Ostří (17)

Přepisovala jsem tuhle kapitolku 2x a myslím, že alternativa, kterou jsem vymyslela je dost dobrá a budete všichni spokojení.

Věnování: Cece  (zlato jsi úžasná a moc pro mě znamenáš <3 užij si to)

Btw. Jak jste si všimli, tak píšu jenom believe a ostří. Mrzí mě to, ale prostě mi to jinak nejde. Až dopíšu oba cyklusy, tak se s vervou vrhnu na zbytek kapitolovek. Do té doby budou přibývat asi jenom občas.. Promiňte mi to..





Lenny

Okamžitě se ochranitelsky postavím před Sebastiana. On by se ale asi stejně schoval za mými zády. Ztěžka se o mě opře, aby udržel stabilitu. Cítím, jak se jeho tělíčko třese. Nejradši bych ho odvedl ihned pryč, ale tohle se musí jednou pro vždy vyřešit. Sebastian tím vším akorát trpí a kdo ví, jak by to dopadlo příště. Sebevražda by se mu mohla opravdu podařit. To nedopustím. Dneska se to všechno skončí a já už jsem si vymyslel do předu jak.
„No tak Sebastiane. Ani mě nepřivítáš  nějakým polibkem?“ Ozve se ten idiot a zvedá se ze sedačky, že půjde blíž k nám. Co si o sobě jako myslí?
„Ani se nehni ty hajzle. Jinak za sebe neručím.“ Zavrčím směrem k němu. Zastaví a nepokouší se jít znovu blíž k nám.
„Ale já mu přece nic neudělám.“ Zvedne ruce před sebe. Asi si myslí, že nic nevím o tom, jaký ve skutečnosti je. Dívá se na mě jako největší neviňátko, ale přitom je to ďábel. Nevím, jak jinak bych to nazval. Vtělené zlo? Debil. To je správné.
„Nevěřím ti ani nos mezi očima.“ Kdybych mohl, tak si odplivnu. Dělá se mi z něj zle.
„Nevím, kdy jsme si začali tykat, ale tak budiž. Nechápu, proč mi nevěříš. Já bych Sebastianovi neublížil.“ Snaží se mi stále namluvit.
„Už jsi mu ublížil víc, než dost. Teď vypadneš a už se v jeho blízkosti nikdy neukážeš. Doporučoval bych ti odejít.“ Snažím se mu ještě domluvit. Když odejde, vyjde z toho ještě lacino, jenomže když ne, tak se konečně pomstím i za Sebastiana.
„Sebastian a já k sobě patříme.“ Těm jeho lživým slovům se prostě musím uchechtnout.
„Ani náhodou.“ To já a Sebastian k sobě patříme, chci říct, ale pomlčím.
„Dej mi zpátky, co mi patří.“
„Sebastian není žádná věc, kterou bys mohl vlastnit. Je to lidská bytost, která má svůj mozek a s tebou by dobrovolně neodešel. Zůstane se mnou.“ Najdu si Sebastianovu ruku a za zády ho za ni chytnu a pevně stisknu.
„Nemyslím si.“ Zavrtí hlavou. Jakou já mám chuť po něm skočit a rozbít mu hubu na místě. No třesoucí se Sebastian stále stojí za mnou. „Sebastiane, pojď hned ke mně!“ Ozve se ostře Evan.
„Nikam nechoď, Seby. Neposlouchej ho.“ špitám mu.
„To teda půjde. Sebastiane dělej! Hned pojď ke mně! Jestli nepůjdeš, tak ti přísahám, že to tady tvůj přítelíček šeredně odnese. Klidně ho zabiju.“
Sebastian náhle pustí mou ruku a vyjde zpoza mě. Docela rychle míří k Evanovi. Nestihnu ho ani zastavit a už stojí vedle něho.
„Tak se mi to líbí.“ Přitáhne ho za paži k sobě.
„Sebastiane tohle nemusíš dělat.“ Vzdychnu.
„Ublížil by ti.“ Podívá se na mě se slzami v očích. Je mi jasné, jak se teď asi cítí. Chce mě před Evanem zachránit a klidně bude za to i pikat a trpět jeho znásilňování, ale to zase nechci já. Dokáži se postarat o něj i o sebe. Neví, čeho všeho jsem schopný, abych jej ochránil. Obětoval bych kvůli Sebastianovi život..
„Ano, ublížil. Když budeš se mnou, tak jemu“ pokývne hlavou ke mně „se nic nestane.“ Evan po mě hodí vítězný úsměv.
„Tohle ti neprojde. Nenechám ho s tebou odejít.“
„Jak vidíš, tak chce jít zcela dobrovolně. Asi mě má rád radši, než tebe. Úúú to je ale smůla.“
„On chce odejít kvůli mně. Dobře to víš, ty svině. Pusť ho!“ Rozejdu se k němu. Už se chystám mu Sebastiana vytrhnout a povalit Evana na zem, jenomže mě něco překvapí.
Evan v rychlosti tasí nůž a přiloží ho Sebastianovi ke krku. Tvrdě ho popadne za vlasy a vyzvedne skoro do vzduchu.
„Je můj!“ Zakřičí. V tom momentě stojím. Stačí málo a on může ve vteřině proříznout Sebastianovi hrdlo. Ocitl jsem se v nevýhodě.
„Já…já už nechci jít. Pusť mě za Lennym.“ Vzlykne bezmocně Sebastian a zakňučí, když ho ten bastard zatáhne za vlasy. Ten pohled na něj. Stejná bezmoc, jakou právě prožívá Sebastian. Nemůžu nic dělat.
Ve vzteku kopnu do skříně, která je hned vedle mě.
„Tak ho nech jít!“ Zakřičím na Evana.
„Jednou se rozhodl a to už nejde změnit. Bohužel.“ Pokrčí Evan rameny.
Dívám se Sebastianovi do očí. Probíhá mezi námi taková telepatie. Ví, co mám právě v plánu, takže se mi pokusí pomoci.
Udělá něco, co Evan nečeká. Rukou ho uhodí do břicha. Evan sundá ruku ze Sebastianova krku a tomu se podaří vymanit z jeho sevření.
„Běž se schovat.“ Křiknu na Sebastiana a vrhnu se na Evana. Vykopnu mu z ruky nůž a povalím ho na zem. Mezi prsty uchopím lem jeho košile a přitáhnu ho blíž. Vrazím mu pěstí do obličeje tak silně, až zvrátí hlavu na stranu.
„Sebastian s tebou neodejde. Už nikdy!“ Vrazím mu další dělo. Nemá, jak by se mohl bránit. Jenom leží a schytává ode mě další a další rány. Začíná upadat do bezvědomí, ale to nechci. Měl by trpět! Cítit bolest stejnou, jakou ubližoval Sebymu.
„Lenny! Přestaň, vždyť ho zabiješ!“ Tahá mě Sebastian od Evana pryč.
„Nic jiného si nezaslouží!“
„Mohli by tě zavřít do vězení. Co bych pak dělal?“ Pláče Sebastian. To jediné mě dokáže opravdu zastavit. Ta myšlenka, že kdybych toho hajzla zabil, tak bych šel sedět a Sebastian by zůstal sám.
Odstoupím proto od Evana. Postavím se na nohy a zhnuseně se na něj zadívám. Má rozbitý nos a za chvíli bude mít opuchlé celý obličej z toho, jak jsem do něj bušil.
Otočím se na Sebastiana. Klečí na kolenou a nezastavitelně brečí.
„Lásko..“ šeptnu a padnu na kolena před něho. „Neplakej.“ Setřu mu z tváří slzy, ale stejně se valí další. Obejmu ho a přitisknu k sobě.
„Všechno bude v pořádku. Jenom teď musíš být silný, ano? Někomu zavolám. Všechno se to skončí.“ Neptá se ani komu chci volat. Jenom se choulí do sebe. Vím, že se snaží uklidnit, ale nejde mu to. Musím něco zařídit a hned budu u něj. Nejraději bych byl už teď, ale o Evana se taky musím „hezky“ postarat.
Zajdu vedle do místnosti, aby Sebastian neslyšel s kým a co budu mluvit.
„Franku?“ Zvedne mi to téměř okamžitě.
„Neříkej, že už ho máš.“
„Mám. Přijeď si pro něj.“ Nadiktuji mu i adresu.
„Dobře. Budu tam tak za dvacet minut.“
„Jo. Trochu jsem si s ním pohrál, tak je v bezvědomí, ale asi se hned tak neprobere. Klíč ti nechám pod rohožkou. Musím z bytu dostat Sebastiana. Nechci, aby tě viděl nebo věděl, co mám v plánu. Je příliš rozrušený.“
„Chápu, chápu. A díky.“ S tím zavěsí a já se vrátím ke svému miláčkovi.
Pohladím ho po tváři a jmu se balení jeho věcí.
Jedeme ke mně domů.
Celou cestu vlastně nemluví. Pořád mu tečou slzy, ale už nevzlyká.
„Uvařím ti horký čaj, ano miláčku?“
Uložím ho do postele. Čaj položím na noční stolek a vlezu si k němu. Přitulí se ke mně hned stočený do klubíčka.
„Chceš si promluvit?“ Zeptám se ho. Rukou mu přejíždím po zádíčkách, abych jej trochu uklidnil.
„Mohl bych..zajdu si do koupelny jo?“
„Ne.“ Zavrtím hlavou. „Vím, co chceš udělat, Sebastiane. Nedovolím, aby sis zase ublížil. Nemáš proč. Nemusíš se bát.“
„Já musím.“ Kouše si ret.
„Nedělej to. Mluv se mnou. Jsem tady pro tebe. Vždyť to víš, lásko.“ Přitisknu si ho k sobě ještě pevněji.
„Dobře, Lenny. Děkuju ti. Nejspíš jsi mi zachránil život.“
„Pro tebe bych udělal všechno.“
„Hrozně moc tě miluju.“ Zašeptá mi do hrudi a asi o deset minut později vyčerpáním usne.