Ostří (20)

To o poskytnutí prostoru Evanovi a Frankovi pořád platí. Budu střídat ty dva páry v jednotlivých kapitolách, takže nezoufejte, příště se dozvíte něco o tom, jak Evan stále trpí..

Věnování: Anetce :-*






Lenny

Jsem rád za informace, které jsem se dozvěděl od Franka. Evan zřejmě dostává, co si zaslouží a ještě něco navíc k tomu jako bonus. Vůbec nepřemýšlím nad tím, jestli je na něj Frank třeba příliš tvrdý. Absolutně mě nezajímá, co se s ním stane. Pro mě je to hajzl, který zničil Sebastianovi život, a tak to i zůstane. Nestojí mi ani za nic. Jediná věc, která mě trápí…Cítím se provinile. Měl bych Sebastianovi povědět, co jsem  vlastně udělal s Evanem, ale lepší bude si to asi nechat pro sebe. Akorát by nad tím příliš přemýšlel…
Sedíme na pohovce v mém obýváku a koukáme v televizi na seriály. Nic jiného tam odpoledne ani nehraje a film se ani jednomu z nás nechce jít pustit.
Sebastian je přitulený ke mně a má hlavu položenou na mé hrudi. Jeho malé hubené tělíčko, které mi přijde chvílemi až podvyživené, hřeje. Měl bych ho víc krmit, ale i tak už do něj cpu páté přes deváté a on pořád ne a ne trochu nabrat kila. Pohrávám si s pramínky jeho vlasů a točím si je na prsty. Tahle činnost mi přijde rozhodně zajímavější, než koukat na televizi. Seby je očividně spokojený, a tak není nad čím dumat.
„Lenny?“ Osloví mne trochu úzkostlivě. Pustím pramínek jeho vlasů a přejedu mu rukou po zádech.
„Copak, broučku? Chtěl bys něco?“ Starám se hned. Snad jej nezačaly napadat nějaké věci, které jsou tabu, pokud je v mé přítomnosti a i mimo ni. Mám na mysli řezání.
„Já jenom…V mém bytě, když tam byl..“ Odmlčí se a pokračuje bez toho, aniž by vyslovil Evanovo jméno. „Kde je?“ Zeptá se s obavou v hlase. Asi se bojí, že by si jej zase našel, ale to se nestane. Už jsem se postaral, aby se takovéhle Evanova neočekávaná přepadení neopakovala.
„Někde, odkud na tebe nemůže.“
„To je kde?“
„Nech to být, Sebastiane.“
„Nenechám. Já..musím vědět, co s ním teď je.“ Naléhá na mě.
„Není ten správný čas na takovéhle odpovědi.“ Zvednu se ze sedačky a nechám ho tam sedět samotného.

Sebastian

I přesto všechno, že se cítím stále mizerně, tak bych chtěl vědět, co se s Evanem stalo. Já..musím mít nějakou tu jistotu, že ke mně skutečně nemůže. Nechápu Lennyho, proč mi to prostě neřekne.
Zůstávám sedět sám, když on se zvedne a odejde si bůh ví kam.
V zadní kapse kalhot mě začíná tížit žiletka. Zatnu pěsti a opravdu se snažím nad tím nepřemýšlet. Zakoukám se na televizi, abych odvrátil pozornost od myšlenek, které mi poletují v hlavě. Dívám se na ten obraz, ale vlastně ani nevidím, co na něm je. Vážně uvažuji o něčem jiném.
Vyhrnu si rukáv a zadívám se na hojící se rány na obou mých zápěstí. Budou po nich hodně viditelné jizvy. Oči se mi zalijí slzami, ale zamrkám, abych je všechny rozehnal. Nechci brečet. Můžu si za to sám, ale nepředpokládal jsem svůj návrat. Myslel jsem, že umřu. Takhle se na ty jizvy budu stále dívat. Budou mi připomínat, jak moc jsem slabý.
„Zlato, promiň.“ Vrací se Lenny a drží se za hlavu. Urputně přemýšlí, to je na něm vidět.
Pohled mu padne na moje ruce, na které koukám a mám je natažen před sebou. Zastaví se, sundá si ruku z hlavy a na tom místě, kde si držel vlasy, tak mu zůstane trochu rozcuchané.
„Jsi v pořádku?“
„Jo. Jenom jsem prostě přemýšlel.“
„O čem?“ Ptá se Lenny a já jsem ochotný mu odpovědět. Je pro mě vše snazší, když mu mohu říct svoje pocity, myšlenky, úvahy..
„O svých jizvách ze dne sebevraždy. Budu je mít na rukou, až do konce svého života.“ Posmutním.
„Dáš si košili dlouhé tričko a nikdo nic neuvidí.“ Jo, ale to je jenom malá alternativa. Dlouhé trička přece nemůžu nosit v létě, pořád…
„Ty je vidíš.“ Opáčím. To mě štve.
„Ale mně nevadí, lásko. Já ti rozumím. Každý má nějaký způsob, jak si ulevuje. Víš, že bys to neměl dělat, ale přestaneš s tím. Máš ve mně velkou oporu. Na to pamatuj. Společně se zvládneme zbavit tvé závislosti.“ Usměje se na mě povzbudivě Lenny.
„Děkuji.“ Obejmu jej kolem krku a držím velice pevně.
„Miláčku, já-nemůžu-dýchat!“ Snaží se ze sebe dostat. Okamžitě povolím svoje sevření. Asi jsem to trochu přehnal.
„Promiň.“ Sklopím zase pohled.
„V pořádku. Nemyslel bych si, že se v tobě někde vezme tolik síly.“ Promne si krk.

Lenny

Namažu Sebastianovi obě jeho zápěstí. Naštěstí jde všechno správně a jeho rány se dobře hojí. Kdyby ne, tak by to byl malér.
„Tak kde je?“ Ptá se znovu.
„Nedáš s tím pokoj, že ne?“ Zaúpím. Myslel jsem, že už si to rozmyslel a přece jenom o Evanovi nic vědět nechce, ale očividně ano.
„Ne.“
„Seby já..“ Bojím se mu říct, co jsem s ním provedl.
„Zabil jsi ho?“
„Cože? Ne!“ Bože ještě to tak. Jo nejraději bych ho zabil, ale co by bylo se Sebastianem. To jsem si nemohl dovolit před tím a ani teď nemůžu.
„Tak mi řekni pravdu. Já ti taky říkám všechno.“ Použije proti mně jeden docela dobrý fakt. Pravdivý fakt. Tím mě dostane. Prostě mu musím prozradit, i když nechci, co jsem s Evanem udělal, protože kdybych mu to neřekl, tak bych pokazil naši vzájemnou důvěru. U Sebastiana je těžké si důvěru vypěstovat, takže přestávám váhat a odhodlávám se.
„Mám jednoho kamaráda, jmenuje se Frank, no a on má zálibu, co se týče hrátek a sexu, v takových tvrdších věcech, trestech a podobně. Ozval jsem se mu už dřív, abych se ho zeptal jestli by bral k sobě někoho nedobrovolně. Někoho, koho by mohl zkrotit, zlomit. Přijal to. Nabídl jsem mu Evana. On..Frank..dělá mu to samé, co dělal Evan tobě, když tě věznil.“
„Cože?“ Vypadne jenom ze Sebastiana. Zírá na mě s otevřenou pusou.
„No..“
„Já jsem ti rozuměl, ale..jak jsi mohl něco takového?? On je taky jenom člověk“ Jeho tvář se z nevěřícné mění na naštvanou.
Sebastian se otočí na patě a utíká nahoru do ložnice. Asi jsem to posral.