Kapitola 17
Mark
Zmateně hleděl na místo před sebou. Jeho ruce už nedržely Jacka kolem pasu, protože Jack tam nebyl.
„Tak to bylo pořádně žhavé.“ Zkonstatovala Tammy.
„Kam zmizel?“ Ptal se šeptem nechápavě prázdnoty před sebou. Měl ten anděl snad důvod odletět? Neřekl přece nic špatného.
„Tammy? Jak Jacka ve Florixe najdu?“
„Marku, jsi si jistý, že to chceš? Jack je..“
„Je mi jedno, co proti němu máš ty. Chci ho najít.“ Přerušil Tammy.
„Fajn, jak chceš.“ Rezignovala a začala mu vysvětlovat cestu k Jackovu pokoji.
Jakmile si vyslechl celý popis cesty, tak se tam přenesl. Zaťukal na bílé dveře a čekal na to, až mu otevře.
„Nechci být rušený.“ Ozvalo se tlumeně zpoza dveří. Nechtěl být rušen? Co to mělo znamenat? I když se to nesmělo, tak se přenesl dovnitř Jackova pokoje.
Seděl na posteli zády k němu a ramena se mu lehce třásla.
„Jackie?“ řekl jemně a blížil se k posteli. Jackova ramena se přestala třást. Ztuhl.
„Neměl bys tady být. Běž si po svých.“ Mluvil k němu stále otočený zády.
Oběma rukama ho pohladil po ramenou.
„Proč pláčeš?“ Cukl sebou, když tohle řekl.
„Já nepláču. Nikdy. Nejsem žádný slaboch, co brečí.“ Odmítal si připustit.
„Tohle si nemyslím. Každý potřebuje plakat. I já někdy pláču. Připadám ti snad jako slaboch?“ Snažil se Jacka povzbudit.
„Ne.“ Popotáhl Jack.
„Otoč se, prosím.“
„Nikdo mě neviděl plakat.“
„No, tak budu první. Jackie? Ať se stalo cokoliv, tak to bude dobré. Obejmu tě. Potřebuješ obejmout, tak se otoč.“ Přemlouval ho. Nechtěl andílka vidět takhle trpět.
Otočil se k němu, ale hlavu měl sklopenou. Povzdechl si. Rukou ho vzal za bradu a nadzvedl si jeho hlavu, aby mu viděl do tváře. Měl ji celou mokrou od slz, které proplakal. Jemně ho po ní pohladil.
„Pojď ke mně.“ Rozpřáhl náruč a čekal, až se do ní Jackie schová.
„Jak-jak jsi myslel ten polibek? Pak ses odtrhl. Líbal jsem špatně? Jsem z toho zmatený.“
„Proto pláčeš, Jackie? Ach bože, pojď sem.“ Přitiskl si ho k sobě a na nic se ho neptal. Nechápal, jak o něm Tammy mohla tvrdit, že je zlý, škodolibý a nevěděl co všechno ještě. Vždyť vypadal tak citlivě. Chyběla mu jenom nějaká opora a trocha lásky.
Objímal Jacka hodnou chvíli v tichu.
„Teď mě poslouchej, ano? Abychom si rozuměli.“ Lehce mu kývnul na souhlas a odtáhl se z jeho náručí. Chtěl, aby to poslouchal a díval se mu do očí, i když by ho nejraději objímal. „Možná jsem tě políbil, protože jsi mě k tomu vyprovokoval, ale bylo to úžasné. Nelituju toho polibku ani sekundu. Chtěl bych, aby se to opakovalo a abychom si spolu třeba někam vyšli. Jestli nebudeš proti. Na první pohled jsi mě zaujal a já si tě nehodlám nechat proklouznout mezi prsty.“ Řekl mu pravdu. Musel to vědět a právě v tuhle chvíli si to zasloužil. Čekal na projev radosti, ale dočkal se ohromení.
„Zveš mě na rande?“ Modré očka andílkovi zazářily.
„To je to tak neuvěřitelné? Ano, zvu. Samozřejmě pokud s tím budeš souhlasit.“
„No.. ano. Byl bych moc rád, kdybychom si někam vyšli.“ Jackie se na něj usmál a on byl šťastný.
Shane
Nezajímalo ho, co tomu asi řekne Tammy. Prostě se z Florixy přenesl do pokoje, o kterém věděl, že v něm Marlow přebývá v době své neschopnosti.
Marlow ležel na bříšku, protože rány měl čerstvě sešité, takže by si na záda nemohl lehnout ani za pomoci polštářů.
Byl tiše jako myška.
Nechtěl, aby o něm Marlow měl i jen malé tušení. Tahle návštěva byla inkognito.
Kdyby věděl o jeho přítomnosti, tak by se ho zase jistě pokusil vyhodit a o to on nestál. Chtěl alespoň malou chvilku strávit s ním bez nějakého obviňování a hádek. Jo, to obviňování by zasloužil, ale i tak.. Teď už věděl, jak moc velkou chybu udělal. Příště si radši všechno ověří, než bude činit. Slíbil sám sobě.
„Shane. Tak moc bych si přál tvoje objetí. Neměl jsem tě vyhodit.“ Ozval se vzlyk. To, co Marlow říkal, znělo, jako kdyby věděl o tom, že je tam s ním. Nemohl ho přece slyšet. Snažil se být co nejtišeji.
Chvíli bylo ticho a pak znovu. :„Všechno jsi tak pokazil a teď trpíme oba.“ Řekl Marlow. On snad mluvil sám se sebou? No jistě. Neměl ani páru o tom, že je tady s ním.
Proto se stále potichu naklonil a věnoval mu polibek do vlasů.
„Taky bych si strašně moc přál tvoje objetí, ale teď to asi nepůjde.“
Žádné komentáře:
Okomentovat