Kapitola XVII.- Zbytečné obavy
Sedíme spolu s Adamem na zemi. Opírám se o něj kouskem zad, ale jinak jsem k němu natisknutý z boku. Pořád ještě musím mít zvýšenou opatrnost kvůli těm ranám, co mi pokrývají skoro celá záda. Chtěl bych se na to Ronalda zeptat. Jako jak dlouho bude trvat, než si budu moci normálně lehnout. Už mi to spaní na bříšku leze na nervy.
My o vlku a vlk vpadne dovnitř chatky.
Zrovna nás zastihne v pozici, kdy jsem k Adamovi schoulený, oždibuju mu krk, abych si ho poznačil pěknými fialovými flíčky, a Adam mě hladí po mých krátkých vlasech.
„Eh.. promiňte. Nechtěl jsem vyrušit.“ Omluví se Ronald. Rychle to na patě obrátí k odchodu, ale Adam ho zastaví slovy.
„To je v pořádku. Děje se něco?“ nakrčí Adam čelo. Tak vypadá, když urputně přemýšlí a snaží se na něco kloudného přijít. Zjevně je překvapený, že se u nás v chatce objevil zrovna Ronald. Nevím proč. Vždyť je úplně normální, když někdo přijde k někomu do chatky.
Moji tvář zahalí červeň kvůli tomu, v jaké chvilce se mu povedlo nás překvapit. Adam si stoupne a já zůstanu sedět.
„Vím, že mu to povíš..“ Kývne Ronald směrem ke mně. „..ale promluvme si prosím v soukromí.“ Požádá Adama.
„Nevadí zlato?“ Podívá se na mě a já jenom zavrtím hlavou jako že ne. Co bych taky mohl dělat? Říct ano? Změnilo by se něco? No, určitě ne. Stejně by si šli promluvit do soukromí tak jako tak.
„Zůstaňte klidně tady. Já vypadnu ven.“ Zašeptám a pomalu se zvedám. Adam mi chce nabídnout pomocnou ruku. Tu já ale odmítnu.
Bez jakéhokoliv ahoj odejdu. Cítím v zádech Adamův pohled, ale neotočím se. Prohrál bych, kdybych se otočil. My ale vlastně stejně žádnou hru nehrajeme, tak nechápu, co to vyvádím.
Dívám se na svoje boty, jak lehce a ladně našlapují do zelenkavého mechu. Je to jako procházet se po měkké posteli. Vzpomenu si na svou postel doma, kterou tak moc miluju. Myslel jsem, že to bez ní nepřežiju, ale za tu dobu, co jsem tady, je to poprvé, kdy mi na ni padla myšlenka.
Dorazím k tomu velkému placatému balvanu, kde mi Adam poprvé ukázal svoje schopnosti. „A taky svoje nádherné tělo.“ Připomene mi moje vnitřnější já. Pousměju se. No jo. Na to tělo se opravdu zapomenout nedá. Ten jeho pekáč buchet na bříšku je k poslintání. Přeju si, abych měl taky takové svaly, ale s mým tělem, které vypadá jako párátko, toho nikdy nedosáhnu.
Usadím se na balvan. Ne do tureckého sedu, ale přehodím nohy přes okraj a spustím je dolů. Držím se okraje a nohama jenom tak houpu. Jezírko, co se rozprostírá přede mnou, je dost nízko na to, abych si v něm mohl máčet nohy.
Pozoruji okolní krajinu, která je docela ztichlá. Sem tam se ozve nějaký cvrlikající ptáček nebo kolem proletí barevný motýl.
Sedím na balvanu už skoro hodinku, a tak se dám do přemýšlení, protože nevím, co jiného bych si k zábavě vymyslel.
Nemyslím si, že by Ronald byl ten typ člověka, který rozbíjí vztahy, ale co když tam spolu jenom nemluví, nýbrž dělají něco daleko zajímavějšího.
Musím se naučit Adamovi věřit. No i přesto se naštvaně rozplácnu na záda a hned na to zakňučím od bolesti. Převalím se na bok, abych zabránil bolesti ještě větší. Po tváři mi steče pár slz a moje tělíčko se jemně chvěje.
„Jeremy? Zlato? Copak se stalo?“ Klečí u mě Adam. Nevím, kde se tady vzal, ale dobře, že je při mně.
Tak nějak se na něj vyškrábu a obejmu ho kolem krku. Zase mu nezbývá nic jiného, než podepřít můj zadeček, aby si mě mohl držet u sebe.
Už nepláču. Jenom svou hlavu silně tisknu do jeho ramene. Nenabádá mě podruhé k tomu, abych mu pověděl, co se stalo. Ví, že mu to řeknu sám, jakmile se dostatečně uklidním.
„Vlastně nic závažného. Lehnul jsem si na záda a hrozně moc to zabolelo.“ Přiznám se mu.
„Ty jsi moje trdýlko.“ Dá mi pusu na tvář. „Kdyby sis lehl na měkkou postel v chatce, tak by to možná bylo v pohodě, ale když si lehneš na tvrdý kámen.. nesmíš se divit, že to tak bolelo.“
„Já vím.“ Povím jenom. Když nic dalšího neříká a jenom mě drží, mám možnost se zeptat. Prostě musím. Zvědavost a žárlivost je silnější než já. „Jenom jste s Ronaldem mluvili, anebo dělali i něco jiného? “ Bojím se odpovědi. I kdyby mi řekl, že nic nedělali, i tak mohli něco dělat. Přece by mi to nepřiznal do očí, že?
„Tohle tě trápí?“ Povzdychne si. „Miluju tě, Jeremy, a nemám jediný důvod, abych tě za zády podváděl s nějakým jiným klukem. Věř mi, prosím tě.“ Snaží se mě uklidnit.
„Dobře.“ Špitnu.
„Nevypadáš, že bys mi dvakrát věřil. Ale no tak. Ronald je můj hodně dobrý kamarád. A navíc já bych s elfem nic mít nemohl. Je to zakázané.“ Zatvářím se překvapeně a spokojeně zároveň. „Mám rád jenom tebe, zlatíčko.“ Poví mi znovu. Zastydím se za sebe.
„Promiň mi to. Neměl jsem si myslet, že bys..“ radši to nedořeknu.
„Nech to být. Nic se nestalo.“ Pohladí mě po tváři. „Mám ti od Ronalda vzkázat, že tak za čtyři dny by měly být tvoje záda v pořádku. Jeho moc stále působí, takže se to hojí rychleji, než je normální.“
„Ale to není to, o čem s tebou chtěl mluvit.“ Přeruším Adama.
„Máš pravdu. To není ono. Ronald se nemýlil. Stejně ti to řeknu, i když jemu se to dvakrát nelíbí.“
„Mně se zase nelíbí, jak to natahuješ.“ Plácnu mu do prsou.
„Má se to tak, že..“ Nadechne se Adam.
Žádné komentáře:
Okomentovat