Tábor nebo noční můra? (20)

Kapitola XX.- Překvapení



Rozhodně nehodlám sedět na posteli a jenom přemýšlet, jak to asi Adam myslel.
Obuju si boty, obleču mikinu a vyrazím ven z chatky rovnou za Adamem. Ještě se mi povede zachytit jeho zářící modrou mikinu ve tmě. Kdyby nebyl na obloze měsíc skoro v úplňku, tak se mi ji nepodaří zahlédnout. Ještě, že tam je.
Tiše jako myška se kradu za ním hustým porostem lesa.
Měsíc tady neozařuje okolí tak jako na mýtině. Vidím před sebe jenom na krok. Přidržuju se okolních stromů, abych někde nezahučel do díry.
Adam se nějak netrápí s tím, aby se plížil potichu. To že je přede mnou vím jedině podle toho, jak je hlučný.
Před sebou uvidím tmu o trošku mírnější. Vyrýsuje se mi  před očima obrys Adamova těla a ještě…Ronaldova?  On a elf?
„Neříkal jsem ti, že máš přijít sám?“ Vyprskne Ronald na Adama.
„Přišel jsem sám.“ Nechápe obviněný.
„Jo? A co je ten tvůj ocásek tam vzadu v křoví?“ Uchcechtne se Ronald, ale podle mě z toho opravdu srandu nemá. Jeho smích mi připadá jiný. Ne ten odlehčený a příjemný jako před tím. Tenhle smích je takový..zlejší a napjatý?
Adam se prudce otočí a vydá se mým směrem.
Vylezu zpoza stromu, za kterým jsem se schovával a postavím se před Adama. Je zjevně překvapený, že mě tady vidí.
Naše pohledy se střetnou a ani jeden z nás nepromluví. Vysílám k němu nenávistný pohled, zatímco on ke mně smutný a zraněný.
„Proč jsi za mnou chodil, Jeremy?“ Plácne se do čela.
„Chtěl jsem vědět, kam jdeš. “
„Jdeme za jeho otcem, aby nám pomohl zastavit ten útok na tábor.“ řekne mi Ronald. Podívám se na Adama a ten jenom přikývne. Skousnu si ret a zadržuju slzy. Nemůžu uvěřit tomu, že by mě tady klidně nechal.
„Ptal ses mě jestli s tebou uteču a já řekl ano. Nechápu potom, co má tohle znamenat. Proč jsi mi nic neřekl? Vždyť jsme se domluvili na tom, že uteču s tebou, Adame.“ Skoro na něj křičím.
„Okolnosti se změnily.“ řekne potichu Adam.
„Nechápu to. Proč mě nemůžete vzít sebou?“
Ronald si povzdechne. „Jak dlouho budete řešit takové prkotiny? Může tudy jít obchůzka. Jestli nás tady načapají, tak máme malér a z útěku nebude nic.“ Syčí jako had. Takový malý elfíček a umí být pěkně nepříjemný. Zjevně se mu ani trošičku nezdá moje přítomnost zde s nimi.
„Takže půjdeš s ním a mě tady necháš, Adame?“ zeptám se zdrceným hlasem.
„Je mi to líto.“
„Nenávidím tě, Adame.“ Zašeptám.
„Tohle neříkej.“ Přijde ke mně a položí mi ruce na ramena. „Víš, že to není pravda.“
„Tak mě vezmi sebou. Prosím. Nenechávej mě tady samotného.“ Obejmu ho pevně kolem pasu a nehodlám pustit. Moje hlava je položená na jeho hrudi a tiskne se k ní jako o život.  Nechci se rozbrečet, ale stejně mi pár slz z oka vyklouzne.
Adam se chce otočit na Ronalda, ale musí i spolu se mnou.
„Já nemůžu, Ronalde. Nejde to.“ Zavrtí hlavou Adam a obejme mě taky.
„To snad není pravda.“ Zavrčí Ronald.
„Je to moje spřízněná duše a já ho tady nemůžu nechat. Ty necítíš tak jako já, jak Jeremy trpí. Ta bolest, kterou jsem mu právě způsobil tím, že jsem chtěl odejít..“ Nechá to Adam viset ve vzduchu. On cítí tu bolest, co já? To je dobře.
„Promiň miláčku.“ Zašeptá mi do ucha. „Byla to chyba. Nikam bez tebe neodejdu.“ To mě uklidní.
„Panebože. A co teď?“ Přemítá Ronald celý znechucený.
„Vezmeme sebou i Jeremyho.“ Navrhne Adam.
„Je to zbytečná přítěž.“ Odsoudí jeho návrh Ronald.
Adam si odmotá ze sebe moje paže. „Chviličku.“ Zadívá se mi do očí a pohladí mě po tváři. Poté se rozejde k Ronaldovi a chytí ho pod krkem. Nadzvedne do vzduchu a opře o nejbližší strom. Můžu vidět, jak Ronaldovi škubou nohy. Svou ruku má na té Adamově a snaží se ji sundat, aby získal vzduch.
„Jeremy jde taky, protože jestli ho nenecháš jít, pak nejdu ani já a beze mě se k otci tak rychle, jak potřebujeme, nedostaneš!“ Vyhrožuje Adam Ronaldovi. V té chvíli z něj mám strach. I když je ode mě docela daleko, tak se bojím.
Pustí Ronaldův krk a ten se podél stromu sveze k zemi. Zalapá po dechu držíc se za krk. Do zítřka se mu tam jistě udělá pěkná modřina. Adamovo sevření totiž nepatří mezi ty jemnější. Na mě tedy byl zatím jemný vždy, ale podle toho, co jsem viděl a slyšel.
„Fajn, tak jde s námi.“ Zachraptí Ronald.
„Tak se mi to líbí. Jeremy?“ Promluví ke mně, ale já ho ignoruju. Jdu k Ronaldovi místo toho, abych zamířil k němu.
Napřáhnu vstříc Ronaldovi svou útlou ruku. S vděčným pohledem v očích ji přijme. Pomůžu mu sesbírat se ze studené země.
„Jsi v pořádku, Ronalde?“ Zeptám se ho.
„Jo.“ Pokusí se usmát, ale jeho oči se neusmívají ani náhodou.  Mě teda vůbec do smíchu není. Nechápu, jak si ten úsměv na tváři vykouzlil. Vím, že není skutečný, ale i tak.
Co si o sobě Adam krucinál myslí?!
Pustím se Ronaldovi ruky a přejdu zpátky k Adamovi. Chce mě sebou, to chápu. Jenomže se zachoval jako idiot. I Ronald se tak choval, ale od něj mě to nemrzí. Od Adama ano.
„Mohl jsi ho zabít!“ Křiknu Adamovi do obličeje a vlepím mu facku.