodu.“ Odmlčí se.
Při představě, že by mi něco udělal.. Znám jeho násilnickou povahu až moc dobře..
Frank se přisune blíž ke mně.
„Tím prostým důvodem je věc jednoduchá…“ Zvedne mou bradu a donutí mě podívat se mu do očí. „Miluju tě. Šíleně moc a jsem ochotný se kvůli tobě pár věcí vzdát. Jsem ochoten se krotit, ale už nikdy..nikdy mě neopouštěj.“ Věnuje mi malou pusu a pak mě k sobě pevně přitiskne.
Nemůžu jej také neobejmout.
Rozhodl jsem se správně..
Teď už to vím.