Believe (18)

Byla jsem si venku provětrat hlavu a pak jsem si sedla k notebooku, abych něco napsala a rozhodla jsem se pro believe. V mafii se teď budou dít věci, které nemám moc náladu psát. Spíš na to není ani ten správný nápad, tak na tohle si budete muset ještě chvilku počkat.
Tahle kapitola je spíše oddychová, ale snad se bude líbit.. :)
Není obetovaná a ani jsem ji po sobě nečetla, takže se předem omlouvám za případné chyby nebo překlepy. Zítra odpoledne to aktualizuju..

Věnování: Šoteček :)*






Jake 

Co mu mám odpovědět na otázku, jestli s ním půjdu na rande?? Udělalo by mu radost, kdybych souhlasil a já mám chuť s ním jít.
„Ano půjdu.“ Přitakám na odpověď. Na Pauliem jde hned jasně vidět, jak je šťastný. Po tváři se mu rozlije úsměv od ucha k uchu. Oči září jako hvězdičky. Mě samotného těší vidět jej takhle.
„Kino?“
„Dobře.“
„Potřeboval bych dneska pracovat na svojí knížce..nevadilo by ti to?“
„Píšeš knížky?“ Podivím se. Povídali jsme si. To ano, ale vlastně jsem se nezeptal, proč Paulie ani nechodí do práce. Přišlo mi to divné. Teď už vím, proč.
„Jo, píšu.“ Sklopí pohled.
„Už jsi nějaké vydal?“
„Dvě. Momentálně píšu třetí, ale po té nehodě. Nepsal  jsem skoro vůbec a vydavatelství na mě ani netlačilo, protože vědělo, co se děje.“
„Aha. Máš nějaké výtisky tady? Zatímco budeš psát, tak bych si je mohl přečíst, co ty na to?“ Dám mu návrh. Celý den bych koukal akorát na televizi, protože nikam ven se mi nechce, a takhle aspoň budu dělat něco zajímavého.
„Mám obě.“ Začervená se.
„Kde?“
„V pracovně. Vážně je chceš číst?“ Skousne si ret nervózně.
„Proč ne?“ Otočí se a míří do svojí pracovny. Zastaví se u police s knížkami. Hmátne úplně nahoru a vytáhne dvě. Jednu s modrou obálkou a jednu s červenou. Tak je dokáži rozlišit.
„Děkuju.“ Vezmu si od Paulieho knihy. „Budu si v obýváku číst a nechám tě pracovat.“ Rozloučím se s ním a jdu se uvelebit na sedačku do nějaké příjemné pozice. Přečtu si vzadu obsah obou knih a rozhodnu se pro tu s modrou obálkou. Je to nějaký detektivní příběh. Mám  rád takové věci. Člověk se do toho začte a nemůže se od toho odtrhnout. Těším se na Paulieho příběh.
Otevřu knihu na straně jedna. Přečtu si věnování.

                 Mému drahému příteli Jakeovi, bez kterého by kniha nebyla.

Dojde mi, že je to asi věnování pro mě.
Povzdechnu si.

Paulie

Zavřu dveře pracovny a ocitnu se v takovém tichu, které je pro mou práci přímo ideální. Usednu na svou pohodlnou židli, co mám speciálně na psaní. Když u toho člověk sedí někdy celý den, tak potřebuje pohodlí.
Zapnu notebook a dám se do práce.
Asi po dvou hodinách se zastavím. Napsal jsem asi čtyři strany. Vydechnu si a zapřu se do židle. Hrozně mi chybí ty Jakeovi paže, co mě vždy při práci objaly, abych byl klidný a trpělivý.
Složím si hlavu do dlaní a proliji pár slz. Máme dneska rande a určitě všechno bude fajn, ale nemůžu si pomoct. Chybí mi jeho staré já.
Ozve se tiché zaklepání a následně Jake vstoupí dovnitř.
„Dáš si něco k jídlu?“ Zeptá se mě.
Rukou si rychle setřu slzy, ale Jakeovi to stejně neunikne.
„Jsi v pořádku? Děje se něco?“
„Všechno v pohodě. Jenom..to je jedno.“ Mávnu nad tím rukou. Nechci ho nijak zatěžovat.
„Mám tě obejmout?“ Nabídne se mi jeho otevřená náruč. Nedokážu tomu odolat a musím se zvednout, abych mohl vpadnout do Jakeova objetí.
Jemně mě drží a hladí rukou po zádech. Chybělo mi to. Tolik mi chybělo jeho objetí. Znovu už nepláču a užívám si tu krásnou chvilku.
Dřív nebo později mě Jake musí pustit.
„Chceš o tom mluvit?“
„Ne. Nic to není.“
„A budeš jíst?“
„Nemám hlad. Raději budu psát.“ Odbudu ho.
„Tak dobře. Já si čtu tu tvoji knížku. Je vážně skvělá. Máš talent.“ Ocení mě.
„Děkuji.“ S tím Jake odejde a já se zhroutím do židle. Chci, abychom byly zase spolu. SPOLU.
Dám se raději do psaní, ale vůbec mi to nejde. V záchvatu naštvanosti smažu asi deset stránek, které jsem napsal.


Večer. 

Nejsem v příliš veselé náladě, ale na Jakea se snažím usmívat.
Film v kině vybere Jake. Je mi fuk na co půjdeme. Budu sedět vedle něj a tisknout se k němu. To mi bude bohatě stačit.
Jake vybral horor a usadil nás na dvousedadle.
Už po prvních dvaceti minutách si schovávám hlavu do jeho hrudi. Jake po chvíli přehodí paži přes moje rameno.
Zachvěju se při tom dotyku, ale je mi příjemný.
„Neboj se.“
„Já se nebojím.“ Zašeptám.
„Uklidní tě tohle?“ Zvedne mou bradu a natiskne svoje rty na moje.