pondělí 4. února 2013

Tábor nebo noční můra? (16)


Kapitola XVI.- Vyznání lásky



Cestou zpátky do chatky přemýšlím nad tím, co mi Kate vlastně řekla.
Adam a má spřízněná duše?
Vždycky si k sobě najdeme cestu?
Proč bychom se ale měli rozdělovat? V tu chvíli mi dojde, že až skončí léto, tak já se vrátím zpátky domů k rodičům a on taky. Nebudeme spolu. Zaženu tyhle myšlenky daleko do hlavy a uzamknu je tam na sedm západů. Neměl bych nad tím přemýšlet. Ještě není ani půlka prázdnin a čas ubíhá pomalu.
„Doufám, že bude ubíhat co nejpomaleji.“ Zašeptám si pro sebe. Kdyby prázdniny uběhly až příliš rychle… Vážně nad tím nesmím uvažovat! Napomenu se v duchu.
Dorazím k chatce, ale Adama nikde okolo nevidím. Určitě bude vevnitř.
Mám pravdu.
Leží na posteli a vypadá to, že spí.
Lehce se pousměju. Vypadá tak krásně, když spí. Samozřejmě je krásný i normálně. Teď je jenom obzvlášť roztomilý.
Posadím se do tureckého sedu k posteli blízko jeho obličeje. Koukám na jeho zavřené oči a dlouhé černé řasy. Zjišťuju, že mám asi slabost pro kluky se zelenými vlasy. I jeden, co se mi líbil kdysi na škole, měl zelené vlasy. Adamovy jsou ale hezčí a živější.
Natáhnu ruku a jeden neposedný zelený pramen mu odkryji na stranu k ostatním vlasům. Jindy hladkou tvář už mu jemně začínají pokrývat malé chloupky.
Změním svou polohu tak, aby se dalo v pohodě nahnout k jeho rtům.
První se o ně zlehka otřu. Jsou suché. Poté rty na Adama silně natisknu.
Nezaregistruju, kdy se probere, ale jeho ruka mi vjede do vlasů a přisune si mou hlavu ještě blíž k sobě. Usměju se v polibku.
Ten vypočítavec. Proletí mi hlavou.
„To bylo krásné probuzení.“ Řekne, když se ode mě odtrhne.
„Řekl jsi v chatce a mně se nechtělo čekat, až se probudíš. Na to byly tvoje rty moc lákavé.“ Oblíznu si je.
„Co ti všemocná řekla?“ Podiví se mému chování.
„Co by. Jenom mi vysvětlila, jak používat svoje schopnosti. Koukej.“ Ukážu mu rukou, ať počká.
Zadívám se na svůj ukazováček a začnu se soustředit, abych svou moc přenesl do prstu. Přesně, jak mě to všemocná Kate učila.
Za moment mi z něj lusknutím vyšlehne stejný plamínek jako u Kate v kanceláři.
Poklepu si na hruď, jako že já jsem ten největší borec. Adam se zakření.
„Jde ti to skvěle, Jeremy.“
„Jsem rád, že jsem se naučil něco nového.“ Zatřepu rukou a plamínek ohně zmizí pryč. Myslím svoje slova vážně. Když rodiče nemají schopnosti, tak mě to neměl kdo učit. Teď mi dochází, jak moc mi to v dětství chybělo. Kdybych měl někoho blízkého se schopnostmi, tak jsem nemusel být na tomhle táboře. Uvědomím si, že kdybych tady nebyl, tak ani nepoznám Adama. Svou s přízněnou duši.
Osud to tak asi chtěl a naložil s námi podle svého.
Sednu si k němu na postel a opřu si těžkou hlavu o jeho rameno.
„Copak?“ Pohladí mě. „Jsi unavený?“
„Nemůžu být unavený, když pořád jenom spím.“ Zasměji se.
„No jo. Máš pravdu. Tak co se děje?“ Páčí ze mě dál.
„Nemůžu ti položit hlavu jenom tak na rameno?“ Protočím oči.
„Samozřejmě, že můžeš, hlupáčku.“ Povzdychne si.
„No tak vidíš.“ Vypláznu na něj jazyk.
„Jenomže si myslím.. To není všechno. Všemocná ti řekla ještě něco a ty to tajíš. Poznám to, Jeremy.“ Hlasitě polknu, když na mě tohle vybalí. Vlastně má právo to vědět. Týká se to i jeho. Ale.. co když mu bude vadit, že je spřízněný zrovna se mnou?
„Bojíš se mi to říct?“ Zeptá se po mém dlouhém mlčení. Na jeho tváři zřetelně uvidím, jak ho mrzí, že se mu bojím svěřit.
„Jsi moje spřízněná duše. Tak mi to Kate vypověděla. Prosím, řekni, že ti to nevadí.“ Vychrlím ze sebe a skočím mu kolem krku. Je to Adam, já vím. Přece jenom na to ale může reagovat jinak než pozitivně, jako vždycky na všechny věci, co se mě týkají.
„Spřízněná duše? Jsi si jistý, že přesně takhle ti to řekla?“ Ujišťuje se a opatrně mi obmotá ruce kolem pasu.
„Ano. Jsem si jistý. Vadí.. vadí ti to?“
„Ne.“ Políbí mě do vlasů. „Mít spřízněnou duši není nic, co by překáželo. Jen se toho člověka, s kterým jsi spřízněný, prostě nezbavíš.“ Zasměje se. „Mám štěstí, že se tě zbavit nechci.“ Trošku zčervenám, ale to on nevidí. Strašně mě potěší, jak pěkně to řekne.
„Taky se tě nechci zbavit.“ Popotáhnu.
„Co je zlato? Ty pláčeš?“ Odtáhne si mě od sebe a zadívá se mi do tváře.
„Mám pocit, jako bych se do tebe zamiloval.“ Prozradím mu šeptem a vzlyknu.
„Ale to je… to je přece dobře, ne?“ Ptá se nechápavě.
„Jenomže já nikdy nebyl zamilovaný. Bojím..“ Vzlyknu znova. „Bojím se, že neopětuješ mé city a já..“ nedořeknu, protože mě přeruší.
„Miluju tě.“ Pronese tím nejkrásnějším tónem hlasu, jaký může použít. Jsem naprosto zaražený.
Adam si vezme můj obličej do dlaní a vášnivě mě políbí.

Žádné komentáře:

Okomentovat