Princ a princ BONUS

Tenhle bonus k povídce "Princ a princ" byl uveřejněn na některém z mých předchozích blogů, ale mně se jaksi vytratil ze složky povídek a nemohla jsem ho najít. Jistá dobrá duše, která se zřejmě jmenuje Lucka :), mi ho poslala na email a jsem jí za to neskutečně vděčná. Takže bych jí tímto chtěla poděkovat a věnovat povídku právě jí..:)

A teď menší proslov, než se pustíte do čtení..
Skončily prázdniny a zase začíná škola. Volna bylo až dost. Raději se nechci dívat na datum poslední přidané povídky, protože bych se za sebe musela asi stydět, že jsem svým milovaným čtenářům tak dlouho nic nenapsala.
Ale jelikož všechno zaběhne do starých kolejí, tak i povídky od Frux se vrátí v plné síle. Snad se těšíte na další pokračování mých kapitolovek. Budu se snažit, co nejdřív něco napsat, ale bude mi pár dní trvat, než se všechno rozběhne. Budu si muset všechno po sobě přečíst, abych se správně vžila do příběhu a pak už to snad půjde jako po másle. Nebude dlouho trvat a cykly "Believe", "Ostří" a "Mafie" brzo skončí. Povídka "Zatracený život" a "Přiznání" se teprve rozbíhají, takže tady s námi ještě nějaký ten pátek pobudou, ale až dopíšu tamty tři, tak plánuju rozepsat něco nového.
Snad jsem napsala už všechno, co jsem měla na srdci. Nebudu vás déle zdržovat. Pusťte se do čtení moji milí čtenáři :)

Děkuju za pozornost,

Frux^^







Už je to měsíc, co jsme přijeli s Teruanem do našeho království, které je plné, života, lásky a přátelství na rozdíl od toho jejich.
Všichni ho tady přijali s otevřenou náručí a mají jej rádi. Není to jako u nich a já jsem rád, že můžu vládnout tak skvělému lidu. Teď jenom zpracovat ten Teruanův. Vlastně už náš. Minulý týden došlo k převzetí vlády a my právě odjíždíme zpátky do Teruanova království, abychom měli soukromí pro sebe, když hrad v mém království ještě obývají rodiče. Ty jeho jsem vyhnal co nejdříve to šlo. Podle mého by si za to, jak mu ubližovali, zasloužili smrt a ne jenom vyhoštění.
Celý zámek budeme mít jenom pro sebe. Nepočítám takové ty lidi, kteří tam prostě být musí. Nikdy nebudeme čistě sami. Ale i tak, už se nemůžu dočkat.

Teruan sedí vedle mě v kočáře a kouká z okna na pomalu ubíhající krajinu. Lesy, louky, potůčky..všechno mizí v dálce za námi. Kočár co chvíli vjede na hrbol na cestě, takže skoro stále nadskakujeme.
"Teruane?" Oslovím ho. Po chvilce se ke mně otočí bez jakéhokoliv výrazu ve tváři.
"Děje se něco? Jsi dneska nějaký zamlklý." Vůbec se mi nelíbí, že se mnou nemluví. Jindy je to samé Lendare sem a Lendare tam. Dneska ale nic. Jakoby mu zalepili pusu. Přijde mi to divné.
"Ne nic." Odpoví mi nervózně a zadívá se zpátky z okýnka.
Můžu si jenom povzdechnout a pohladit miláčka po vlasech.
Zavřu oči a začnu přemýšlet.
Kéž bys tak věděl, jak moc tě miluju, Teruane. Ještě jsem mu to neřekl. Neodvážil jsem se.
Skoro dva týdny jsem jej dostával z toho, co se stalo u nich na zámku a pak si zvykal na nové prostředí u nás na hradě. Vlastně k tomu, abych mu to řekl, nebyla příležitost.
Spíme spolu v posteli, ale jenom se objímáme.
Líbáme se, ale k ničemu jinému nedojde
Jsme manželé, ale neříkáme si, že se milujeme.
Znova si povzdychnu. Vlastně ani nevím, jestli mě Teruan miluje. Já jeho ano. Zamiloval jsem se na první pohled a ještě mě to nadšení z toho, jak je roztomilý, neopustilo. Třeba je do mě taky zamilovaný a jenom se to bojí říct. Opakuji si pořád.
Celou cestu na mě Teruan nepromluví. Jenom se z jedné strany kočáru přesune ke mně. Položí si hlavu na moje nohy a za chvíli zaspí.
Vypadá tak krásně dětsky, když spí. Připadám si jako úchyl, když takhle uvažuju. Jsem o jedenáct let starší, než on. Je to velký věkový rozdíl, ale to na mé lásce k němu nic nemění.
Dorazíme na hrad až v noci. Kdyby nesvítily na cestu zapálené louče, tak je tu černočerná tma.
"Vezměte ty věci do naší komnaty, prosím vás." Řeknu sluhům, co se přiženou ke kočáru a čekají na příkazy od krále. Což jsem já.
Teruana si seberu do náruče a jdu jej uložit do postele.
Jsme ubytovaní v jeho staré komnatě.
Přikryju ho pokrývkou až k bradě tak, aby mu bylo teplo. Dám mu pusu na čelo. Zavrtí sebou a přetočí se na druhou stranu.
Je tak krásný. Doslova prahnu po jeho nevinném těle.
Začnu mít těsno v kalhotách, a tak rychle uteču do koupelny. Poslední týdny se mi to stává často. Před Teruanem se mi to zatím daří skrývat, ale nevím, jak dlouho to vydržím. Prostě mi chybí sex. Jenže on je maličký, tak ho nemůžu tlačit do takových věcí. Vím, že říkal, ať z něj nedělám dítě, jenže on jím pořád je. Můj miláček.
Uvolněný si za ním lehnu do postele. Automaticky se ke mně natiskne. Jednou paží jej obejmu a opřu svou hlavu o tu Teruanovu.

Ráno nechám miláčka spát a jdu za kuchařkou do kuchyně pro snídani.
Jakmile mě uvidí, tak nadzvedne sukni a ukloní se mi. Hlavou jí pokynu na pozdrav a usměju se.
Naloží mi na talíř hojnou dávku jídla, když jí vyložím, že to má být pro mého manžela.
Chleba je ještě teplý. K tomu nám naložila nějaké sýry, maso a zeleninu. Voní to tak vábně, že bych se do toho nejraději pustil už teď sám, ale rozhodnu se počkat na Teruana.
Na jedné z chodeb potkám rádce a generála. Zrovna probírají něco, co se týče války s jinou zemí. Měli jsme s nimi uzavřenou smlouvu, kterou porušili, takže musíme zahájit válku. Nerad se pouštím do takových věcí, ještě když jsem králem teprve týden, ale někdo to dělat musí. Kdybychom jim nedali za vyučenou, tak by měli pocit, že si uzavřenou dohodu můžou porušovat, jak se jim zachce. To samozřejmě nemůžu dopustit. Musím se snažit být dobrým a spravedlivým vládcem.
"Dobré ráno, králi." Pozdraví mě sborově a já zaúpím.
"Teď ne." Zavrtím hlavou.
"Ale pane králi.." Snaží se. Určitě mě chtějí odtáhnout do pracovny.
"Dejte mi dvě hodiny. Sejdeme se u mě." Nenechám je protestovat a dám se na úprk i s voňavou snídaní. Ani jeden z nich se za mnou nepokouší běhat. Na to jsem až moc rychlý a rádce se svojí zavalitou postavou by ještě klepla pepka.
Udýchaně vletím do pokoje.
Teruan sedí opřený o čelo postele a deku má přitaženou k sobě.
Zastavím v pohybu a musím si vychutnat ten pohled na něj. Je vážně nádherný a jenom můj. Odkašlu si.
"Ahoj." Řekne jemným hláskem a zadívá se jinam. Vážně se mi zdá nějaký divný. Určitě ho něco trápí, jenomže já nevím co.
"Dobré ráno, Teruane. Přinesl jsem ti snídani. Mm?" Přisednu si k němu a nabídnu mu, aby si něco vzal, ze stále vrchovatě plného, talíře.
"Nemám hlad." Zamumlá.
"Zlatíčko." Pohladím ho po vlasech. Přikloní se k mé ruce a otře se o ni.
"Lendare.." zašeptá. "Máš mě rád?" Zatváří se značně smutně. Podivím se nad tou jeho otázkou. Proč se na to vůbec ptá?
"Mám tě rád a moc." Přemýšlím jestli je vhodný čas na to, abych mu odhalil své city. Odložím naši snídani stranou. Přišoupnu se k němu a vezmu jej za ruce. Jemně stisknu a dám se do toho. Teruan mě jenom sleduje zkoumavým pohledem. "Dokonce by se dalo i tvrdit, že jsem se do tebe zamiloval, Teruane. Moje srdce bije jenom pro tebe. Když se ráno vzbudím, tak ty jsi první koho chci vidět. Tvůj roztomilý a stále ještě dětský úsměv, to mi promiň, mě dostává do kolen. Pokaždé, když zavýskneš radostí nebo se zasměješ, tak se moje srdce tetelí blahem, protože ty jsi šťastný. Jenom na tom mi záleží a asi už přišel čas, abych ti to pověděl. Jenom se bojím, že ty jsi se do mě nezamiloval." Svěsím ramena stále ho držíc za ruce. On se mi vymaní. Ztrácím poslední naději, že by mohl mé city opětovat, když mě silně obejme kolem krku.
"Nic krásnějšího mi ještě nikdy nikdo neřekl. Já…jsem se taky zamiloval, když ji mi pomohl z toho teroru, ale nevěděl jsem, jak se takové věci říkají, tak jsem byl tiše." Za dva dny je to nejdelší, co mi řekl a taky to nejkrásnější.
"Ach Teruane ty jsi prostě tak nevinný. Mohl by jsi mi to říct ještě?" Chci to od něj slyšet ještě mockrát. Tolik jsem se bál, že se nezamiluje a on už přitom zamilovaný byl.
"Já..Miluju tě, Lendare. Moc." Natiskne se na mě. Užívám si tu chvíli naplno.
Úplně zapomenu na to, jaký byl poslední dva dny a myslím jen na to, že mi řekl, že mě miluje.
V klidu se spolu nasnídáme. Teruan se sem tam usměje, ale i to mi stačí.

"Mrzí mě, že tě musím nechat samotného. Vážně to musím vyřídit jinak by mě nenechali na pokoji." Omlouvá se mi o dvě hodiny později Lendar. Dá mi pusu na rozloučenou a odejde z pokoje.
Ulevilo se mi, když jsem mu mohl říct, co k němu skutečně cítím. Jenomže to není jediná věc, která tíží moje srdce.
Jakmile odejde, tak mě zase zaplaví samota a vzpomínky.
Zvednu se z postele. Na sobě mám jenom košili a nijak mi to nevadí. Dám se na vycházku po celém hradě. Jak procházím všechny chodby a místnosti… je to hrozné.
Nacházím se skoro tam, kde bývala pracovna mého otce.
Začnu se točit dokola v domnění, že ty vzpomínky zmizí. Jenomže se mi pořád zjevují. Ve víru se kolem mě všechny točí. Mně začnou nekontrolovatelně téct slzy jedna za druhou.
Proč?
Proč se mi pořád vrací, jak mě otec týral? Byl jsem z toho venku, ale jakmile jsem zjistil, že máme jet sem, tak ve mně něco hrklo, a proto jsem skoro nemluvil.
"Néé! Už dost!" Křičím. Chytnu si hlavu a zacpu si uši, abych neslyšel v hlavě ty otcovy posměšky.

Zrovna probíráme, kolik by bylo dobré nasadit do války vojáků, když uslyšíme křik. Mám takový pocit, že ten křik patří Teruanovi a není daleko.
Odhodím papíry stranou. Rozletí se a pomalu dopadají na zem. To mě ale nezajímá.
Vyběhnu ze dveří pracovny a rozhlédnu se na obě strany.
Napravo.
Napravo se na zemi choulí Teruan.
"Zlato? Teruane, co se děje? Někdo ti ublížil?" To už u něj klečím, když se ptám na tyhle otázky.
Zavrtí hlavou a já si oddychnu. Napadaly mě ty nejhorší scénáře, že se někdo nebezpečný dostal nepozorovaně do hradu.
"Myslel jsem, že to zvládnu, ale nejde to." Vzlyká.
"Miláčku.." Přitisknu si ho pevně k sobě a on se po chvíli začne upokojovat. Nechápu, co myslí tím, že to nezvládne.
"Vezmi mě odtud pryč. Nechci tady být. Nezvládnu to." Objímá mě. Když se chci odtáhnout, abych se mu podíval do tváře, tak mě nenechá. Drží se mě pevně jako poslední záchrany.
Nějak se mi podaří mou lásku vyhoupnout do náruče. Hlavičku má stulenou ke mně na hruď, takže asi ani nevidí, že generál a rádce jsou celou dobu za námi.
"Bohužel to odkládáme. Musím být se svým manželem." Oba mi to bledí jenom odkývnou a já už s Teruanem mířím zpátky do ložnice.
Nevím, jak to myslí, že ho mám odtud vzít pryč.
Uložím se s ním do postele i v rouchu. Ležím k němu otočený na boku a hladím ho po zádech.
"Vysvětlíš mi to?" Zkusím se opatrně zeptat. Nechci, aby se třeba zase rozplakal.
"Všechno se mi to vrátilo, Lendare. To, jak mě otec týral. Viděl jsem to znovu a znovu, když jsem se procházel celým hradem." Zavře oči a nadechne se.
"Neplakej, broučku. Jestli odtud chceš pryč..." povzdechnu si. "...tak pojedeme klidně ještě dnes. Nebudu tě držet někde, kde ti není dobře." Chci mu vyhovět.
"Miluju tě." Zašeptá.
"Já tebe taky." Usměju se.

Moc dlouho teda na hradě nepobudeme. Nebyl to ani jeden celý den, ale přece nemůžeme zůstat na místě, z kterého má moje láska noční můry.
Odjedeme jsme k nám a mí rodiče se diví, že jsme tak rychle zpátky. Vysvětlení se zdržím. Však oni na něco přijdou sami.
Jakmile jsme doma, tak Teruan už se zase usmívá, protože je v prostředí, kde ho všichni mají rádi.
Říká mi, že mě miluje, skoro pořád. Řekli by jste si: Už to ani nemůže mít takovou váhu, když to pořád opakuje, ale mýlíte se. Znamená to pro mě stejně, jako když to řekl poprvé.