Believe (14)

Paulie možná byl pako, že se na Jakea takhle vrhl, ale tak.. on ho miluje a chce ho zpátky takového jako byl dřív. Nechte se překvapit, jak to všechno bude pokračovat :)
Trošku jsem se s psaním sekla na bodu mrazu. Mám ještě něco předepsaného. Nějaké čtyři kapitoly dohromady od všeho... Snad dostanu náladu psát.. O víkendu jsem odpočívala a dneska to prostě nějak nepřišlo. Nebudu se do toho nutit, protože když se nutím, tak z toho nevzniká nic dobrého.


Věnování: Widlicka. Dneska ráno jsem si otevřela email a bylo tam tak deset komentářů od tebe. Děkuju moc :-*

Beta: Teru <33




Jake

„Tohle už příště nedělej.“ Povím Pauliemu, který se na zemi třese jako by právě dostal ránu elektrickým proudem. Nechápu, co jej to popadlo. Já vím..on a já..asi jsme spolu chodili, ale teď je všechno úplně jinak.
„Promiň, Jakeu, ale já to asi nezvládnu.“ Přijde mi ho líto. Možná jsem jej neměl tak hrubě odstrčit, ale udělal jsem to reflexivně. Přece se mi líbí holky. Jeho ústa se těch mých dotkla jenom letmo.
„Věř mi..já se snažil vzpomenout si, ale nejde to.“ Zakroutím hlavou. Vždycky mě z toho akorát rozbolí hlava. Jako by mi v tom něco v hlavě bránilo.
„Mohl bys mě tady nechat chvíli o samotě?“ Zeptá se s pohledem upřeným do země.
„Jo jasně.“ Přitakám. Vyjdu z ložnice a zavřu za sebou dveře. Hned na to uslyším hlasitý pláč.
Přitisknu dlaň na dveře. Měl bych jít za ním, jenomže on chce být sám. Nechám ho tedy. Třeba mu pomůže, když se trochu vypláče. Nebudu někde, kde nejsem žádán.
Lehnu si na sedačku..cítím se vyčerpaný. Co jsem se probudil, tak se stalo tolik věcí. Některé ani neodkážu pořádně zařadit, nebo o nich uvažovat, protože je mi to neznámé.
Zapnu si televizi a zakoukám se do nějakého seriálu, abych se odreagoval.

Paulie

Neměl..neměl jsem mu dávat tu pusu. Akorát jsem tím všechno pokašlal. Určitě je teď mnou znechucený, když, jak říká, se mu líbí děvčata.
Asi za hodinu se dostatečně uklidním, abych ho mohl jít zkontrolovat. Nechce se mi tam. Čelit tváří v tvář Jakeovi. Budu doufat, že není naštvaný..
Prohrábnu si rukou vlasy, abych je trochu poupravil. Oči napuchlé od pláče se ovšem spravit nedají. Stejně Jake ví, že jsem plakal, tak proč se to snažit skrýt? Musel mě slyšet. Najdu jej nataženého v obýváku na sedačce. Když mě uvidí, tak se sesbírá, aby mi udělal místo na sednutí.
„Díky.“ šeptnu.
„Už jsi v pořádku?“ Zeptá se mě.
„Jo všechno je dobrý.“ Zalžu. „Dostal jsem takový nápad..“ Pokračuji.
„Jaký?“ zajímá se.
„Ty, já a naši přátelé půjdeme v pátek večer do klubu. Myslíš, že se na to cítíš dostatečně fit? Alespoň se provětráš venku.“
„S našimi přáteli, které si nepamatuji?“ Zvedne obočí.
„Třeba si vzpomeneš, když je uvidíš.“ Myslím pořád pozitivně. Nevím, co všechno bych mu měl ukázat, aby si vzpomněl. Mám na to tolik málo času. Měsíc uteče jako voda.
„Třeba ano.“ Usměje se.
„Promiň mi tu pusu, Jakeu..“ Omluvím se, i když mou omluvu asi ani nečekal. Já to ale musím udělat. Cítím se kvůli tomu mizerně.
„V pohodě. Vím, že mě možná miluješ, tak..“
„Možná..?“ Hlesnu. Myslí, že jej možná miluji? To snad nemyslí vážně.
„Tak jsem to nemyslel, promiň. Musí to pro tebe být těžké.“ Soucítí se mnou Jake. Neumí si ani představit, jak těžké to je. Sedět vedle svojí životní lásky, která vás nepoznává.
„Něco nám půjdu uvařit.“ Asi bych se totiž zbláznil, kdybych se měl s Jakem dívat na nějaký seriál.. Nemoct se k němu přitulit…
Zvednu se z gauče a zamířím do kuchyně.

Pátek večer.

Vezmu si mobil a jdu zavolat klukům. První je na řadě můj nejlepší kamarád.
„Ahoj, Miku.“ řeknu, když mi to zvedne. Hrozně rád slyším jeho hlas. Vždycky mi dokázal zvednout náladu. Stejně jako Jake.
„Paulie, jsi to opravdu ty? Bože, tak rád tě zase slyším. Můžeš mi vysvětlit, proč jsi se neozval? Mohl jsi poslat alespoň zprávu! Bál jsem se, jestli se něco zlého nestalo.“ Vyčte mi.
„Já vím, promiň. Měl jsem se ozvat.“ Jenomže já neměl náladu mluvit ani s nejlepším přítelem. Kdo by ji měl, když se mu hroutí život?
„Měli jsme o tebe strach, hlupáčku.“
„Už jsem se omluvil.“
„A co Jake?“ Optá se. Přesně tu otázku jsem čekal, že položí.
„S ním je..“ Do očí se mi nahrnou slzy, ale zadržím je. Vydechnu. „Když se probudil..Jake si mě vůbec nepamatuje. Celý ten vztah co máme, měli jsme, tak si prostě nepamatuje. Jako by se vymazal celý rok, co jsme spolu strávili.“ Nevím, jestli o tom mám mluvit v minulém nebo přítomném čase. Pořád mám brát Jakea jako svého přítele? Je to matoucí.
„No do prdele.!“
„Jo přesně tam. Dokonce se objevili i jeho rodiče. Chtěli ho odvést k nim domů, ale on je doma semnou. Copak to nechápou? Mám měsíc na to, abych ho nějak přiměl si vzpomenout. Jinak se vrátí k nim. Právě proto chci se všemi dnes vyrazit do klubu. Možná, že když je všechny uvidí, tak..“
„Neměj starost. Všechny obvolám a dohodnu to. Zavolám tak za hodinu s přesnými informacemi.“
„Děkuju, Miku.“ řeknu tiše. Jsem mu neskonale vděčný. Je odhodlaný pro mě udělat první poslední, i když jsem se mu tak dlouho neozval.
„Všechno bude fajn. Vzpomene si, a pak konečně uspořádáme tu svatbu.“ Povzbuzuje mne Mike.
„Věřím tomu, protože bez Jakea..“
„Vzpomene si.“ Opakuje znova.
„Dobře, tak zatím ahoj. Rozloučím se.

Mike mi zavolá už za půl hodiny. Domluvil, aby přišla do klubu většina našich přátel, se kterými jsme se s Jakem pravidelně setkávali, alespoň tak mi to bylo řečeno.
Hodím na sebe nějaké příhodné oblečení. Vyfiknu se, abych sám sobě udělal malou radost.
Jake se zastaví přede dveřmi, když už se chystáme odejít.
„Co je?“
„Já jenom.. co když si je nebudu pamatovat?“ Přijde mi lehce nervózní.
„Některé z nich jsi znal i před tím, než jsme se my dva poznali, takže doufám, že si přece jenom někoho budeš pamatovat.“
„Fajn.“
„Ale jestli nechceš, tak nikam nemusíme chodit. Můžeme zůstat doma a..“
„Ne, jdeme.“ Rozejde se bojácně. Něco z toho Jakea, kterého znám, v něm pořád je.
Vyběhnu ven na ulici. Už tam stojí Mikovo auto. On se o něj ležérně opírá a pokuřuje cigaretu. Jakmile mne uvidí, tak se usměje a já taky.
„Paulie, pojď sem. Musím tě obejmout. Tolik jsi mi chyběl.“
„Miku.“ Zavýsknu šťastně. Skočím na něj a rozesměju se.
„Pořád jako malé dítě.“ Dobírá si mne. Když jsem takhle skákal na Mika, tak mě Jake pokaždé odtrhnul a sám si mě přivlastnil, ale teď, otočím se na něj, zkoprněle stojí a přešlapuje z nohy na nohu.
Slezu z Mika.
„Jakeu, tohle je Mike.“ Představím ty dva.
„Já vím, kdo to je. Neznáme se moc dlouho. Zhruba rok. Potkal jsem tě někde u baru.“
„Brácho, jsou to dva roky.“ Vezme Jakea na chvíli kolem ramen jako starého kamaráda. „Ale to je dobrý.“
„Jak se máš?“
„Rozešli jsme se s Michellem, ale toho ty si taky nevybavíš. Je to tři čtvrtě roku zpátky, co jsme spolu začali chodit.
„To mě mrzí.“ řekne Jake.
„Mě taky. Co se stalo, Miku?“
„Hádej. Vzpomínáš na Kristiána?“
„Ne.“ Odmítám tomu uvěřit.
„Ale jo.“
„Zrovna s ním? To je kretén. Kašli na to.“
„Jo. Dneska někoho sbalíme.“ Usměje se.
„Ty.“
„Sorry, Paulie. Já vím.“ Přitáhne si mě k sobě a ještě jednou obejme. Přece bych nikoho nesbalil. Jake je pro mě jediný na světě.