Ostří (11)

Nevím zda to bude poslední, co Sebastian vyprávěl, ale z toho podstatného je to myslím prozatím všechno. Snad se vám bude kapitolka líbit. Já dneska budu akorát makat, abych pro vás něco napsala. Doufám, že zase nerozbiju všechno okolo..

Věnování: Katy-chan :))

Beta: Teru :))





Sebastian

„Když jsem se trochu vzchopil a nabral dost sil z jídla, které mi přidělil, tak už jsem byl schopný chodit. Nechal mě volně se pohybovat po domě. Hledal jsem jakoukoli volnou chvíli, kdy se nedíval, nějakou únikovou cestu. Přece bych tam dobrovolně nezůstal s Evanem, když se ukázalo, co je skutečně zač. Znásilňoval mě několikrát denně. Už jsem to nebral jen jako nedobrovolný sex, na který si třeba jenom hraje. Tolikrát jsem jej prosil, ať už mě nechá na pokoji. Hrozně to bolelo.“
Lenny si mě k sobě tiskne a hladí mě po zádech. Trochu to funguje. Nebojím se tak moc vyprávět svůj příběh.
„Byl jsem tam už asi skoro týden, když mi ráno oznámil, že jde pryč a vrátí se až večer.“

Vzpomínka.

„Až se vrátím, tak si spolu znovu užijeme. Přece jenom tak dlouho tě nemít bude pro mě doslova utrpení.“ Syčí mi do obličeje. Vyděšený se celý třesu. Evan pustí lem mé košile a odstrčí mne od sebe. Zapotácím se, ale povede se mi udržet rovnováhu.
„Ať tě ani nenapadne vymýšlet nějaké hlouposti. Stejně tě tady zamknu. Jestli tady nebudeš, až přijdu domů, tak si tě najdu. Nic příjemného to nebude. Věř mi. Rozumíš?!“ S touhle výhružkou odejde bez jakéhokoliv pozdravu.
Jakmile se za ním zavřou dveře a já uslyším, jak zamyká, tak vyběhnu po schodech do patra, abych sebral svoje věci. Nemám ani mobil. Sebral mi ho, takže si nemám jak zavolat o pomoc a jelikož v domě není pevná linka a ani žádný mobil navíc, o kterém bych věděl, tak mám smůlu.
Doběhnu zpátky dolů a dám se do otevírání okna v kuchyni. Není příliš vysoko. Je to tak metr a půl? To skočím bez problému. Jenže..Hlavou mi proletí ta Evanova výhružka. Jako zkamenělý stojím před otevřeným oknem.
Mám na výběr mezi svobodou nebo vězením.
Nepřemýšlím a ihned se rozhodnu skočit. Možná toho budu litovat, jestli mě najde a znovu mi ublíží, ale v tenhle moment mi to je jedno. Hlavně se chci dostat na svobodu.
Jakmile se moje nohy dotknou země, tak se dám na útěk. Probíhám ulicemi. Běžím celou cestu k sobě domů. Nezastavuji se ani na vteřinu, abych se vydýchal.
Doma se zamknu na dva západy a svezu se po dveřích na zem. Okamžitě mě zachvátí pláč. Vím, že jsem v bezpečí, ale i tak se děsím všeho, co by mi ten parchant mohl udělat, kdyby mě našel.
Vzchopím se. Jsem přece chlap.
Najdu všechny kufry a tašky, co mám v bytě.
Všechno dělám neuvěřitelně rychle. Připadám si jako superman. Nemám čas se zdržovat.
Balím všechno oblečení, kosmetiku, svůj oblíbený polštář, povlečení, knížky, fotky…  Útěk není zrovna moc chlapský, ale co jiného bych měl dělat? Neubránil bych se mu.
Celý můj život je asi během hodiny sbalen do dvou kufrů a tří cestovních tašek.
Přivolám si taxi, které mě má odvézt na letiště. Nevím, kam poletím, ale rozhodně daleko odtud.
Nasednu na první letadlo, které letí.
Oddechnu si trochu teprve, až když už sedím na svém místě.
Cítím se hrozně. Tolik jsem se v Evanovi zklamal.
Odejdu na toaletu. Nechce se mi čůrat, ale potřebuji být zase chvíli sám a trochu se vyplakat. To jediné mi pomáhá, anebo..by to nemuselo být jediné, co by mi dokázalo pomoct?
Sáhnu si do kapsy pro kapesní nůž, co jsem si tam ještě před odjezdem strčil. Vytáhnu čepel a zadívám se na ni. Prstem zkusím, jak moc je ostrá. Hodně.
Napřáhnu před sebe levou ruku. Vyhrnu si rukáv mikiny. Přiložím k ruce nůž a lehce se říznu. Jako by se mi ohromně ulevilo. Tak se v ten moment cítím. Znal jsem lidi, co se řezali, ale nikdy by mě nenapadlo, jakou by mi to mohlo přinést úlevu. Nerozuměl jsem tomu, proč to dělají, ale teď už to chápu. Z člověka jako by najednou opadly všechny problémy, co má. Jenomže ne nadlouho. Takovýhle pocit netrvá věčně.
Otřu si krvácející řeznou ránu a schovám nůž do kapsy. Rukávem zakryji ruku a jdu se vrátit zpátky na své místo.

Lenny

„Už to nesmíš dělat, zlato.“ Políbím ho do vlasů.
„Já.. nedokážu s tím jenom tak přestat. Je to závislost. Dostalo se mi to do hlavy a prostě s tím nejde jenom tak skoncovat.“ Snaží se mi to vysvětlit. Opravdu to nechápu.
„Tak bys mohl jít třeba k psychologovi. Tam by ses vypovídal a třeba by ti to pomohlo s tvými problémy.“
„Ne. K psychologovi nechci. To radši skočím z mostu…“
„Tohle už neříkej, prosím.“ Posmutním. Má takovou touhu si ubližovat a trýznit se. Snad si s tím budu vědět rady.
„Tak dobře. Psycholog tedy ne.“
„Raději se budu zpovídat tobě. Věřím ti. Jinak bych ti ani nic z toho nepověděl. Copak tohle nestačí? Když si povídám s tebou?“
„Jestli to stačí tobě. Ale rozhodně tě budu hlídat, aby sis neubližoval.“
Věnuji mu políbení. Toho vyprávění už bylo dost. Znám kousek ze Sebastianova života. Není to žádný med, ale teď už alespoň mám přehled v tom, co smím a nesmím dělat.
Až se dostaneme k sexu, tak moji zálibu v poutání svých kluků, budu muset odsunout na vedlejší kolej. Nesnesl bych pomyšlení, že by z toho měl Sebastian nějaké trauma.