pondělí 4. února 2013

Tábor nebo noční můra? (19)


Kapitola XIX.- Odchod.



Cestou prozelenalým lesíkem se držíme za ruce.  Sleduju naše propletené prsty a potutelně se usmívám. Takhle by to mohlo být pořád.
Najednou se Adam zastaví. Samozřejmě mi to zapomene oznámit, takže sebou trhnu dozadu a málem spadnu.
Zamračím se na něj.
„To jsi nemohl..“ Strnu v půlce věty, když se podívám, kam to kouká. Blízko naší chatky u vysokého stromu stojí Ronald a opírá se o něj. Ruce má schované hluboko v kapsách svých volných černých kalhot. Zjevně na někoho čeká a asi se právě dočkal.
„Počkej tady. Jenom si s ním na chvíli promluvím.“ S tím se rozejde k Ronaldovi. Nic mu na to neřeknu. Co bych taky měl říkat? Aby mě vzal sebou? Rád bych věděl o čem spolu mluví, ale nevzal mě rovnou, tak mě nevezme ani teď.
Nejsou tak daleko ode mě. Eventuelně bych mohl slyšet o čem spolu mluví. Podle tónů hlasů se spíš hádají. Neslyším o čem. Nerozumím těm slovům. Jsou říkána příliš rychle na to, aby se mi povedlo něco zpracovat.
Vykašlu se na odposlouchávání. Zvednu se ze sedu a jdu se projít kousek zpátky do lesa. Počítám, že ta jejich hádka nebude na chviličku.
Zakloním hlavu a podívám se nahoru nad sebe. Nevidím na oblohu. Mírnými trhlinami ano, ale jinak ne. Všechno zakrývají koruny jak listnatých, tak jehličnatých stromů. Zvrátím hlavu zpátky a zatočí se mi z toho hlava. Chytnu se nejbližšího stromu, abych se nezhroutil na zem. Cítím se, jako bych právě skončil jízdu na kolotoči.
Adam se vrátí ke mně, ale sám.
„Co tady děláš?“ Zeptá se.
„Jenom jsem se chtěl projít, než se vy dva dohádáte.“
„My se nehádali.“ Lže, jak když tiskne.
„Myslíš, že jsem to neslyšel? Nezajímá mě o čem jste se hádali, ale lhát nemusíš Adame.“ Odfrknu naštvaně. Možná se naštvu za každou hloupost, ale nesnáším lež. Proč mi prostě neřekne, že se hádali? Já to nebudu pitvat a snažit se to z něj vypáčit.
„Promiň zlato.“ Přivine si mě k sobě a já nacházím stabilitu.
„Hádali jsme se. Máš pravdu. Už je to v pohodě, tak se vrátíme zpátky, co ty na to?“ Dá mi pusu na nos.
„Dobře.“ Souhlasím.
„Kolik je hodin?“ Optám se.
„Něco po půl sedmé.“
„Mám hlad. Pojďme na večeři.“
V klidu povečeříme sami dva u stolu. Nemám na to jídlo kdo ví jakou chuť, takže se v tom docela rýpu. Adam moje počínání nekomentuje, protože si toho ani nevšimne. Je dost zabraný do své večeře, kterou už má skoro celou v sobě.
„Chceš?“ Přisunu k němu svůj talíř. Usměje se a přisune si ho k sobě. Vymění svůj za můj. Teď to vypadá jako bych snědl celou večeři a při tom jsem si vzal dvě sousta.
„Tak poslouchejte. Po večeři se všichni sejdeme u ohně.“ Oznámí nám pan Rendly a odejde zpátky do svojí kanceláře.
„Půjdeme tam?“ Zeptá se mě Adam.
„Alespoň na chvíli. Co bychom dělali v chatce?“
„Já bych o něčem věděl..“ Mrkne na mě. Zčervenám a sklopím pohled do prázdného talířku.
„Půjdeme se tam podívat.“ Zašeptám. Nemám náladu se s ním mazlit.
„Dobře.“ Odpoví mi jenom. Chci se mu podívat do očí, no tentokrát má pohled sklopený on. Mírně si povzdechnu a jdu odnést talířek k výdejnímu okýnku. Nevím, proč se s ním nechci mazlit…Mám divné pocity poslední dobou.  Lepší bude být mezi ostatními. Není to tak, že bych se bál být s ním sám. Jenom nechci cokoliv řešit.

Koukám na vysoko šlehající plamen ohně. Každý táborník tam co chvíli přihazuje nějaký kus dřeva, a proto už je ohniště pořádně velké.
Teplo ohně příjemně hřeje i teď, když je léto, protože večery začínají být čím dál tím víc chladnější. Není to tak hrozné, ale ani to už není to teplo.
Abych mohl být blízko ohně, tak si musím vysvléct mikinu.
Adam se dá znovu do řeči s Ronaldem. Neříkám na to nic. Kdyby mě zavolal, ať se k nim přidám, což by neudělal, tak stejně odmítnu.
Všichni sedí tak nějak pospolu ve skupinkách. Víly. Satyrové. Upíři. Vlkodlaci. Děti s neobvyklými schopnostmi. Je těch skupinek příliš mnoho.
Připadám si tady navíc. Adam by měl být moje skupinka. No on se raději baví s Ronaldem. Nezakazuji mu přátele, ale copak nevidí, že tady sedím sám jako kůl v plotě?
Satyrové začnou hrát na své píšťaly a víly do toho přidají svůj zpěv.
Je to doslova uspávací melodie. Pochybuju, že by šel na píšťalu zahrát nějaký rock nebo něco podobného. Chce se mi z té hudby víc a víc spát.
Zvednu se ze svého místa a jdu do chatky.
Padnu na postel bez zutí botou.
Najednou jako bych se probral. Vůbec se mi nechce spát jako tam u ohně. Ta hudba musela být asi nějak začarovaná.
Skopnu boty a stejně si lehnu, i když necítím žádnou únavu. Vracet se k ohni už nebudu. Jsem zvědavý, kdy si Adam všimne mého zmizení.
Trvá to dlouho. Přes dvě hodiny se neukáže. Poslouchám každý zvuk. Každé šustnutí.
Potichu přijde do chatky.
„Kam jsi-“ Zarazí se, když mě uvidí ležet. Popojde blíž a přiklekne ke mně. Hodlám dělat, že spím, takže mám zavřené oči a pravidelně oddechuji.
„Spíš?“ Zašeptá Adam opravdu tiše. Neodpovím. Jenom sebou jakože trošku škubnu ze spánku, ale dál pokračuji v hře, kterou na něj hraji.
Adam natáhne ruku a pohladí mě po tváři.
„Je mi to líto, ale musím tě opustit.“ šeptá svá další slova. Zvedne se a pronese své poslední slovo. „Sbohem, Jeremy.“
Ozve se tiché zavření dveří chatky a já otevřu oči. Posadím se na posteli naprosto nechápajíc, co to kruci mělo znamenat.
Jak mě jako opouští? Kam odchází?

1 komentář:

  1. CO TO má bejt.?! No to mě po*er.. du na další kapitolu..heeej tebe za to ukončování musí všichni milovat..:D

    OdpovědětVymazat