Mafie (20)

Věnování: Vrátin, S. , Stella S-E, Lorry, Catulus, Sarelle a Jin :))




Jak tak Michi hladil Amélii po zádech..Ve vteřině, kdy řekla, že je těhotná, tak svou ruku zastavil.
„Cože?“ Zeptal se nevěřícně. Určitě byla zmatená z bratrovi smrti a nevěděla, co říká, obhajoval si její slova v hlavě.
„Jsem těhotná a ty budeš táta.“ Zopakovala znovu a tentokrát k němu zvedla svoje uplakané oči.
„To není pravda.“ Pověděl Michi. On nemohl být táta. Vždyť přece..prostě nebylo možné, aby Amélie byla těhotná. Dávali si pozor.
„Ale je.“
„Nemůžu být otcem toho dítěte.“ Zavrtěl hlavou.
„Tím chceš říct, že jsem kurva? Spím jenom s tebou. Miluji tě a ty to víš, Michi. Proč je pro tebe tak těžké tomu uvěřit?!“ Křičela na něj asi z třiceti centimetrové dálky.
Složila si obličej do dlaní a znovu se dala do pláče. Nejenom, že ztratila bratra..I její přítel, o kterém si myslela, že tady vždy bude pro ni a nikdy ji nezradí, tak teď nevěřil…
„Amélie, tak jsem to nemyslel.“ Přitáhl si ji k sobě a sevřel ji v pevném objetí.
„A jak jsi to myslel?“ Vzlykla jeho holčička.
„Prostě..Nechápu, jak se to mohlo stát, to je všechno.“ Povzdychnul si Michi.
„Já taky ne.“
„A jsi si tím jistá?“ Chtěl se ujistit.
„Dělala jsem si těhotenský test, který to potvrdil.“ Polkla. Tolik se jí ulevilo, když se Michimu svěřila. Stejně by své těhotenství nedokázala dlouho skrývat a jít na potrat nepřipadalo v úvahu. Zásadně byla proti potratům. Nenáviděla ty lidi, kteří na něj dobrovolně šli. Pochopila by patnáctiletou holku, ale jí už bylo osmnáct. Její maminka už ji v jejích letech taky čekala.
„Takže budu táta.“ řekl si jenom tak pro sebe Michi. Jeho láska nosila v bříšku miminko, kterého on bude táta. Ach bože. Nikdy si nemyslel ani ve snu, že by snad mohl být otcem. Jeho práce zahrnovala čtyřiadvacetihodinovou pohotovost, a tak se smířil s tím, že otcem nikdy nebude. Neměl by ani na dítě čas. Ani s Amélií nikdy o dětech nemluvili. Neuměl si ji představit s velkým břichem ve vytahaných věcech. Byla panička, nechovala se tak, ale oblékala. Preferovala takový styl. Styl bohatých.
„Budeme muset s pravdou ven. Brzo.“
„Jak to myslíš?“ Divil se Michi.
„Myslíš, že jako před otcem utajím dítě, které poroste v mém břichu den ode dne víc?“ Pozvedla Amélie obočí. Přestaly jí téct slzy, protože v hlavě jí to šrotovalo, jak se snažila něco vymyslet.
„Asi ne.“ Svěsil Michi ramena.
„Tak vidíš. Otci řekneme, že spolu jsme už delší dobu a že jsem těhotná.“ Vydechla si Amélie.
„Heh.“ Uchechtl se Michi. „V tom případě nepočítej, že budu otcem, protože ten mě zabije, jakmile se to dozví.“

Následující dva dny bylo Amélii stále špatně a hodně často zvracela, bolelo ji celé tělo, měla stále hlad a taky se začaly projevovat divné chutě. Už si byla stoprocentně jistá, že je těhotná, protože zašla i ke svému gynekologovi, který těhotenství potvrdil ultrazvukem. Dozvěděla se, že je v šestém týdnu těhotenství. Opravdu se stane matkou a Michi otcem.
V pátek, když se probudila, tak otevřela oči.
Dnes je pohřeb.
Pohřeb jejího jediného bratra.
„Michi?“ Zašeptala.
„Mmm..“ Zamručel. Ještě spal, a tak ho nechala. Sama se musela připravit..
Osprchovala se a umyla si vlasy, které následně vysušila, aby jí neomokřily tričko. Dala si na nohy domácí pohodlné chundelaté bačkůrky, které dostala od Michiho a vyrazila do kuchyně.
Lucille jí přichystala na talíř snídani a vybídla ji, aby s ní chvilku poseděla. Amélie nebyla proti.
„Jak se máte, Lucille? Mimochodem ta snídaně je skvělá.“ Pochválila hospodyni a smutně se usmála.
„Mám se skvěle, zlatíčko. Děkuji, jsem ráda, že ti chutná. A jak se máš ty? Dneska bude velmi ponurý den.“ Zkonstatovala Lucille a zatvářila se zamyšleně. Bála se, aby neřekla něco nevhodného, co by mohlo Amélii ranit, a tak nebyla příliš hovorná.
„No ještě jednou děkuji za výbornou snídani, Luciile.“ řekla Amélie když dojedla.
Její vlasy už byly jenom vlhké, ale i přesto se rozhodla si je vyfoukat fénem. Podařilo se jí tak probudit Michiho, ale ona se musela namalovat. Věděla, že bude znovu plakat, ale i tak si nanesla na obličej make-up a tvářenku. Stíny si nedávala. Pouze použila řasenku a trochu tužky na oči.
Zabralo jí půl hodiny udělat tohle vše. Koukla se na sebe do zrcadla a usmála se. Její ústa se usmívala, ale ona vlastně ne. Vevnitř jí bylo mizerně a měla stáhnutý žaludek, když si pomyslela, že za necelou hodinu bude stát u bratrova hrobu.
Z obrovského šatníku vytáhla černé šaty a lodičky stejné barvy. Na nohy si natáhla pleťové silonky, které byly asi jako jediné, které měla, nepotrhané.
„Vypadáš krásně.“ Přistoupil k ní Michi a objal ji kolem pasu. Položila si hlavu na jeho rameno a zavřela oči.
„Děkuju.“
„Nech si rozpuštěné vlasy. Gabrielovi se to vždycky líbilo.“ Zašeptal jí do ucha. V tom měl pravdu. Gabriel vždycky peskoval, když si Amélie dávala culík. I tak jí to prý slušelo, ale raději ji viděl s dlouhými rozpuštěnými vlasy.
„Dobře.“ Přitakala Amélie.

Stáli všichni kolem rakve. Otec, matka, Amélie, Michi, Améliiny dvě tety a strýcové, Lucille, ostatní strážci…celá rodina se sešla po tak dlouhé době a zrovna při smuteční události.
Pršelo. Šíleně lilo, ale i tak tam stáli. Jako by počasí vyjadřovalo pocity všech přítomných osob. Plakali oni a plakalo i nebe.
Rakev byla zavřená. Celá černá z toho nejdražšího dřeva, které se dalo sehnat.
Přímo před Amélií stál farář, který něco říkal.
„Bože, s důvěrou svěřujeme našeho bratra do tvých rukou.Tvá láska ho provázela po celý život. Věříme, že ho také teď vysvobodíš ode všeho zlého a dáš mu  svůj věčný mír. A v této víře prosíme, abys ho uvedl do svého království. Vždyť co minulo, bylo časné a nebude pláč ani nářek ani bolest, ale jen pokoj a radost, skrze Tvého Syna v Duchu svatém na věky věků. Amen.“ Pokřižoval se.
Amélii hleděla na rakev upřeným pohledem. Neuronila jedinou slzu. Maminka, která brečela, tak ji objala kolem ramen.
Vyvlékla se z matčina objetí a s deštníkem v ruce udělala krok blíž k rakvi. Pozvedla ruku a hodila růži na rakev. Ostatní členové rodiny ji za okamžik napodobili a postupně začali odcházet.
Vyjadřovali Améliinu otci, matce i jí upřímnou soustrast, ale ona jako by neslyšela. Chtěla by se schoulit do Michiho náruče, ale ještě nemohla. Pořád o jejich vztahu nikdo netušil.

Další den se Amélie rozhodla jít za otcem. Bylo sice jenom den po pohřbu jejího bratra, ale chtěla, aby to už věděl.
Sjednala si s ním schůzku ve tři v jeho pracovně. O samotě jenom s Michim, ale on nevěděl, že ho přivede sebou.
„Zlato, vážně mu to chceš říct už teď?“ Díval se nejistě na svou dívku Michi. Měl strach z mafiána. Z jejího otce.
„Ano.“ řekla pevně, vzala Michiho za ruku a šla k otci do pracovny.
Michi zůstával klidný s kamenným výrazem na tváři.
Zaklepal na dveře pracovny a po vyzvání oba vstoupili dovnitř.
„Myslel jsem, že chceš se mnou mluvit o samotě.“ Nakrčil mafián obočí.
„No..ano, ale chtěla bych ti něco povědět.“
„Tak mluv holčičko.“ Usmál se otec. Vždycky ji vyslechl, i když měl sebevíc povinností.
„Já a Michi.“ Vzala ho znovu za ruku. „Chodíme spolu.“
„To je to, co jsi mi chtěla říct? Já už to ale dávno vím.“
„V-víš?“ zakoktala se Amélie.
„Nešlo si nevšimnout, dcerunko.“ Seděl za masivním stolem jako největší šéf, kterým vážně byl. Nechápala, jak mohl vědět o jejich vztahu. Snažili se být s Michim velice diskrétní, aby se nikdo nic nedozvěděl, ale stejně se jim to nepovedlo.
„Aha a nezlobíš se?“ Skousla si ret.
„Jsi s ním šťastná a mám ho prověřeného, takže pro mě za mě..Dělejte si, co chcete.“ Pokrčil rameny.
„Děkuju.“ Myslela svoje slovo upřímně. „Ještě jedna věc. Zjistila jsem to teprve před pár dny, ale chtěla jsem, abys to věděl..“ Nedopověděla.
„Amélie!“ Okřikl ji otec. Nesnášel, když se neuměla pořádně vyjádřit.
„Jsem těhotná a otcem dítěte je Michi.“