Believe (36)

Moc se omlouvám, že jsem Believe nepřidala už včera, ale nešel mi internet, takže jsem neměla jak.
Užijte si to :)
Frux..



PAULIE

Skočím na obrovskou postel v našem luxusním hotelovém pokoji a začnu se nadšeně smát. Mám obrovskou radost, že jsme konečně v karibiku. Po cestě v letadle jsem spal, takže teď mám plno energie.
Jake položí tašky na podlahu a skočí za mnou do ustlaných peřin.
„Spokojený?“ zeptá se a pohladí mě po tváři.
„Maximálně.“ usměji se. „Ještě mi ale chybí malý detail k naprosté dokonalosti.“ Přikloním  se blíž k němu a políbím jej. Jake mi hodí ruku kolem pasu a přitáhne si mě těsně k sobě. Začínám být vzrušený, protože mi přejíždí rukou po zadečku. Vášnivě mne líbá a já jsem v sedmém nebi. Převezmu iniciativu a převalím se na něj. Chytím mu ruce a uvězním je nad jeho hlavou, aby jimi nemohl hýbat. Laskám mu krk a on pode mnou tiše vzdychá, protože se může zbláznit. Když už to nevydržím, tak mu zajedu rukou pod kalhoty a..
Do pokoje vrazí Mike.
Jake se ode mě odtrhne a zavrčí.
„Ani chvilku nám nedáš?“ Oboří se na něj.
„Omlouvám se. Vím, že máte líbánky, ale něco je s Niallem.“ Skousne si nervózně ret.
„Co se děje?“ zeptám se.
„Dostal asi nějaký záchvat úzkosti.“ odpoví Mike.
„Jenom tak? Udělal jsi mu něco?“ zjišťuju.
„Copak bych mu já vědomě mohl něco udělat? Jsi normální?! Proč bych to jako dělal? Asi protože mi na něm záleží, tak budu ubližovat. No jasně.“ Zamračí se.
„No tak se uklidni Miku.“ zpražím ho pohledem. Zvednu se z postele a jdu přes obývák až do dalšího apartmá, které je propojené s tím naším.
Snadno najdu ložnici. Na posteli sedí Niall s koleny přitaženými k bradě. Houpe se v jakémsi určitém rytmu a pláče. Doslova vzlyká. Slzy mu tečou po tvářích jedna za druhou ne a ne  se zastavit.
„Nialle?“ Oslovím ho, ale nezvedne ani hlavu, aby se na mě podíval. Přijdu tedy blíž, abych se posadil na krajíček postele.
„Copak se děje?“ Natáhnu ruku, abych ho pohladil po rameni, ale on ucukne.
„Nech mě už být! Prosím!“ Vzlykne. Sleze z postele a schoulí se v rohu místnosti.

NIALL

Zase mi chce ubližovat. Už znovu nechci, aby mě mlátil. Tolik to bolelo pokaždé, když mě uhodil. Měl jsem modřiny. Všechna místa na mém těle byla citlivá na dotek. Můžu si za to sám. Kdybych se choval jinak, tak by mě nemusel bít. Měl bych změnit svoje chování a třeba by mě pak přestal týrat. Všechno je moje vina.
Pláču, protože nic jiného nedokážu. Cítím se v ohrožení. Bojím se.

MIKE

Vůbec nevím, co mám dělat. Když jsme přišli do našeho pokoje, tak jsem Niallovi řekl, že mu ložnici přenechám a budu spát klidně na rozkládacím gauči v obýváku, jenže on nesouhlasil. Chtěl, abych spal s ním v ložnici. Samozřejmě mě tahle nabídka potěšila, ale na druhou stranu jsem se bál, jestli bych mu akorát nepřitížil svou přítomností potom, čím si prošel. Nevěděl jsem, co se mu honí hlavou. Chtěl být raději sám a nebo by byl opravdu radši, kdybych byl s ním?
Jenom jsem pro něco zašel, poklepal jsem mu na rameno a on se strašně vyděsil. Začal povídat nesouvislé věty a šíleně plakat, a tak jsem zašel za kluky, protože se mi jej nedařilo uklidnit.
„Podle mě má posttraumatický stres.“ řekne Paulie, když se vrátí od Nialla.
„Co to jako znamená?“ zeptám se.
„Vážně jsi nic neudělal?“ opáčí Paulie otázkou.
„Jenom jsem mu poklepal na rameno a on se mě lekl.“
„Tak tím se to vysvětluje.“ zadumá. „Zřejmě si vybavil, jak ho otec mlátil a jak ho znásilnil. Cítí se v ohrožení a nechce si k sobě nikoho připustit.“ zkonstatuje Paulie.
„A co s tím teda budeme dělat?“
„Já nevím. Měl by ses zkusit k němu dostat přes tu bariéru, kterou si vytvořil. Tobě se to určitě povede.“
„Nepovede. Už jsem to zkoušel.“ zavrtím hlavou.
„Tak musíš znovu. Zkus být vytrvalejší. Já půjdu s Jakem na pláž, a pak se zastavím podívat se, jak se Pauliemu vede.“
„Dobře.“ přikývnu.
 Paulie odejde a já zůstanu sám v obýváku. Měl bych jít za ním. Ještě by si mohl něco udělat..
Pomalu tedy vykročím k ložnici a přemýšlím, jak ho uklidnit. Strašně moc bych mu chtěl nějak pomoct. Mrzí mě, co se mu děje a jsem z toho smutný.
Zjistím, že z postele se přesunul do kouta pokoje.
„Nialle, zlato..“ začnu na něj mluvit. „To jsem já, Mike. Vzpomínáš? Tancovali jsme spolu na svatbě tvého bratrance. Byl jsem na tebe hodný a jsem i teď. Neublížím ti.“ skoro šeptám. Nechci mluvit příliš nahlas. Beztak by ho vyděsilo i to.
„Chci ti jenom pomoct. Být tady pro tebe.“
Pomalu zvedne uplakanou tvář. Zlehka se usměji. Aspoň jsem upoutal jeho pozornost.
„Tady jsi v bezpečí. Nikdo tě tady nebude obtěžovat. O to se osobně postarám a budu tě před kýmkoliv bránit vlastním tělem, jasný?“
Niall se na mě smutně podívá.
„Nechceš si lehnout do postele a trochu se prospat?“
Zavrtí hlavou.
„Hodláš strávit zbytek dne sezením na zemi? Tak dobře. Budu ti povídat něco zajímavého.“ napadne mě.